ECLI:CZ:US:2004:4.US.632.03
sp. zn. IV. ÚS 632/03
Usnesení
IV. ÚS 632/03
Ústavní soud rozhodl dne 4. února 2004 ve věci ústavní stížnosti 1) ing. J. O., 2) K. O., 3) E. D., 4) E. M., všech zastoupených JUDr. V. N., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2003, čj. 37 Co 366/2000-46, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2000, čj. 41 C 105/99-28, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 12. 2003 a předanou k poštovní přepravě 15. 12. 2003 domáhají se stěžovatelé zrušení rozhodnutí obecných soudů tak, jak jsou shora uvedena. V ústavní stížnosti zevrubně rekapitulují průběh sporu, který jako žalobci vedli s žalovaným městem Brnem a v němž nebyli úspěšní ani před nalézacím ani před odvolacím soudem. Stěžovatelé vyjadřují přesvědčení, že oba tyto soudy se nespravedlivě ztotožnily se způsobem, jakým byli jejich právní předchůdci zbaveni rodinného majetku, vytýkají soudům, že nepostupovaly tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana jejich práv a oprávněných zájmů, v čemž spatřují opakované porušování jejich práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv (správně Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Stěžovatelé připomínají, že rozsudek odvolacího soudu napadli i dovoláním, jež však bylo odmítnuto Nejvyšším soudem usnesením ze dne 14. 10. 2003; rozhodnutí Nejvyššího soudu ústavní stížnost nenapadá.
Ústavní soud vyžádal si spis Městského soudu v Brně, sp. zn. 41 C 105/99, z něhož zjistil dále uvedené skutečnosti; na jejich podkladě dospěl k závěru, že je nutno ústavní stížnost odmítnout jako opožděně podanou, aniž by bylo v důsledku toho možno přistoupit k věcnému přezkumu naříkaných rozsudků.
Z uvedeného spisu je patrno, že stěžovatelé žalobou doručenou nalézacímu soudu 7. 5. 1999 domáhali se vydání rozsudku, jímž by soud určil, že jsou výlučnými spoluvlastníky nemovitostí v petitu návrhu přesně uvedených, a to ve spoluvlastnických poměrech rovněž přesně specifikovaných. V průběhu řízení stěžovatelé žalobní petit změnili, k čemuž nalézací soud vyslovil souhlas usnesením, jež bylo vyhlášeno při jednání dne 8. 3. 2000. Rozsudkem z téhož dne soud prvého stupně návrh zamítl z důvodů, které ve svém rozhodnutí podrobně vyložil. O včasném odvolání stěžovatelů rozhodl soud druhého stupně rozsudkem ze dne 10. 2. 2003 tak, že rozsudek nalézacího soudu potvrdil. Při jednání před odvolacím soudem zástupkyně stěžovatelů (v řízení žalobců) vznesla návrh, aby odvolací soud v případě, že potvrdí napadený rozsudek, připustil proti němu dovolání; tento návrh byl rozsudkem odvolacího soudu zamítnut. Písemné vyhotovení rozsudku soudu druhé instance bylo doručeno právní zástupkyni odvolatelů dne 28. 3. 2003. V zastoupení stěžovatelů tatáž jejich právní zástupkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, a to osobně u soudu prvého stupně dne 27. 5. 2003. Takto podaný mimořádný opravný prostředek však Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 14. 10. 2003 pro jeho opožděné podání.
V dané věci je zcela nepochybné, že řízení před odvolacím soudem mělo a muselo být provedeno v souladu s občanským soudním řádem ve zněním účinném před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. V důsledku přechodných ustanovení citovaného zákona (bod 15. a bod 17. hlavy prvé) nejen odvolací, ale i dovolací řízení podléhalo, a to včetně počítání lhůty k podání dovolání, režimu existujícímu přede dnem 31. 12. 2000. Z obsahu spisu je nadevší pochybnost patrno, že si této skutečnosti byl vědom nejen odvolací Krajský soud v Brně (viz i odůvodnění jeho rozsudku na č. l. 47), ale i právní zástupkyně stěžovatelů, neboť to byla ona, která navrhovala odvolacímu soudu připustit jeho výrokem dovolání proti případnému potvrzujícímu rozsudku; ježto od 1. 1. 2001 je takový postup vyloučen, plyne už ze samotné existence tohoto procesního postupu právní zástupkyně stěžovatelů její vědomost (a splnila-li ona svoji povinnost řádně klienty informovat i vědomost stěžovatelů) o tom, že ve věci nutno postupovat podle procesních předpisů účinných do 31. 12. 2000.
Nelze tedy vytýkat Nejvyššímu soudu, že dovolání žalobců odmítl jako opožděné; ostatně stěžovatelé usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížností ani nenapadají, takže lze míti za to, že je považují za správné. Na správnosti postupu Nejvyššího soudu nic nemůže změnit ani zcela nepodstatná (a chybná) poznámka samosoudce soudu prvého stupně v předkládací zprávě na č. l. 65 o tom, že dovolání bylo podáno včas.
Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. V dané věci nepochybně byli stěžovatelé oprávněni domáhat se kasace rozsudku odvolacího soudu dovoláním, o jehož přípustnosti by rozhodl dovolací soud (§239 odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000). Dovolání též podali, avšak zcela zjevně po lhůtě k podání tohoto mimořádného opravného prostředku zákonem stanovené, což vedlo správně Nejvyšší soud k jeho odmítnutí. Z hlediska úvahy o tom, zda v takovém případě stěžovatelé vyčerpali či nevyčerpali procesní prostředky poskytované jim zákonem k ochraně práva, bylo by možno uzavřít, že nikoli, neboť podali-li stěžovatelé dovolání opožděně, nastává situace zcela stejná, jako kdyby dovolání nepodali vůbec. V té souvislosti však nepřehlíží Ústavní soud, že efektivita, byť i včasného dovolání, nebyla by v daném případě bezesporná vzhledem k tomu, že o jeho přípustností rozhodoval by dovolací soud. Avšak i když je možno uzavřít tuto úvahu závěrem o přípustnosti podané ústavní stížnosti, nic to nemůže změnit na tom, že jde o návrh podaný zjevně opožděně. Výklad posunující počátek zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozsudkům nalézacího i odvolacího soudu až do dne doručení usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání v případě, že jediným důvodem odmítnutí byla opožděnost, vedl by totiž k naprostému rozvratu právní jistoty, neboť by prodlužoval lhůtu k podání ústavní stížnosti - ad absurdum - na neurčito; každý by pak mohl kdykoli v čase po uplynutí lhůty k podání dovolání jeho opožděným podáním "otevřít" pro sebe lhůtu k podání ústavní stížnosti. Tento závěr platí dle názoru Ústavního soudu i v souvislosti s jeho Sdělením, jež bylo publikováno pod č. 32/2003 Sb. Bod 2. uvedeného Sdělení dopadá totiž - i z vyložených důvodů - toliko na případy, v nichž dovolací soud meritorně napadené rozhodnutí přezkoumává nebo na případy, kdy dovolací soud dovolání bez meritorního přezkumu napadeného rozhodnutí odmítne jen proto, že neshledá důvod ke svému vlastnímu závěru o tom, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. ]. V posléze uvedeném případě existuje totiž až do rozhodnutí dovolacího soudu nejistota, zda bude dovolání shledáno přípustným nebo zda naopak dojde k jeho odmítnutí právě a jen proto, že se Nejvyšší soud jako soud dovolací neztotožní s přesvědčením dovolatele o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce. Naopak žádná taková nejistota o výsledku dovolacího řízení z povahy věci není dána tam, kde k odmítnutí dovolání dochází z důvodu jeho opožděného podání (jako v posuzovaném případě) nebo proto, že dovolání je výslovně zákonem (občanským soudním řádem) považováno za nepřípustné. Důsledkem tohoto závěru je pak zjištění, že ústavní stížnost byla podána po lhůtě k jejímu podání zákonem o Ústavním soudu stanovené, neboť naříkaný rozsudek soudu druhého stupně byl právní zástupkyni stěžovatelů doručen dne 28.3.2003 a ústavní stížnost byla k přepravě podána až 15.12.2003. Opožděné podání ústavní stížnosti vylučuje ovšem meritorní přezkoumání stěžovaných rozsudků obecných soudů, takže námitkami stěžovatelů v ústavní stížnosti obsažených nemohl se Ústavní soud zabývat.
Ústavní soud vázán zákonem o Ústavním soudu (čl. 88 odst. 2 Ústavy ČR) proto v souladu s ustanovení §43 odst. 1 písm. b) citovaného zákona podanou ústavní stížnost jako návrh opožděný odmítl. Ústavní stížnost lze totiž lze podat ve lhůtě 60 dnů, která počíná běžet dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu); tímto rozhodnutím byl v dané věci rozsudek odvolacího soudu. Nutno zdůraznit, že tato lhůta je kogentně zákonem stanovená, takže její promeškání nemůže Ústavní soud prominout.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost musela býti odmítnuta jako opožděná, nevyzýval Ústavní soud ani stěžovatele ani jimi zvolenou advokátku k odstranění vad ke stížnosti přiložených plných mocí; jakkoli tyto plné moci zcela zjevně odporovaly ustanovení §31 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu, nemohlo by případné odstranění jejich vad zhojit to, co stálo v základu věci, totiž opožděné podání návrhu. Uvedený formální nedostatek, stejně jako vadný procesní postup právní zástupkyně stěžovatelů při podání dovolání, jehož důsledkem byla i opožděnost podání ústavní stížnosti, nasvědčují toliko tomu, že buď stěžovatelé sami nebo jejich právní zástupkyně nebyli dostatečně dbalí při střežení práv, o něž meritorně ve sporu stěžovatelů šlo. Je nad rámec přezkumu Ústavního soudu, aby zjišťoval, zda se pochybení dopustili stěžovatelé sami nebo zda tato pochybení byla výsledkem nedostatečné odborné péče jejich právní zástupkyně o causu, kterou převzala.
Z důvodů shora vyložených bylo tedy rozhodnuto tak, jak ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 4. února 2004
JUDr. Miloslav Výborný
soudce zpravodaj