ECLI:CZ:US:2004:4.US.592.02
sp. zn. IV. ÚS 592/02
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu ze dne 6. května 2004 sp. zn. IV. ÚS 592/02 ve věci ústavní stížnosti JUDr. L. M. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě z 8. 7. 2002 sp. zn. 27 Rto 6/2001 a usnesení Okresního soudu v Olomouci z 11. 9. 2001 sp. zn. 1 T 115/2001 o zamítnutí stěžovatelovy žádosti o úhradu nákladů právního zastoupení.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označená rozhodnutí obecných soudů z toho důvodu, že se jimi cítí být dotčen na svých ústavně garantovaných základních právech, a to konkrétně v právu získávat svou prací prostředky pro své životní potřeby zakotveném v čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v právu na řádný a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož odrazem je čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel nejprve uvádí skutečnosti, které řízení před Okresním soudem v Olomouci a Krajským soudem v Ostravě předcházely.
Rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 11. 1975 sp. zn. T 132/75 byl M. H. odsouzen podle §269 odst. 1 tehdy platného trestního zákona pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců nepodmíněně. Usnesením Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 19. 12. 1990 sp. zn. Rtv 246/90 byl shora uvedený rozsudek zrušen ve výroku o trestu. Následně rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Olomouci z téhož dne bylo při nezměněném výroku o vině upuštěno od potrestání.
Na základě právního závěru vyjádřeného v nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 10. 1998 sp. zn. II. ÚS 285/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, nález č. 117) podal M. H. u Okresního soudu v Olomouci návrh na povolení obnovy řízení podle §6 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Usnesením ze dne 8. 6. 2001 sp. zn. Nt 202/2001 Okresní soud v Olomouci výše uvedená rozhodnutí zrušil. Rozsudkem ze dne 23. 7. 2001 sp. zn. 1 T 115/2001 zprostil Okresní soud v Olomouci M. H. podle §226 písm. b) trestního řádu obžaloby, kterou proti němu v roce 1975 podal bývalý vojenský prokurátor.
V souvislosti s těmito verdikty se stěžovatel, který je advokátem a jmenovaného před soudy zastupoval, obrátil na Okresní soud v Olomouci s žádostí o úhradu nákladů právního zastoupení ve výši 4 895 Kč. Předmětný soud návrh usnesením zamítl s odůvodněním, že "v tomto řízení byl obhájce vzat na plnou moc a nebyl M. H. ustanoven soudem". Ve stížnosti proti citovanému usnesení stěžovatel zdůraznil, že v daném případě se jednalo o rehabilitační řízení, z tohoto důvodu se i na náhradu nákladů obhajoby vztahuje znění §19 odst. 3 písm. b) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Krajský soud v Ostravě zamítl stížnost s tím, že nešlo o řízení podle §3 zákona č. 119/1990 Sb., nýbrž v této věci je nutno postupovat podle příslušných ustanovení trestního řádu. Souhlasil rovněž s názorem soudu prvního stupně, že pro kladné rozhodnutí nejsou splněny podmínky podle §151 odst. 1 trestního řádu, neboť obhájce nebyl v projednávané věci ustanoven, ale zvolen.
Závěrem stěžovatel zdůrazňuje, že mu napadenými rozhodnutími byla odepřena náhrada nákladů právního zastupování, i když mu tuto náhradu příslušné zákony, tj. zákon č. 198/1993 Sb. a zákon č. 119/1990 Sb., přiznávají.
Ústavní soud si pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 1 T 115/2001 a shledal, že shora uvedená skutková tvrzení odpovídají stavu věci.
K obsahu ústavní stížnosti se ze spisu sp. zn. Nt 202/2001, zařazeného do vyžádaného spisu, zjišťuje, že podáním ze dne 14. 5. 2001, doručeným příslušnému soudu dne 17. 5. 2001, rozšířil M. H. svůj původní návrh ze dne 2. 1. 2001, v němž jako skutečnosti dříve soudu neznámé spatřoval přijetí zákona č. 198/1993 Sb. a vydání nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 285/97 tak, že navrhl, aby napadená rozhodnutí byla zrušena buď cestou obnovy řízení nebo na základě postupu podle §6 zákona č. 198/1993 Sb.
Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 8. 6. 2001 sp. zn. Nt 202/2001 podle §6 zákona č. 198/19993 Sb. zrušil rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 11. 1975 sp. zn. 1 T 132/75 v té části, která zůstala v platnosti, zrušil usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 19. 12. 1990 sp. zn. Rtv 246/90 a rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 19. 12. 1990 sp. zn. T 227/90. Současně tento soud zamítl žádost o povolení obnovy řízení za podmínek §278 odst. 1 trestního řádu, neboť není důvodná.
V odůvodnění citovaného usnesení okresní soud ve vztahu k návrhu na povolení obnovy zdůraznil, že navrhovatelem uváděné skutečnosti nejsou takového rázu, aby odůvodňovaly povolení obnovy řízení za podmínek §278 odst. 1 trestního řádu.
V návaznosti na toto rozhodnutí Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23. 7. 2001 sp. zn. 1 T 115/2001 zprostil podle §226 písm. b) trestního řádu M. H. obžaloby, kterou v roce 1975 proti němu podal bývalý vojenský prokurátor
Dne 11. 9. 2001 obdržel Okresní soud v Olomouci fakturu stěžovatele č. 010906, kterou stěžovatel vyúčtoval náhradu nákladů právního zastoupení ve věci sp. zn. Nt 202/2001 a 1 T 115/2001 v celkové výši 4 895 Kč s odůvodněním, že se jednalo o zastupování ve věci návrhu na povolení obnovy řízení, takže účtování nákladů se řídí podle §19 odst. 3 písm. b) zákona č. 119/1990 Sb., v platném znění.
O návrhu stěžovatele rozhodl Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 11. 9. 2001 sp. zn. 1 T 115/2001 tak, že ho podle §151 odst. 1 trestního řádu zamítl s odůvodněním, že si M. H. stěžovatele za svého obhájce zvolil, nebyl mu soudem ustanoven, proto označený soud rozhodl jak výše uvedeno.
O stížnosti stěžovatele proti zamítavému usnesení rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 8. 7. 2002 č. j. 27 Rto 6/2001-83 tak, že stížnost stěžovatele podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl, a v rámci odůvodnění uvedl, že podle §19 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb. náklady obhajoby nese stát v řízení podle §3 citovaného zákona v případě, byl-li návrh shledán důvodným alespoň zčásti. Na návrh na přiznání nákladů obhájce, který byl v řízení o obnově řízení zvolen, ustanovení §19 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb. nedopadá, neboť nešlo o řízení podle §3 citovaného zákona, a je tedy nutné postupovat podle příslušných ustanovení trestního řádu. V tomto směru tedy okresní soud podle názoru krajského soudu správně rozhodl podle §151 odst. 1 trestního řádu s tím, že stěžovateli nepřiznal jako zvolenému obhájci náklady řízení, neboť stát nenese vlastní náklady obviněného včetně vydání způsobených vlastním obhájcem.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda tvrzení stěžovatele, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva a svobody garantovaná Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, je opodstatněné.
Nejprve považuje Ústavní soud za nezbytné připomenout, že ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Z obsahu napadených rozhodnutí nebylo zjištěno porušení shora označených základních práv a svobod, neboť obhájci zvolenému v řízení o obnově řízení nelze přiznat odměnu a náhradu hotových výdajů podle §19 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb. Pokud tedy obecné soudy rozhodovaly o náhradě nákladů řízení podle ustanovení §151 odst. 1 trestního řádu, nelze tomuto rozhodování cokoli vytknout, neboť obecné soudy své rozhodnutí řádným a zákonu odpovídajícím způsobem odůvodnily, takže nelze přisvědčit stěžovateli, že by napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, resp. jeho právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
Ustanovení čl. 26 odst. 3 Listiny chrání právo každého získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Občany, které toto právo nemohou bez své viny vykonávat, stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje; podmínky stanoví zákon.
Ve shora označeném řízení, jak ostatně stěžovatel sám konstatuje, si jej jeho mandant zvolil, nebyl mu soudem ustanoven, a zastupoval jej na základě smlouvy o poskytnutí právních služeb za odměnu [ve smyslu zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, a vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů]. Z připojeného spisu sp. zn. 1 T 115/2001 nelze dovodit, že by stěžovateli bylo jakkoli v průběhu řízení bráněno ve výkonu jeho práv a povinností obhájce, včetně jeho práva vyúčtovat jím poskytnuté právní služby. Z rozhodnutí obou obecných soudů nelze ani v tomto směru dospět k závěru o porušení jím tvrzených základních práv a svobod ve smyslu Listiny a Úmluvy.
Ústavní soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.