ECLI:CZ:US:2004:4.US.602.03
sp. zn. IV. ÚS 602/03
Usnesení
IV. ÚS 602/03
Ústavní soud rozhodl dne 11. února 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného o ústavní stížnosti F. S., zastoupeného JUDr. V. Š., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu V Praze ze dne 16. 10. 2002, sp. zn. 9 To 96/02, dále proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 11. 2002, čj. 20 T 22/2001-371, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 4 To 13/03, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 9. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1038/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností napadl řádně zastoupený stěžovatel shora označená rozhodnutí obecných soudů žádaje jejich zrušení. Soudům vytýká, že porušily jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když nerespektovaly ustanovení trestního řádu upravující vázanost nalézacího soudu právním názorem soudu odvolacího. Porušení svého ústavně garantovaného práva stěžovatel též shledává v neuplatnění zásady in dubio pro reo v případě, kdy nebyly, dle mínění stěžovatele, shromážděny důkazy usvědčující jej jednoznačně ze spáchání trestného činu popsaného v uvedených rozhodnutích. Stěžovatel taktéž poukazuje na skutečnost, že veřejné zasedání konané před Vrchním soudem v Praze se uskutečnilo bez jeho přítomnosti, čímž mělo dojít k zásahu do jeho ústavně garantovaného základního práva. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti velice podrobně rekapituluje výpovědi svědků a obžalovaných, poukazuje na údajné nesrovnalosti a cituje z rozsudků obecných soudů.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 20 T 22/2001, z něhož zjistil následující:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 3. 2002, č. j. 20 T 22/2001-327, byl stěžovatel spolu s obžalovaným B. B. ve smyslu ustanovení §226 písm. b) trestního řádu zproštěn obžaloby ze spáchání pokusu trestného činu podvodu podle ustanovení §250 odst. 1 a odst. 3 písm. b) ve spojení s ustanovením §8 odst. 1 trestního zákona, neboť v žalobním návrhu označený skutek nebyl - dle závěru nalézacího soudu - trestným činem. Krajský soud v Českých Budějovicích dospěl k závěru, že se popsaný skutek stal, byl však názoru, že jej nelze poměřovat hledisky trestněprávními, nýbrž občanskoprávními, protože obžalovaní mohli být subjektivně přesvědčeni, že společníci firmy K. jim něco dluží, jakkoli je jejich nárok vratký. Proti tomuto rozsudku se obžalovaní i státní zástupce odvolali. Obžalovaní namítali, že ze shromážděných důkazů nevyplynulo, že se výše popsaný skutek vůbec stal. Trvali na tom, že jednání, která mezi žalovanými a poškozenými proběhla, se týkala výhradně poskytnutí půjčky ve výši 1.500.000,- Kč, nikoli zprostředkování úvěru, a proto navrhovali zproštění obžaloby podle ustanovení §226 písm. a) trestního řádu. Státní zástupce své odvolání odůvodnil tím, že v uvedeném jednání spatřuje pokus trestného činu. K odvolání státního zástupce Vrchní soud usnesením ze dne 16. 10. 2002 napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil podle ustanovení §258 odst. 1 písm. b), d) a věc na základě ustanovení §259 odst. 1 trestního řádu vrátil Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby v ní učinil rozhodnutí nové. Odvolání obžalovaných zamítl jako nedůvodné podle ustanovení §256 trestního řádu. Z odůvodnění plyne, že odvolací soud měl skutkový děj za správně zjištěný, neztotožnil se však s hodnocením skutku po stránce právní. Jestliže totiž soud prvního stupně dospěl k závěru, že oba obžalovaní přislíbili společníkům firmy K. úvěr, za což měli slíbenu provizi, přitom se o obstarání úvěru nikterak nesnažili, a následně se peněz domáhali, tvrdíce, že šlo o půjčku, bylo namístě takové jednání kvalifikovat jako pokus trestného činu podvodu podle ustanovení §250 odst. 1 a odst. 3 písm. b) trestního zákona. Obžalovaní nemohli za takového stavu věci být ani subjektivně přesvědčeni, že jim společníci firmy K. něco dluží, protože věděli, že tomu tak není. Krajský soud v Českých Budějovicích pak v pořadí druhým rozsudkem, čj. 20 T 22/2001-371, ze dne 22. 11. 2002 obžalované uznal vinnými z pokusu trestného činu podvodu podle ustanovení §250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona jsa vázán právním názorem odvolacího soudu. Toto rozhodnutí stěžovatel napadl odvoláním, v kterém nesouhlasil se skutkovými zjištěními soudu, namítal porušení zásady volného hodnocení důkazů a absenci subjektivní stránky trestného činu. Veřejnému zasedání u Vrchního soudu nařízenému na den 20. 3. 2003 předcházela čilá korespondence stěžovatele s předsedkyní příslušného senátu. Z důvodu pracovní neschopnosti (střevní chřipka) stěžovatel žádal o odročení jednání. Soud stěžovatele vyrozuměl, že žádosti vyhoví pouze tehdy, pokud náležitě doloží, že se ze zdravotních důvodů nemůže k nařízenému jednání dostavit; jinak není důvodu pro odročení veřejného zasedání, protože se může konat i v jeho nepřítomnosti. Dne 19. 3. 2003 soud telefonickým dotazem na ošetřujícího lékaře zjistil, že vzhledem k době léčby a zlepšení zdravotního stavu není vyloučena účast stěžovatele na veřejném zasedání, a proto žádosti o odročení nevyhověl. Ve veřejném zasedání dne 20. 3. 2003, kterého se stěžovatel nezúčastnil, bylo podané odvolání zamítnuto jako nedůvodné, neboť soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním i právním posouzením věci tak, jak bylo uvedeno v napadeném rozsudku. V dovolání opřeném o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu stěžovatel zopakoval námitky uplatněné již v odvolacím řízení. Nejvyšší soud ČR dovolání odmítl s odůvodněním, že námitky směřující do oblasti skutkových zjištění nemohou naplnit dovolací důvod vymezený v tomto ustanovení, jenž byl uplatněn toliko formálně.
Po zvážení obsahu vyžádaného spisu, jakož i podané ústavní stížnosti, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z důvodů dále uvedených.
Ústavní soud zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodováním. Do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn vstoupit pouze v případě, že v jimi vedeném řízení nebo pravomocným rozhodnutím těchto orgánů byla porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. Rovněž tedy hodnocení důkazů provedených v trestním řízení je činností zásadně prováděnou soudci obecných soudů. Pokud tyto soudy hodnotí důkazy podle svého vnitřního předsvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v souhrnu, a tento postup logicky a přesvědčivě odůvodní, není důvod k zásahu Ústavního soudu dán (viz např. nález IV. ÚS 564/02).
K zásadě in dubio pro reo Ústavní soud podotýká, že k jejímu uplatnění dojde a musí dojít v situaci, kdy i po vyčerpání všech dostupných důkazů nezmizí důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí, které nelze rozptýlit ani provedením a zkoumáním dalších důkazů. Jestliže obecný soud nepochybuje o svých skutkových zjištěních, následkem čehož přirozeně tuto zásadu nevyužije, Ústavní soud zkoumá, zda jej stav dokazování k neuplatnění tohoto pravidla opravňuje; v tomto případě, kdy stěžovatel činí spornou existenci subjektivní stránky trestného činu, tedy zjišťuje, zdali byl stěžovatel veden úmyslem uvést v omyl občanskoprávní soud a společníky firmy K.. Zavinění se musí vztahovat na všechny znaky skutkové podstaty trestného činu (samozřejmě s výjimkou samotného zavinění); pokud by se zavinění nevztahovalo na některou z požadovaných skutečností, subjektivní stránka trestného činu není dána, a tudíž je vyloučena trestní odpovědnost pachatele (srov. Šámal/Púry/Rizman: Trestní zákon - komentář, 5. vydání, C. H. Beck, Praha 2003, s. 44). Závěr o tom, zda je tu zavinění, je sice závěrem právním, ale musí logicky vyplývat z provedeného dokazování, stejně jako je tomu v případě závěrů o ostatních znacích skutkové podstaty konkrétního trestného činu. Stěžovatel, ač tvrdí opak, v Ústavním soudu vidí čtvrtou soudní instanci, o čemž svědčí fakt, že používá tytéž námitky, které již uplatnil v řízení před obecnými soudy a se kterými se tyto soudy vypořádaly. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je patrné, jakým způsobem soud jednotlivé důkazy hodnotil, proč výpovědi obžalovaných nepovažoval za věrohodné a k jakým skutkovým závěrům následně dospěl. Vzhledem k tomu, že obecný soud má za prokázané, že stěžovatel přislíbil obstarání úvěru a přestože nedostál svému závazku, domáhal se provize vydávaje ji za půjčku, k čemuž tento soud dospěl hodnocením důkazů, ke kterému nemá Ústavní soud výhrady, stěžovatelovo právo na spravedlivý proces nebylo dotčeno.
Ústavní soud plně souhlasí s teoretickými úvahami stěžovatele o vázanosti právním názorem odvolacího soudu a podtrhuje, že se jedná o povinnost respektovat závěry odvolacího soudu v otázkách hmotného a procesního práva, která však zároveň zahrnuje zákaz přikazovat soudu prvního stupně, k jakým skutkovým závěrům má dospět po provedení důkazů. Námitka stěžovatele, že odvolací soud překročil svá zákonná oprávnění při hodnocení důkazů, když soudu prvního stupně vytýká výsledky hodnocení provedených důkazů a zároveň je hodnotí odchylně, se však nezakládá na pravdě. Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 16. 10. 2002 výslovně uvádí, že rozsah dokazování a učiněná skutková zjištění považuje za správná a úplná, nesouhlasí pouze s posouzením věci po stránce právní (srov. č. l. 362 a 363 spisu). Tento výrok není formálním prohlášením zakrývajícím realitu, neboť ani po prostudování obsahu celého napadeného rozhodnutí není možno nalézt nařízení, byť i skryté, aby nalézací soud provedené důkazy hodnotil odchylně. Vyjadřuje-li se odvolací soud k hodnocení důkazů, pouze konstatuje, že bylo učiněno správně, čímž není porušeno ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu o volném hodnocení důkazů.
Výtka Vrchnímu soudu v Praze, že nevyhověl žádosti stěžovatele o odročení jednání, následkem čehož dne 20. 3. 2003 proběhlo veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti, není rovněž důvodná. Odvolací soud postupoval v souladu s trestním řádem, který vyžaduje přítomnost obžalovaného ve veřejném zasedání konaném před odvolacím soudem tehdy, pokud se nachází ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, za předpokladu, že se účasti na veřejném zasedání nevzdá (§263 odst. 4 trestního řádu). V ostatních případech není nutno veřejné zasedání odročovat, lze-li věc spolehlivě rozhodnout i v nepřítomnosti obžalovaného. Proběhnuvší jednání svým charakterem bezpodmínečně přítomnost stěžovatele nevyžadovalo, neboť stěžovatel v odvolání nesouhlasil především s hodnocením důkazů učiněným nalézacím soudem, což jeho právní zástupce při jednání toliko zopakoval, přičemž nové důkazy nenavrhoval. S ohledem na tuto skutečnost, jakož i na to, že se na stěžovatele podmínka povinné účasti nevztahovala a podle ustanovení §233 odst. 1 trestního řádu byl řádně předvolán, byly naplněny zákonné předpoklady pro konání veřejného zasedání. Mimoto v době konání předmětného jednání překážka bránící jeho účasti již neexistovala. Ačkoli případné dozvuky onemocnění by rozhodně nepřispěly ke komfortu stěžovatele, z lékařského vyjádření je patrné, že jeho zdravotní stav nevylučoval účast na jednání a neexistoval důvod k obavám, že by se mohl výrazně zhoršit tak, že by byla např. nezbytná hospitalizace stěžovatele. Ostatně výše zmiňovaná tuzemská právní úprava není v rozporu s čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), upravujícím účast obžalovaného při soudním jednání, a to i s přihlédnutím k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Pokud byl obžalovaný přítomen jednání před soudem prvního stupně, jeho absence při jednání vedeném před soudem druhého nebo třetího stupně může být ospravedlněna zvláštním charakterem tohoto řízení, neboť osobní účast obžalovaného v jednání o odvolání nemusí mít nutně stejný význam (srov. např. rozsudek č. 10563/83 ze dne 26. 5. 1988 ve věci Ekbatani proti Švédsku). Dokonce i tam, kde má odvolací soud plnou jurisdikci přezkoumat věc, jak po stránce skutkové, tak po stránce právní, článek 6 odst. 1 Úmluvy nevyžaduje vždy veřejné jednání, a tím spíše ani osobní přítomnost obžalovaného. Zde je pak třeba brát v úvahu mj. zvláštní rysy daného řízení a způsob, jakým je zajištěna ochrana zájmů obžalovaného zvláště s ohledem na otázku, o které soud rozhoduje (srov. např. rozsudek č. 12350/86 ze dne 21. 9. 1993 ve věci Kremzow proti Rakousku). Pro pořádek Ústavní soud připomíná, že uvedená námitka mohla zaznít již v dovolacím řízení, neboť je dovolacím důvodem dle ustanovení §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu.
Lze tedy shrnout, že Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti odůvodňující stěžovatelovo tvrzení, že v řízení týkajícím se jeho věci bylo postupováno protiústavně a že byla napadenými rozhodnutími porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva. Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 11. února 2004
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu