ECLI:CZ:US:2004:4.US.587.03
sp. zn. IV. ÚS 587/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. května 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. O. K., právně zastoupeného JUDr. M. K., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 11. 2002, č. j. 0Nc 633/2001-91 ve spojení s usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2003, č. j. 0Nc 633/2001-96, a dále proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 13 Co 332/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. 11. 2003, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 3. 12. 2003, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 11. 2002, č. j. 0Nc 633/2001-91 ve spojení s usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2003, č. j. 0Nc 633/2001-96, a dále rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 13 Co 332/2003, a to pro porušení čl. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 6 a čl. 14 ve spojení s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 11. 2002, č. j. 0Nc 633/2001-91, byla nezletilá Ž. svěřena do výchovy matky (výrok I. rozsudku) a otec (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") byl zavázán přispívat na výživu nezletilé částkou 4 800,- Kč měsíčně s účinností od 1. 12. 2002 s tím, že výživné, které se stane splatným do prvního dne měsíce následujícího po doručení rozhodnutí, je otec povinen zaplatit k rukám matky do tří dnů od doručení rozhodnutí (výrok II. rozsudku). Dále byl uvedeným rozsudkem upraven rozsah styku otce s nezletilou, a to na každý sudý kalendářní týden v roce od pátku 16.00 hod. do neděle 17.00 hod., a dále na každý týden ve středu od 15.30 hod. do 18.30 hod., s výjimkou období, pro něž byla provedena speciální úprava tak, že v době hlavních letních prázdnin je otec oprávněn stýkat se s nezletilou po dobu tří týdnů, dále je oprávněn strávit s nezletilou jarní prázdniny v každém lichém kalendářním roce a velikonoční svátky v každém sudém kalendářním roce; během vánočních svátků je pak oprávněn stýkat se s nezletilou od 25. 12. - 9.00 hod. do 26. 12. - 19.00 hod., každý lichý kalendářní rok a každý sudý kalendářní rok pak od 27. 12. - 8.00 hod. do 1. 1. následujícího roku - 17.00 hod. (výrok III. rozsudku). Současně bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV. rozsudku). Doplňujícím usnesením tohoto soudu ze dne 5. 2. 2003, č. j. 0Nc 633/2001-96, pak byli oba rodiče zavázáni zaplatit na náhradě nákladů řízení státu každý částku 2 187, 50 Kč, a to do tří dnů od právní moci usnesení.
Z podnětu odvolání podaného otcem proti výše uvedenému rozsudku okresního soudu Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 13 Co 332/2003, rozsudek soudu prvního potvrdil s tím, že rozsudek okresního soudu změnil ve výroku II. tak, že otec je povinen přispívat na výživu nezletilé částkou 4 800,- Kč měsíčně, splatnou vždy do každého prvního dne v měsíci předem k rukám matky s účinností od 1. 9. 2003; výživné, které se stane splatným do konce měsíce, v němž bude tento rozsudek doručen, je otec povinen zaplatit k rukám matky do tří dnů od doručení rozsudku. Dále odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud rovněž rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že v průběhu řízení před obecnými soudy důsledně prosazoval, aby nezletilá Ž. byla svěřena do jeho výchovy, případně do výchovy střídavé, a právě to, že obecné soudy daly bez jakýchkoli "rozumných" důvodů přednost matce, je podle stěžovatele projevem diskriminace pro pohlaví stěžovatele, a také porušením práva na spravedlivý proces, neboť obecné soudy logicky toto své rozhodnutí neodůvodnily a nevysvětlily. Podle stěžovatele matka nezletilé dostala přednost proto, že je ženou a nezletilá dcerou, což Krajský soud v Ostravě dokonce výslovně uvedl při odůvodňování svého rozhodnutí při jednání, v písemném odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se tato argumentace již neobjevuje. Stěžovatel uvádí, že odvolací soud konstatoval, že oba rodiče jsou naprosto rovnocenně schopni zajistit další výchovu nezletilé, a nezletilá sama žádného z rodičů nepreferuje, přitom oba rodiče jsou schopni přizpůsobit své časové možnosti potřebám dítěte. Jediný argument, který uvádí odvolací soud pro svěření nezletilé do výchovy matky, je sourozenecká vazba na polorodou sestru D., která je ve výchově matky. Tento argument je však podle stěžovatele neakceptovatelný ve světle znaleckého posudku a skutečnosti, že nezletilá D. má již sedmnáct let, má své zájmy odpovídající tomuto věku, nezletilá Ž. je o osm let mladší. Naproti tomu se obecné soudy, uvádí stěžovatel, vůbec nevypořádaly se čtyřmi zásadními argumenty pro svěření nezletilé Ž. do výchovy otce, kterými jsou: skutečnost, že opatrovník nezletilé žádal v zájmu nezletilé v odvolacím řízení, aby byl prvostupňový rozsudek změněn tak, že nezletilá Ž. bude svěřena do střídavé výchovy rodičů; skutečnost, že některá tvrzení vyznamná pro rozhodnutí soudu ze strany matky byla soudy obou stupňů vyhodnocena jako nepravdivá; obecné soudy podle stěžovatele dále nevzaly v úvahu skutečnost, že výchovné možnosti prarodičů ze strany otce jsou výrazně lepší, než výchovné možnosti prarodičů ze strany matky, a dále tu skutečnost, že otec nezletilé má výrazně lepší možnosti zajistit nezletilé hmotný blahobyt, nežli matka. Stěžovatel uzavírá, že uvedené argumenty pro svěření nezletilé do výchovy otce stojí proti jinému argumentu aplikovanému odvolacím soudem, a to je argument sourozenecké vazby nezletilé Ž. na podstatně starší polorodou sestru. Tento argument podle stěžovatele však při bližším zkoumání těžko obstojí vzhledem k výslovnému závěru znalce, že nezletilá Ž. je schopna se zadaptovat na oddělení od nezletilé D. za podmínky zachování kontaktu mezi nezletilými, za podmínky dobré kooperace rodičů i s ohledem na větší věkový rozdíl mezi dětmi. Vzhledem k výše uvedenému stěžovatel dovozuje, že rozhodnutími obecných soudů byl diskriminován jakožto muž a otec a rozsudky nejsou výsledkem spravedlivého procesu.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soudy vyžádal spis, vedený u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. P 1328/2003, jakož i vyjádření Krajského soudu v Ostravě k projednávané věci.
Předseda senátu Krajského soudu v Ostravě ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 16. 12. 2003 odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí tohoto soudu s tím, že postupem krajského soudu v předmětné věci nedošlo k žádnému zásahu do práv otce, zajištěných Ústavou či Listinou.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Dle odůvodnění napadeného prvostupňového rozhodnutí okresní soud při rozhodování o svěření nezletilé Ž. do výchovy jednomu z rodičů vzal v úvahu, že oba rodiče jsou výchovně způsobilí, ve svých výchovných metodách se vhodně doplňují, dále vzal v úvahu skutečnost, že nezletilá nevyjadřuje preference vůči některému z rodičů. Okresní soud připustil, že nejvhodnější by pro nezletilou byla střídavá výchova, v ideálním případě, že by rodiče i nadále spolu bydleli. Překážkou svěření nezletilé do střídavé výchovy jsou ovšem poruchy komunikace mezi rodiči a rovněž skutečnost, že zejména matka zaujímá ke střídavé výchově nezletilé negativní postoj. Ke svěření nezletilé do výchovy matky se okresní soud přiklonil s ohledem na to, že nezletilá má vytvořenu sourozeneckou vazbu k polorodé sestře nezletilé D., a dále vzal v úvahu i to, že časový rozsah, jenž každý z rodičů věnuje svým zájmům a koníčkům, je na straně otce o něco vyšší, než na straně matky. Svěření nezletilé do výchovy matky navrhoval v prvostupňovém řízení i opatrovník. S ohledem na hluboký citový vztah nezletilé k otci upravil okresní soud styk otce s nezletilou v rozsahu širším než běžném.
Po zhodnocení důkazů, provedených soudy obou stupňů, dospěl odvolací soud k závěru, že ve vztahu k výchově nezletilé byl okresním soudem ze zcela správných a úplných skutkových zjištění vyvozen též naprosto správný právní závěr ohledně zájmu nezletilé na jejím svěření do výchovy matky. Odvolací soud se ztotožnil s argumentací okresního soudu ohledně nevhodnosti svěření nezletilé do střídavé výchovy rodičů, a stejně tak se ztotožnil i s argumentací okresního soudu ve vztahu ke svěření nezletilé do výchovy matky, neztotožnil se pouze s argumentem časového rozsahu, který ten který rodič věnuje svým zálibám, když není důvod k pochybnostem o tom, že oba rodiče by tento rozsah dokázali přizpůsobit potřebám dítěte. Zcela správně je podle odvolacího soudu okresním soudem zdůrazňován vztah nezletilé k její polorodé sestře D., kterou má matka ve výchově. Za situace, kdy oba rodiče jsou hodnoceni jako naprosto rovnocenně schopní zajistit další výchovu nezletilé a nezletilá sama žádného z rodičů nepreferuje, je podle odvolacího soudu nutno vztah nezletilé k sourozenci hodnotit jako zcela zásadní skutečnost, která musí dostat přednost i před hlediskem schopnosti zajištění materiálních potřeb dítěte. Odvolací soud poukázal na znalecký posudek, ze kterého vyplývá, že přes značný věkový rozdíl má nezletilá Ž. ke své sestře hlubokou citovou sourozeneckou vazbu, věkový rozdíl by v případě rozdělení dětí pouze umožnil nezletilé Ž. zvládnout situaci "o něco lépe", než kdyby byl tento věkový rozdíl menší. Jestliže na nezletilou bude mít vysoce pravděpodobně těžký psychický dopad už rozchod rodičů, jehož možnost si zatím neuvědomuje, bylo by podle odvolacího v rozporu se zájmy nezletilé vystavit ji navíc dalším psychickým těžkostem, plynoucím z jejího oddělení od sourozence. Pokud jsou v odvolání zdůrazňována práva otce, resp. práva rodičů a rozhodnutí okresního soudu je z tohoto hlediska označováno za diskriminační, nutno podle odvolacího soudu poukázat na to, že i dítě má svá práva a právě zajištění jeho práv, zejména práva na klidný harmonický vývoj, je na místě zdůraznit.
V ústavní stížnosti stěžovatel v podstatě nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů obecnými soudy. K otázce hodnocení důkazů obecnými soudy se Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát vyjádřil (rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 23/93, sp. zn. III. ÚS 124/96). Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. V souladu s ust. §132 o. s. ř., hodnotí soud důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy. Jestliže obecné soudy respektují kautely, dané ustanoveními o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Je pouze věcí obecného soudu, k jakému důkazu v rámci volného hodnocení důkazů přihlédne, a o jaké důkazy opře svoje rozhodnutí. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Hodnotit důkazy přísluší Ústavnímu soudu také v případě, že by je sám prováděl. Uvedené konstatování se plně vztahuje na posuzovanou věc. Při hodnocení důkazů se obecný soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.
Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát konstatoval, že jeho pravomoc je dána také tam, kde právní závěry obecného soudu jsou v hrubém nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními. V projednávané věci však nejde o takový případ.
Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci okresní soud dostatečným způsobem zjistil skutečný stav věci, provedené důkazy hodnotil v souladu s ust. §132 o. s. ř., a z takto zjištěného skutkového stavu vyvodil odpovídající právní závěry, přičemž své rozhodnutí okresní soud také řádně a přesvědčivým způsobem odůvodnil, když - vzhledem k námitkám stěžovatele uplatněným v ústavní stížnosti - zejména podrobně rozvedl, proč dal přednost svěření nezletilé Ž. do výchovy matky. S jeho závěry o svěření nezletilé do výchovy matky se pak odvolací soud ztotožnil, když uvedl, že ve vztahu k výchově nezletilé byl okresním soudem ze zcela správných a úplných skutkových zjištění vyvozen též naprosto správný právní závěr ohledně zájmu nezletilé na jejím svěření do výchovy matky.
Ústavní soud je toho názoru, že posouzení konkrétních okolností případu- v projednávané věci zejména posouzení prioritních zájmů nezletilého dítěte, které má být svěřeno do výchovy jednomu z rodičů - přísluší výlučně obecným soudům, a není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do těchto citlivých rodinně právních vztahů, pokud postup obecných soudů nesignalizuje porušení ústavně zaručených práv a svobod.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by postupem jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, v projednávané věci stěžovatelem konkrétně namítané porušení čl. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny a dále čl. 6 a čl. 14 ve spojení s čl. 8 Úmluvy.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. května 2004
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu