ECLI:CZ:US:2004:4.US.578.03
sp. zn. IV. ÚS 578/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. května 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. K., právně zastoupeného JUDr. M. P., advokátkou, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. 4. 2001 ve znění doplňujícího rozsudku tohoto soudu ze dne 22. 5. 2001, sp. zn. 10 C 218/99, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2002, sp. zn.62 Co 201, 202/02, a dále proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2267/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. 11. 2003, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. 4. 2001 ve znění doplňujícího rozsudku tohoto soudu ze dne 22. 5. 2001, sp. zn. 10 C 218/99, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2002, sp. zn. 62 Co 201, 202/02, a dále usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2267/2002, a to pro porušení čl. 90 Ústavy a dále čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 10 C 218/99, byla žalovanému P. H., s. r. o., uložena povinnost zaplatit žalobci F. K. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovateli") na nároku na bolestné částku 9 450,- Kč spolu s 15% úrokem za období od 30. 6. 1999 do zaplacení (výrok I.), dále byla témuž žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci na nároku na ztížení společenského uplatnění částku 66 600,- Kč spolu s 15% úrokem za období od 30. 6. 1999 do zaplacení (výrok II.). Žaloba do částky 44 400,- Kč s příslušenstvím byla obvodním soudem zamítnuta (výrok III.). Témuž žalovanému byla dále uložena povinnost zaplatit žalobci na nároku na nákladech spojených s léčením a ostatních výlohách, věcné škodě částku 11 250,- Kč spolu s 15% úrokem z této částky za období od 30. 6. 1999 do zaplacení (výrok IV.). Žaloba do částky 10 100,- Kč s příslušenstvím byla obvodním soudem zamítnuta (výrok V.). Žaloba, že žalovaní ad 1) P. H., s. r. o., ad 2) Technická správa komunikací hl. m. Prahy, a ad 3) ČR - Český úřad zeměměřický a katastrální jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na nároku na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti 45 000,- Kč spolu s 15% úrokem z této částky za období od 30. 6. 1999 do zaplacení (výrok VI.), a po skončení pracovní neschopnosti 270 000,- Kč spolu s 15% úrokem z částky 117 000,- Kč za období od 30. 6. 1999 do zaplacení a spolu s 10% úrokem z částky 153 000,- Kč za období od 2. 12. 2000 do zaplacení, byla obvodním soudem zamítnuta (výrok VII.). Dále byla obvodním soudem zamítnuta žaloba, aby týmž žalovaným ad 1), ad 2) a ad 3) byla uložena povinnost zaplatit žalovanému společně a nerozdílně na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti pravidelnou měsíční částku ve výši 9 000,- Kč měsíčně, počínaje dnem 1. 12. 2000 (výrok VIII.) Žádnému z žalovaných ad 1), ad 2) a ad 3) nebyly přiznány náklady řízení (výrok IX.), a žalovanému ad 1) P. H., s. r. o., byla uložena povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 3 490,- Kč (výrok X.). Doplňujícím rozsudkem téhož soudu ze dne 22. 5. 2001, sp. zn. 10 C 218/99, byla žaloba proti žalovaným ad 2) Technická správa komunikací hl. m. Prahy, a ad 3) ČR - Český úřad zeměměřický a katastrální, zamítnuta.
Na základě odvolání podaného žalobcem (směřujícího proti výrokům III., V. - IX. rozsudku soudu prvního stupně a dále proti doplňujícímu rozsudku soudu prvního stupně) a žalovanou ad 2) Technickou správou komunikací hl. m. Prahy (směřujícího proti výroku o nákladech řízení) byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2002, sp. zn. 62 Co 201, 202/02, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku V., týkajícím se věcné škody ohledně částky 8 600,- Kč, dále ve výroku IX. o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným ad 1) P. H., s. r. o., a ve výroku X. o soudním poplatku zrušen, a věc byla v uvedeném rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Ve zbývajících výrocích byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Dále bylo odvolacím soudem rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok III. a IV. rozsudku odvolacího soudu). Proti výroku II. rozsudku tohoto soudu připustil odvolací soud dovolání, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Na základě stěžovatelem podaného dovolání Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2267/2002, dovolání podle ust. §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř."), odmítl, když dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné, a nejedná se o rozhodnutí, které by mělo po právní stránce zásadní význam.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že Obvodní soud pro Prahu 9 zamítl svými rozsudky část jeho nároku na náhradu škody způsobené mu pádem na znečištěném chodníku, když znečištění bylo způsobeno stavební činností prvního žalovaného. Stěžovatel dále uvádí, že v rámci nároku na náhradu škody uplatňoval i nárok na vyrovnání výdělku po skončení pracovní neschopnosti, resp. nárok na ušlý zisk a dále nárok na ztížení společenského uplatnění. Dne 5. 12. 1997 utrpěl stěžovatel vážný úraz. Před úrazem na podzim 1997 uzavřel stěžovatel pracovní smlouvu s firmou M. K. I. T. s datem nástupu do pracovního poměru k 1. 1. 1998. Před úrazem byl stěžovatel v plném invalidním důchodu z důvodu oční vady, která však nevylučovala, jak uvádí stěžovatel v ústavní stížnosti, možnost pracovního zapojení, a to bez ohledu na přiznaný plný invalidní důchod. S ohledem na tuto invaliditu mu proto nebyla vystavena k předmětnému úrazu neschopenka. Žalobou uplatnil stěžovatel nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, resp. ušlý zisk a dále nárok na ztížení společenského uplatnění. Soudy obou stupňů však podle stěžovatele zcela nesprávně rozhodly o jeho nároku tak, že nárok na ušlý zisk zamítly zcela, a to s odůvodněním, že by si potvrzení o uzavřeném pracovním poměru mohl obstarat každý, a dále, že je zcela nevěrohodné, že při stěžovatelově oční vadě by stěžovatel mohl zastávat funkci obchodního zástupce firmy a navíc dojíždět z místa svého bydliště do sídla firmy v Jílové u Prahy. Soudy obou stupňů dále podle stěžovatele nesprávně dovodily, že mu přísluší pouze trojnásobné zvýšení ztížení společenského uplatnění na místo stěžovatelem požadovaného pětinásobku základního bodového hodnocení.
Protože se podle stěžovatele všechna výše uvedená rozhodnutí obecných soudů "vymykají běžné rozhodovací praxi ostatních soudů, judikatuře a jsou v rozporu se zákonem, zabývají se problematikou, která má po právní stránce zásadní význam, protože řeší otázky, které jsou odvolacími soudy i dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, a dále řeší otázky v rozporu s hmotným právem", podal stěžovatel do výroku, kterým nebyly přiznány další vícenásobky ztížení společenského uplatnění a dále do výroku o zamítnutí ušlého zisku rozsudku odvolacího soudu dovolání. Nejvyšší soud ČR však ve svém rozhodnutí uvedl, že nespatřuje důvody, pro které by měl dovolání vyhovět.
Odvolacímu soudu dále stěžovatel vytýká, že jednal v rozporu s ust. §150 o. s. ř., ve vztahu k přisouzeným nákladům řízení. Odvolací soud stanovil stěžovateli povinnost nahradit druhému žalovanému náklady odvolacího řízení. Přitom potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nepřiznání nákladů řízení před soudem prvního stupně ve vztahu k tomuto druhému žalovanému právě s odůvodněním ust. §150 o. s. ř. Stěžovatel je toho názoru, že pokud v řízení u soudu prvního stupně byly dány podmínky pro použití ust. §150 o. s. ř., přetrvávaly tyto podmínky i pro řízení odvolací.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Dle ust. §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v ČR vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 cit. zákona. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a že zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
Dle ust. §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
S ohledem na výše uvedené je Ústavní soud nucen konstatovat, že ve vztahu k výroku V., týkajícímu se věcné škody ohledně částky 8 600,- Kč, dále k výroku IX. o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným P. H., s. r. o., a k výroku X. o soudním poplatku napadeného rozsudku soudu prvního stupně, jakož i ve vztahu k výroku I. rozsudku odvolacího soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, když uvedené výroky rozsudku soudu prvního stupně byly odvolacím soudem zrušeny a věc byla v uvedeném rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Řízení ve věci - ve výše uvedeném rozsahu - tedy bude před soudem prvního stupně pokračovat a stěžovatel v něm bude mít možnost dále uplatňovat a hájit svá práva.
Ve vztahu k výroku I., II. a IV. rozsudku soudu prvního stupně, jakož i ve vztahu k výroku II. rozsudku odvolacího soudu, v části potvrzující výrok I., II. a IV. rozsudku soudu prvního stupně, je ústavní stížnost rovněž nepřípustná, a to s ohledem na skutečnost, že stěžovateli bylo v řízení před soudem prvního stupně výše uvedenými výroky rozsudku soudu prvního stupně vyhověno, stěžovatel proto proti výše uvedeným výrokům rozsudku v odvolacím řízení ani nebrojil, a tyto výroky zůstaly i po odvolacím řízení beze změny, když rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo v uvedených výrocích na újmu práv stěžovatele k opravnému prostředku jiného změněno.
Pokud jde o zbývající ústavní stížností napadené výroky rozsudku soudu prvního stupně, včetně doplňujícího rozsudku tohoto soudu, jakož i zbývající výroky rozsudku odvolacího soudu, a konečně usnesení Nejvyššího soudu ČR, Ústavní soud je přezkoumal, jakož i řízení jejich vydání předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ohledně v ústavní stížnosti stěžovatelem uplatněných námitek týkajících se jeho nároku na ušlý zisk, požadavku na přiznání dalších násobků náhrady na ztížení společenského uplatnění a požadavku na přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení ve smyslu ust. §150 o. s. ř., je Ústavní soud nucen konstatovat, že ústavní stížnost v tomto směru postrádá jakoukoli ústavně právní argumentaci: Stěžovatel v ústavní stížnosti blíže nekonkretizuje, z jakého důvodu napadená rozhodnutí obecných soudů porušují jeho ústavně zaručená práva, resp. v jakém postupu obecných soudů stěžovatel spatřuje zásah do svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny, na jehož porušení pouze obecně poukazuje.
Ústavní soud se se závěry soudu prvního stupně, které byly následně potvrzeny i soudem odvolacím, ztotožňuje, a proto na ně v podrobnostech odkazuje. Pokud jde o námitku stěžovatele týkající se přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení ve smyslu ust. §150 o. s. ř., je Ústavní soud toho názoru, že posouzení existence důvodů hodných zvláštního zřetele v konkrétním souzeném případě je věcí úvahy obecného soudu, a Ústavnímu soudu nepřísluší do těchto úvah obecného soudu zasahovat, pokud neshledá porušení ústavnosti. Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci toto porušení ústavnosti neshledal.
Pokud jde o rozhodnutí dovolacího soudu ohledně posouzení, zda se v daném případě jedná o otázku zásadního právního významu, Ústavní soud poukazuje na svoji již ustálenou judikaturu, podle které v případě, kdy Nejvyšší soud ČR dovolání podané podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda označený soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo respektováno právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Zabývá se tedy pouze tím, zda v daném případě nedošlo k odmítnutí spravedlnosti (denegatio iustitiae). Ústavní soud však nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, neboť jde o dovolací důvod, který svým smyslem přesahuje ten který posuzovaný případ.
Posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 Ústavy, přičemž posouzení odchylnosti či novosti v rozhodování soudů přísluší plně Nejvyššímu soudu ČR, jemuž náleží sjednocování judikatury obecných soudů. Neumožnění dovolání podle uvedeného důvodu tedy nelze považovat za odepření soudní ochrany a porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tedy nevidí žádný důvod, pro který by bylo možno z ústavněprávního hlediska jakkoliv zpochybnit závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání podaného podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (k tomuto srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 181/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, č. 19, str. 345, nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 104/96, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 6, č. 84, str. 107, nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 379/01 ze dne 12. 11. 2001).
Ústavní soud proto uzavírá, že v projednávané věci neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, v projednávané věci stěžovatelem konkrétně namítané porušení čl. 36 Listiny. Sama skutečnost, že stěžovatel zaujímá ve věci jiný právní názor než obecné soudy a s právními závěry obecných soudů nesouhlasí, neznamená porušení ústavnosti, a není tedy důvodem k podání ústavní stížnosti.
Stěžovatelem namítané porušení čl. 90 Ústavy neobstojí, neboť tento článek je pouhou institucionální zárukou práva na soudní ochranu, zakotveného v hlavě páté Listiny. Podle čl. 90 Ústavy jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Byť citovaný článek Ústavy s právem na soudní ochranu velmi úzce souvisí, nelze přehlédnout skutečnost, že je systematicky zařazen v hlavě čtvrté Ústavy ("Moc soudní") a stěží lze jednoznačně dovozovat, že garantuje základní práva nebo svobody. Jeho obsah v podstatě upravuje principy činnosti soudů.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost v části směřující proti výrokům I., II. a IV. rozsudku soudu prvního stupně, a proti výroku V., týkajícímu se věcné škody ohledně částky 8 600,- Kč, proti výroku IX. o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným P. H., s. r. o., proti výroku X. rozsudku soudu prvního stupně, a dále proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, a proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu v části potvrzující výroky I., II. a IV. rozsudku soudu prvního stupně, podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl jako nepřípustný, když neshledal důvod k postupu dle ust. §75 odst. 2 cit. zák. Ve zbývajících částech Ústavní soud ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. května 2004
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu