ECLI:CZ:US:2004:4.US.59.04
sp. zn. IV. ÚS 59/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. J. B., zastoupeného JUDr. M. K. advokátem proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 5 To 139/2003, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 9. 2003, sp. zn. 35 T 15/2001, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení shora citovaných usnesení obecných soudů, kterými byla zamítnuta jeho žádost o zrušení peněžité záruky ve výši 7.000.000,- Kč či o změnu její výše. Tvrdí, že těmito pravomocnými rozhodnutími oba soudy porušily jeho ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Vrchní soud potom postupoval v rozporu s ustanoveními čl. 90 a 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), pokud zamítl stěžovatelovu stížnost proti rozhodnutí soudu prvního stupně.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud při rozhodování o návrhu na zrušení peněžité záruky či na změnu její výše řádně nevyhodnotil jím uvedené skutečnosti a nerozhodl tak v jeho prospěch. Podle jeho názoru ani jeden z důvodů obsažených v rozhodnutí soudu prvního stupně nemůže odůvodňovat závěr o existenci vazebního důvodu podle §67 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Stížnostnímu soudu stěžovatel vytýká, že se nezabýval okolnostmi nastalými po rozhodnutí o jeho propuštění z vazby na svobodu za současného přijetí peněžité záruky a nehodnotil délku doby, která od tohoto rozhodnutí uplynula. Dále nepřezkoumal pravdivost argumentace soudu prvního stupně, popř. i jiných soudů v předchozích usneseních, přestože měl k dispozici kompletní spis, a spokojil se jen s konstatováním rozpětí trestní sazby a výše způsobené škody. Stěžovatel je přesvědčen, že porušení příslušných zákonných ustanovení dosahuje již takové intenzity, že výrazně "převyšuje oblast obecných subjektivních práv jedince" a významně zasahuje do základních ústavních práv na řádný výkon soudní moci a na spravedlivý proces.
Ze spisu vedeného u Krajského soudu v Ostravě, pod sp. zn. 35 T 15/2001, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se u krajského soudu domáhal v rámci trestního řízení zrušení či změny výše peněžité záruky ve výši 7.000.000,- Kč, která byla soudem společně s písemným slibem a uložením dalších omezení přijata dne 18. 7. 2001, za současného propuštění stěžovatele z vazby na svobodu. Návrh obecnému soudu stěžovatel odůvodnil tím, že se od propuštění z vazby po celou dobu vždy řádně dostavoval k hlavnímu líčení a svým přístupem rozptýlil či výrazně snížil obavu z toho, že by měl v úmyslu uprchnout nebo se skrývat a takto se snažit vyhnout trestnímu stíhání. Poukázal také na své současné finanční poměry a uvedl, že již pominuly důvody trvání peněžité záruky. Krajský soud žádost stěžovatele podle §73a odst. 4 trestního řádu a contrario zamítl s tím, že důvod vazby ve smyslu §67 písm. a) trestního řádu nadále trvá, důvod pro zrušení kauce nepominul a nebyly ani shledány důvody pro změnu její výše. Proti usnesení soudu prvního stupně podal stěžovatel stížnost, kterou vrchní soud v záhlaví citovaným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl, přičemž v odůvodnění se zcela ztotožnil se závěry krajského soudu.
Vrchní soud v Olomouci ve vyjádření ze dne 23. 2. 2004 uvedl, že se při rozhodování uplatněnými námitkami v rámci neveřejného zasedání důsledně zabýval a po bedlivém zvážení existence vazebních důvodů dospěl k závěru, že stěžovatelem poukazovaná účast na úkonech trestního řízení byla zajištěna právě institutem peněžité záruky, přičemž dosud nepominuly důvody, které k jejímu přijetí vedly a ani se nezměnily okolnosti rozhodné pro určení její výše. Sama skutečnost, že peněžitá záruka měla být uhrazena z půjček od více vypůjčitelů, kteří naléhají na vrácení finančních prostředků, pominutí těchto důvodů nebo změnu uvedených okolností neznamená. Tvrzení stěžovatele o rozhodnutí soudu bez prostudování spisu se nezakládá na pravdě. V podrobnostech stížnostní soud odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dle jeho přesvědčení napadeným rozhodnutím nebyly porušeny stěžovatelovy ústavní základní práva a svobody, a proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, popř. ji nálezem zcela zamítl.
Krajský soud v Ostravě ve vyjádření ze dne 3. 3. 2004 potvrdil tvrzení stěžovatele, že hlavní líčení dosud nezmařil, což dle jeho názoru činil hlavně z obavy, aby peněžitá záruka nepropadla. Ústavní stížnost krajský soud považuje za neoprávněnou a navrhl, aby byla zamítnuta.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a poté rozhodl, že ústavní stížnost není důvodná.
Při posuzování ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel ze své ustálené judikatury, podle které je ve smyslu článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy soudem nadřízeným soudům obecným a nevykonává nad nimi dohled či dozor. Jsou to především obecné soudy, které, se znalostí konkrétní trestní věci, stádia, ve kterém se nachází, a na základě podrobných znalostí všech okolností a souvislostí případu, musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody, resp. důvody jiných omezujících opatření. Kromě zcela výjimečných případů není Ústavní soud oprávněn do hodnocení těchto skutkových okolností zasahovat.
V projednávané věci Ústavní soud důvod ke svému zásahu neshledal. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy obou stupňů věnovaly náležitou pozornost posouzení důvodů trvání peněžité záruky a změny okolností rozhodných pro určení její výše, přičemž shodně dospěly k závěru, že předpoklady rozhodnutí o jejím zrušení či změně její výše v případě stěžovatele dány nebyly, nadále trvá důvod vazby podle §67 písm. a) trestního řádu a jeho účast na úkonech trestního řízení je zajištěna peněžitou zárukou, jejíž výše byla stanovena právě tak, aby dostatečně odstranila odůvodněnou obavu, že obžalovaný uprchne nebo se bude skrývat.
Ústavní soud má za to, že oba soudy své rozhodovací důvody v odůvodněních napadených usnesení dostatečným způsobem rozvedly a konkretizovaly a je z nich rovněž patrno, že všechny argumenty stěžovatele řádně zvažovaly. Pokud jde o závěr o trvání vazebního důvodu ve smyslu §67 odst. 1 písm. a) trestního řádu, je nutno konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí krajského soudu nepostrádá odkaz na zcela konkrétní okolnosti, a sice kontakty stěžovatele v ČR i v zahraničí v souvislosti s jeho činností v Moravia Bance a v jiných subjektech, okolnosti bezprostředně předcházející jeho vzetí do vazby a skutečnost, že stěžovatel, který je nadále stíhán pro šest závažných hospodářských trestných činů se škodou ve stovkách milionů Kč, je ohrožen uložením vysokého trestu v rámci trestní sazby, která je v rozpětí od pěti do dvanácti roků. Uvedenému závěru proto nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Stejně tak rozhodnutí stížnostního soudu není možno považovat za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, který existenci vazebního důvodu řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodnil.
Ústavní soud tedy konstatuje, že rozhodnutí obecných soudů, jež byla napadena ústavní stížností, nevybočují z mezí ústavnosti. Věc byla soudy řádně projednána a stěžovatel měl v řízení před obecnými soudy možnost využít všech procesních prostředků k ochraně svých práv. Za dané situace tak Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislého rozhodování obecných soudů. Pouhý nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů nemůže založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě nebylo porušeno stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i ustanovení čl. 90 a 95 Ústavy, a ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. prosince 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu