ECLI:CZ:US:2004:4.US.627.03
sp. zn. IV. ÚS 627/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatelky J. S., zastoupené JUDr. L. K., advokátkou proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově, ze dne 27. 5. 2003, čj. 7 C 16/2003 - 36, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 9. 2003, čj. 8 Co 417/2003 - 55, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá .
II. Návrh na zrušení §237 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se včas podanou ústavní stížností, s odvoláním na porušení čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově, ze dne 27. 5. 2003, čj. 7 C 16/2003 - 36, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 9. 2003, čj. 8 Co 417/2003 - 55.
Současně s ústavní stížností podala stěžovatelka návrh na zrušení §237 odst. 2 písm. b) OSŘ, pro rozpor s čl. 36, čl. 37 odst. 2, 3 a čl. 38 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z ústavní stížnosti vyplývá, že manželství J. S. a M. S. bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 106 C 174/2002, který nabyl právní moci dne 24. 12. 2002. Ještě za trvání manželství byl stěžovatelce přisouzen nárok na výživné manželky proti M. S., nyní již bývalému manželovi. Po rozvodu se stěžovatelka, žalobou podanou u Okresního soudu v Bruntále dne 17. 1. 2003, domáhala proti M. S. uložení povinnosti platit na její na výživu pro dobu po rozvodu částku 6 000,-- Kč měsíčně podle §93 odst. 1 zákona o rodině. Poukázala na závažnou citovou a ekonomickou újmu, kterou rozchodem a rozvodem s bývalým manželem utrpěla. Okresní soud v Bruntále její žalobu zamítl poté, co dovodil, že není splněna podmínka §92 zákona o rodině, podle níž by stěžovatelka nebyla schopna se živit sama. Bylo prokázáno, že je zaměstnána v řádném pracovním poměru s platem cca 7 000,-- Kč. Podle stěžovatelky soud opomenul, že životní úroveň rozvedených manželů není stejná, neboť vedlejší účastník dosahuje měsíčních příjmů asi 25 000,-- Kč. V tomto smyslu bylo ustanovení §92 zákona o rodině, v jejím případě, interpretováno nesprávně. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí se závěrem okresního soudu, že osobní smutek z rozvodu a změna životního stylu, včetně negativních ekonomických dopadů na jednoho z rozvedených manželů, je průvodním znakem každého rozvodu, a nepostačí tedy k prokázání závažné újmy na straně stěžovatelky v oblasti citové pro přiznání výživného ve smyslu §93 odst. 1 zákona o rodině.
Krajský soud v Ostravě, jako soud odvolací, rozsudek okresního soudu potvrdil. Stěžovatelka namítla formálnost a povrchnost důkazního řízení před obecnými soudy, které opomenuly základní princip zákona o rodině, kterým je zvýšená ochrana manžela, který se na rozvratu manželství nepodílel a s rozvodem manželství nesouhlasil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu nemohla stěžovatelka podat dovolání, neboť jeho podání je vyloučeno ustanovením §237 odst. 2 písm. b) OSŘ. Toto ustanovení je podle stěžovatelky diskriminační, protože by žádné věci neměly být vyloučeny z přípustnosti dovolání, a to alespoň v těch případech, kdy by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Proto stěžovatelka navrhla Ústavnímu soudu zrušení §237 odst. 2 písm. b) OSŘ, pro rozpor s čl. 36, čl. 37 odst. 2, 3 a čl. 38 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
V souladu s ustanovením §42 odst. 3, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla k ústavní stížnosti vyžádána vyjádření účastníků řízení.
Podle vyjádření krajského soudu je jeho rozsudek plně ústavně konformní. Všechny právní a skutkové závěry byly náležitě odůvodněny a jako odvolací soud se ztotožnil s hodnocením důkazů provedených soudem prvního stupně.
Po prostudování spisu sp. zn. 7 C 16/2003 Okresního soudu v Bruntále, pobočka Krnov, s přihlédnutím k argumentům stěžovatelky, uplatněným v její ústavní stížnosti, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V přezkoumávané věci Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů při řízení a vydání napadených rozhodnutí. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody, zaručených ústavním pořádkem České republiky (srov. již nález sp. zn. I. ÚS 68/93, publikovaný ve sv. 1, na str. 123 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Stěžovatelkou vytýkané skutečnosti se týkají zejména otázek skutkových, tedy domény, do níž Ústavní soud vstupuje jen zcela výjimečně, a která je zásadně záležitostí obecných soudů, před nimiž dokazování bezprostředně probíhá.
Není úkolem ani není v kompetenci Ústavního soudu, aby právní a skutkové závěry rozhodnutí obecných soudů znovu detailně přezkoumával a nahrazoval je řešeními vlastními. Napadená rozhodnutí nevykazují žádné vady ústavněprávní povahy. Článek 36 odst. 1 Listiny, zaručující právo na spravedlivý proces, či tomuto článku korespondující čl. 6 odst. 1 Úmluvy, nebyl porušen. Jeho porušení nemůže být dáno jen tím, že stěžovatelka nesouhlasí s právními a skutkovými závěry obecných soudů. Tím méně pak mohl být porušen čl. 38 Listiny, kterým argumentuje stěžovatelka, neboť ten jí garantuje taková práva, jejichž porušení v dané věci buď nepřichází v úvahu, nebo jejichž porušení stěžovatelka nijak nerozvádí (právo na zákonného soudce, právo na veřejné projednání věci bez zbytečných průtahů a za účasti účastníků, kteří musí mít možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům).
Z obsahu spisu vyplývá, že ve zkoumané věci meritorně shodně rozhodly, za účasti stěžovatelky a za jejího slyšení, dva stupně obecných soudů. Otázka, zda jsou dány důvody pro stanovení výživného jednomu z rozvedených manželů, je zásadně věcí obecných soudů a není na Ústavním soudu, aby do věci v tomto aspektu ingeroval, pokud se obecné soudy nedopustí excesu. Jak totiž vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy České republiky. Naopak, jestliže obecné soudy respektují kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu, jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením Ústavní soud sám neztotožňoval (srov. již nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 257 a násl.).
Návrh na zrušení §237 odst. 2 písm. b) OSŘ, pro stěžovatelkou tvrzený rozpor s čl. 36, čl. 37 odst. 2, 3 a čl. 38 Listiny a čl. 6 Úmluvy, považuje Ústavní soud za nepřípustný. V ustanovení §237 odst. 1 OSŘ jsou vymezeny tři možné důvody přípustnosti dovolání. Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (písm. a/), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (písm. b/), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (písm. c/).
Podle stěžovatelkou napadeného ustanovení §237 odst. 2 písm. b) není dovolání podle odstavce prvního §237 přípustné ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení.
Podle §74 zákona o Ústavním soudu může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem, popřípadě se zákonem. Stěžovatelkou napadené ustanovení občanského soudního řádu však nebylo ani rozhodnutím Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově, ani rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě uplatněno, tj. použito. Znamená to, že návrh stěžovatelky na zrušení §237 odst. 2 písm. b) OSŘ tedy není přípustný, protože není splněna podmínka §74 zákona o Ústavním soudu, tj. aplikace napadeného ustanovení zákona v řízení, jehož byla stěžovatelka účastnicí. Ústavní soud proto není oprávněn se stěžovatelčiným návrhem meritorně zabývat.
Na základě shora uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Návrh na zrušení §237 odst. 2 písm. a) OSŘ pak odmítl jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2004
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu