ECLI:CZ:US:2004:4.US.589.03
sp. zn. IV. ÚS 589/03
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Jiřího Muchy a JUDr. Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti A. V., s.r.o., reprezentované jednatelem K. Z. a právně zastoupené JUDr.V. H., CSc., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. srpna 2003, sp.zn. 28 Cdo 1739/2003, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. dubna 2003, sp.zn. 17 Co 56/2003, rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 30. září 2002, sp.zn. 9 C 952/2002 a jemu předcházejícím platebním rozkazem shodné spisové značky ze dne 19. srpna 2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností, splňující i ostatní formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, napadla stěžovatelka usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým tento odmítl její dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně. Tím bylo rozhodnuto o odvolání proti rozsudku pro uznání Okresního soudu ve Znojmě vydanému v souvislosti s předcházejícím platebním rozkazem téhož.
Všechny obecné soudy, které se na posuzování věci postupně podílely, vycházely z teze, že byla-li žalované straně rozsudkem soudu prvního stupně uložena povinnost navazující na předcházející platební rozkaz, stalo se tak po právu, neboť na konkrétní situaci byla regulérním způsobem aplikována zákonná fikce uznání nároku žalovaným ve smyslu §114b odst. 5 občanského soudního řádu. Žalovaná strana, ač k tomu byla prokazatelně vyzvána a srozumitelně poučena o možných následcích, včas podaný blanketní odpor proti platebnímu rozkazu ve stanovené lhůtě nerozšířila o písemné vyjádření a tím tak, bez ohledu na skutečné důvody, které ji k tomu vedly, de facto sama způsobila nevyhnutelnou aplikaci citovaného zákonného ustanovení, jejíž legitimitu nyní zpochybňuje.
Žalovaná strana, v řízení před Ústavním soudem vystupující jako stěžovatelka, prokázala dobrou orientaci v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu a s odkazem na jejich doslovné znění namítá, že výzva k písemnému vyjádření k blanketnímu odporu byla, spolu s příslušným poučením, součástí platebního rozkazu a neměla tudíž zákonem předpokládanou formu samostatného usnesení. Z toho dovozuje porušení Čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého lze státní moc uplatňovat jen způsobem, který stanoví zákon. Jako krajní řešení připouští ještě možnost, aby byla odpovídající výzva ve formě samostatného usnesení doručena současně s platebním rozkazem, případně dokonce v jedné obálce, sloučení těchto dvou nástrojů do jediné písemnosti však striktně odmítá.
Souběžně stěžovatelka zpochybňuje důvodnost výzvy k písemnému vyjádření jako takovou, přičemž ve skutečnosti, že taková výzva, jejíž uplatnění by v každém jednotlivém případě mělo být, s ohledem na konkrétní okolnosti a souvislosti, pečlivě individuálně zvažováno, je automatickou součástí soudem použitého formuláře - předtisku, spatřuje minimálně možnost svévolné, nepřípustně zjednodušující aplikace konkrétní normy jednoduchého práva.
Krajský soud v Brně sice v odvolacím řízení rozsudek soudu I. stupně potvrdil a ztotožnil se s jeho právním názorem týkajícím se možnosti uplatnění fikce uznání nároku žalovaným, současně ale připustil, že stěžejní argument uplatňovaný žalovanou stranou, tj. zda součástí platebního rozkazu může být i výzva soudu podle §114b občanského soudního řádu, může mít zásadní právní význam.
Nejvyšší soud, na nějž se žalovaná strana dovoláním v tomto smyslu obrátila, však shodou okolností krátce předtím de facto identickou otázku řešil a v konkrétním případě prakticky tedy již jen setrval na svém, v rozsudku sp.zn. 28 Cdo 1555/2003 z 21. srpna 2003 formulovaném a obsáhle zdůvodněném stanovisku. To se, dle náhledu Nejvyššího soudu, stalo samo o sobě překážkou toho, aby bylo možno dovolání posoudit jako splňující podmínku přípustnosti z hlediska řešení otázky zásadního právního významu a tudíž rozhodujícím důvodem, proč bylo třeba dovolání obchodní společnosti A. V., s.r.o. odmítnout. Příslušné usnesení, do jisté míry nad striktní rámec nezbytného, opatřil Nejvyšší soud odůvodněním částečně převzatým z citovaného rozsudku.
Podstatou právního názoru Nejvyššího soudu, na jehož základě argumentaci dovolatele odmítl, je přesvědčení, že dovolatelem důsledně uplatňovaný důraz na literu zákona má povahu přepjatého právního formalismu, uplatňovaného bez dostatečného citu k zásadám ovládajícím civilní proces a upřednostňujícího formu nad obsahem. Za rozhodující považuje dovolací soud skutečnost, že žalovaná strana byla jasně, srozumitelně a prokazatelně vyzvána (a takto zároveň i poučena), přičemž v důsledku zanedbatelné odchylky od prvoplánově předpokládané formy nemohla utrpět žádnou újmu. Má-li snad přesto subjektivně dojem opaku, nelze odhlédnout od skutečnosti, že nedostála svým povinnostem a nesplnila, co splnit měla. Nejvyšší soud zdůraznil, že je věcí vlastní péče a procesní předvídavosti toho kterého účastníka řízení, aby k náležité ochraně či obraně svých práv využíval procesních prostředků, které mu zákon přiznává a aby tak činil (případně nečinil) s veškerou z toho pro něj vyplývající odpovědností. Dovodil, že soudem prvního stupně využitá možnost byla do procesního práva inkorporována za účelem zjednodušení a zrychlení občanského soudního řízení, s tím, že konkrétní úprava rovnovážným způsobem šetří jak práva žalobce, tak žalovaného.
II.
Ústavní soud pozorně prozkoumal stěžovatelkou předložené písemné materiály a důkladně zvážil stěžejní argumenty, o něž svoji stížnost opírá. Současně takto posoudil i vyjádření Nejvyššího soudu, které ke své žádosti obdržel i s podrobným odkazem na to, jak v obdobné cause již Nejvyšší soud judikoval.
Ústavní soud dospěl pak k závěru, že se zásadně ztotožňuje s právním názorem Nejvyššího soudu, že konkrétním, v praxi použitým, resp. používaným postupem nedošlo k tvrzenému zásahu do ústavně garantovaných základních práv či svobod.
Ústavní soud se dost dobře nemůže ztotožnit ani s názorem stěžovatele, že v konkrétním případě nebyl dán důvod k postupu podle §114b občanského soudního řádu, neboť již z uvození 1. odstavce tohoto zákonného ustanovení - "Vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu..." - je zřejmé, že jeho aplikace je především otázkou posouzení a volného uvážení nalézacího soudu, jehož hodnocení Ústavnímu soudu nepřísluší, respektive příslušelo by jen tehdy, pokud by šlo o zásadní nedbání kogentního pravidla či o extrémní interpretaci takového ustanovení.
Technickou výhradu lze snad vyjádřit vůči poněkud překonané formě, spočívající v použití univerzálního tiskopisu (předtisku) platebního rozkazu. Převedení příslušné předlohy do formy umožňující její individualizaci, s využitím možností výpočetní techniky, zachovávající požadovanou operativnost, avšak nabízející zároveň pohotovou možnost vypustit uvažované alternativy a variantní gramatické tvary (v konkrétním případě nevhodné) by zjevně prospěla individualizaci, větší přehlednosti, jednoznačnosti a v konečném důsledku i větší důstojnosti celého aktu.
Ústavní soud se rovněž pozastavil nad větou obsaženou v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu na straně 5: "Není rozumného důvodu vztáhnout tyto důsledky rovněž na poměr mezi platebním rozkazem a v něm pojatým výrokem zahrnujícím povinnosti..." Má za to, že nedopatřením byl vynechán zápor, a že tudíž správně mělo být uvedeno "nevztáhnout". Tento okrajový postřeh zde zmiňuje pouze proto, že v konkrétním případě byl tak zásadně pozměněn smysl věty a nepřímo zpochybněn celý logický, systémově související okruh. Důvod k intervenci do usnesení Nejvyššího soudu v tom Ústavní soud ale přirozeně nespatřuje.
Z výše uvedených důvodů a protože bezprostřední souvislost neshledal ani se svými předchozími, ve stížnosti zmiňovanými, judikáty, posoudil Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji dle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon"), odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není dle ustanovení §43 odst. 3 zákona odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2004
JUDr. Pavel Varvařovskýpředseda senátu