ECLI:CZ:US:2004:4.US.636.03
sp. zn. IV. ÚS 636/03
Usnesení
IV. ÚS 636/03
Ústavní soud rozhodl dne 19. února 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti ing. B. L., zastoupeného Mgr. J. G., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Praze, čj. 10 To 316/2003-199, ze dne 30. 9. 2003 a rozsudku Okresního soudu v Berouně, čj. 1 T 103/2001-150, ze dne 25. 7. 2003, spojenou s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 12. 2003 a k poštovní přepravě předanou dne 16. 12. 2003 domáhá se stěžovatel zrušení rozhodnutí obecných soudů, tak jak jsou shora uvedena. K odůvodnění svého návrhu v ústavní stížnosti stručně a jen částečně rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy a obhajobu jím před těmito soudy uplatňovanou, dovolávaje se zejména znaleckých posudků, jež v řízení předložil a jimiž měla být vyvrácena jeho vina. Namítá, že jím vyžádané znalecké posudky hodnotil odvolací soud toliko formálně, postrádá erudované vypořádání se s provedeným důkazem, a tím i s jeho obhajobou, vyslovuje přesvědčení, že znalecké posudky byly soudem zpochybněny povrchně a laicky. Napadená rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelná a v důsledku toho za protiústavní. Rozhodnutí soudů a jím předcházející řízení považuje za stojící v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Paktu"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
K ústavní stížnosti se k výzvě Ústavního soudu vyjádřil samosoudce nalézacího soudu a předsedkyně senátu soudu odvolacího. Soudce soudu prvého stupně ve svém vyjádření stručně zopakoval důvody, z nichž vyvodil závěr o vině stěžovatele. Předsedkyně senátu odvolacího soudu v podrobném vyjádření vyslovila přesvědčení, že odvolací soud se porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedopustil, takže by ústavní stížnost měla být dle jejího názoru odmítnuta; s odkazem na spisový materiál a odůvodnění napadených rozhodnutí setrvala na tom, že závěr o vině stěžovatele byl správný, přičemž vyvracela stěžovatelova tvrzení o podstatné důležitosti jím předložených znaleckých posudků.
Ústavní soud vyžádal si před svým rozhodováním i příslušný spis Okresního soudu v Berouně 1 T 103/2001.
Na základě podané ústavní stížnosti, vyžádaných vyjádření a spisu dospěl Ústavní soud k následujícím právním závěrům.
Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas řádně zastoupeným a ke stížnosti oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
Komplikovanější je úvaha o tom, zda se jedná o návrh přípustný. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v jeho věci není přípustný žádný další opravný prostředek, což je tvrzení zjevně rozporné i s poučením, jehož se mu dostalo v souladu se zákonem v písemném vyhotovení usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud vychází však z přesvědčení, že stěžovatel, vědom si, stejně jako Ústavní soud, restriktivní judikatury Nejvyššího soudu o přípustnosti dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ve své vlastní věci považoval podání dovolání za podání mimořádného opravného prostředku, který by k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů Nejvyšším soudem nevedl, a proto spolu se stěžovatelem souhlasí s tím, že byť stěžovatel dovolání nepodal, je jím podaná ústavní stížnost přípustná.
Závěr o přípustnosti ústavní stížnosti neobsahuje však v sobě i závěr o tom, že je podaná ústavní stížnost důvodná. Naopak, Ústavní soud považuje ji za zjevně neopodstatněnou, a to z důvodů dále vyložených.
Z vyžádaného spisu jest mít za zjištěno, že po přípravném řízení byla na stěžovatele podána dne 17. 12. 2001 obžaloba pro skutek v obžalobě popsaný; okresní státní zástupkyně spatřovala v něm trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 trestního zákona. Po hlavních líčeních, jež proběhla dne 4. 2. 2002 a 15. 2. 2002, rozhodl soud prvého stupně rozsudkem čj. 1 T 103/2001-58, jímž uznal na vinu a uložil trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 let, a dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 3 let. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze, který doplnil dokazování při veřejném zasedání dne 17. 12. 2002 čtením znaleckého posudku předloženého obhajobou, rozhodl tak, že usnesením 10 To 445/2002-105 odvolání obžalovaného zamítl. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel jednak dovoláním a jednak ústavní stížností. Ústavní stížnost byla vzhledem k jejímu souběhu s podaným mimořádným opravným prostředkem odmítnuta usnesením Ústavního soudu IV. ÚS 156/03 ze dne 18. 6. 2003. K dovolání obžalovaného však Nejvyšší soud ČR usnesením 3 Tdo 516/2003 ze dne 14. 5. 2003 zrušil jak usnesení Krajského soudu v Praze 10 To 445/2002, tak i jemu předcházející rozsudek nalézacího soudu. Z usnesení Nejvyššího soudu je patrno, že důvodem ke kasaci obou rozhodnutí nižších soudů bylo porušení práva odvolatele na spravedlivý proces podle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy; Okresní soud v Berouně, jako soud prvého stupně, zatížil totiž řízení podstatnou vadou spočívající v tom, že hlavní líčení dne 15. 2. 2002 provedl v rozporu se zákonem bez přítomnosti obžalovaného. Následně soud prvého stupně po hlavním líčení dne 25. 7. 2003 vyhlásil rozsudek shodný co do výroku s rozsudkem ze dne 15. 2. 2002. I tento rozsudek napadl stěžovatel odvoláním; v průběhu odvolacího řízení předložil jeho obhájce další znalecký posudek, jímž, stejně jako znaleckým posudkem dřívějším, zpochybňoval průběh nehodového děje, a tím i to, že by obžalovaný mohl nést za dopravní nehodu vedoucí ke zranění poškozeného jakékoli zavinění, a tudíž i trestní odpovědnost. Odvolací soud veřejné zasedání o odvolání dne 9. 9. 2003 odročil a při veřejném zasedání dne 30. 9. 2003, aniž by z protokolace bylo patrno, že čtením předloženého znaleckého posudku provedl důkaz, vyslechl jako znalce jeho zpracovatele ing. Petra Š. Znalecký posudek je ve spise založen na č. l. 164 - 194, znalec se při svém výslechu na písemně podaný znalecký posudek v plném rozsahu odvolal; z protokolu na č. l. 195 - 196 je patrno, že znalec podaný znalecký posudek vysvětloval nejprve spontánně a posléze zodpověděl otázky kladené mu soudem i obhájcem obžalovaného. Odvolací soud poté stěžovaným usnesením odvolání obžalovaného zamítl podle §256 trestního řádu. V písemném vyhotovení tohoto usnesení výslovně uvedl soud druhého stupně, že při veřejném zasedání provedl důkaz znaleckým posudkem předloženým obžalovaným.
Ústavní soud nepřehlíží chybu, jíž se odvolací soud dopustil při protokolaci průběhu veřejného zasedání. Pakliže nebylo v protokole uvedeno, že se čtením znaleckého posudku provádí důkaz, je tento protokol v přímém rozporu s obsahem odůvodnění zamítavého usnesení tohoto soudu. Tato vada však nemůže přinést pro stěžovatele nic více než toliko její vytknutí neb věcně nepochybně není sporu o tom, že odvolací soud skutečně důkaz čtením znaleckého posudku provedl a toliko opomněl o této skutečnosti učinit krátkou protokolární poznámku. To, že tato skutečnost sporná není, potvrzuje ostatně sám stěžovatel, neboť nejen že se této vady nikterak ve své ústavní stížnosti nedotýká, ale naopak na existenci důkazu právě v tomto znaleckém posudku spočívajícího svoji obhajobu buduje; jeho námitky nespočívají v tom, že by důkaz tímto posudkem proveden nebyl, ale v tom, že dle jeho názoru byl uvedený znalecký posudek vadně hodnocen. Ostatně pokud by Ústavní soud jen na podkladě této drobné vady ke kasaci usnesení odvolacího soudu přistoupil, dopustil by se přepjatého formalismu, který ve své konstantní judikatuře opakovaně vytýká obecným soudům.
Jádro námitek stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných však při bedlivém ústavně právním přezkumu neobstojí a ke zrušení naříkaných rozhodnutí vést nemůže. Stěžovatel sice cituje ta ustanovení Ústavy, Listiny, Úmluvy, jakož i Paktu, jež měla být porušena, avšak jeho ústavně právní argumentace spokojuje se s výtkami, které v podstatě toliko opakují obhajobu jím uplatněnou v předcházejícím průběhu trestního řízení, a to ať už před soudem nalézacím nebo před soudem odvolacím. Stěžovatel zjevně považuje za možné, aby Ústavní soud jako v dané věci soud třetí instance přistoupil k přezkumnému dohledu nad činností soudů obecných. K tomu však Ústavní soud povolán není; oprávnění Ústavního soudu zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů může být založeno jedině a výlučně tehdy, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují v rozporu s obsahem hlavy páté Listiny či v rozporu s jinými ústavně zakotvenými právy. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů; není ani vrcholem jejich soustavy. Je jen v jurisdikci obecných soudů, aby na základě ústavního principu své nezávislosti volně hodnotily důkazy, které provedly, přičemž jejich provedení musí být realizováno v souladu se zákonem. Ústavní soud není povolán k tomu, aby hodnocení důkazů provedených soudy obecnými přehodnocoval, a to dokonce ani tehdy, pokud by s tímto hodnocením nebyl zcela ztotožněn, pakliže postup obecných soudů nevykročil z kautel ústavnosti.
V dané věci nepochybuje Ústavní soud o tom, že se stěžovateli dostalo procesu, který byl procesem spravedlivým a jemuž deficit ústavnosti vytýkat nelze. Stěžovatelovi nebylo upíráno právo na obhajobu, ba naopak soudy důsledně provedly i ty důkazy, které k vyvrácení trestní odpovědnosti stěžovatel sám předložil. Že tyto důkazy (znalecké posudky) hodnotily soudy jinak, než jak by si přál sám stěžovatel, není důvodem k zásahu Ústavního soudu.
Ústavní soud též nesouhlasí se stěžovatelovými výtkami, že by naříkaná rozhodnutí byla nepřezkoumatelná. Stěžovateli lze dát za pravdu, že povinnost rozhodnutí řádně odůvodnit je nepochybně jednou ze základních povinností soudů v právním státě, stejně jako lze přisvědčit stěžovateli v tom, že porušení tohoto principu zakládá protiústavnost; tyto teoreticky správné vývody však ve světle obsahu vyžádaného spisu ztrácejí na přesvědčivosti, neboť soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily důvody, které je vedly právě k tomu hodnocení důkazů, k němuž dospěly, a tudíž i k těm výrokům, které na základě tohoto hodnocení učinily. To platí zvláště o rozhodnutí odvolacího soudu.
Veškeré výtky stěžovatele proti stěžovaným rozhodnutím jsou tedy ve své podstatě toliko polemikou se závěry těchto soudů na úrovni stěžovatelovy nespokojenosti s nimi, nikoli však na úrovni, která by věc posunovala do ústavně právní roviny, a tím vyvolávala povinnost k zásahu Ústavního soudu. Je jisto, že v prvé fázi řízení byla stěžovatelova ústavní práva významným způsobem ignorována, avšak nápravu tohoto stavu přineslo usnesení dovolacího soudu. Ani v tomto směru není tedy žádného důvodu k tomu, aby Ústavní soud konečná rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu rušil.
Ačkoli to nebylo předmětem ústavní stížnosti, nepřehlédl Ústavní soud nikoli nevýznamnou závadu z předloženého spisu patrnou. Ústavní soud považuje za správné na ni upozornit, neboť tím preventivně může odvrátit možný zásah do stěžovatelových práv. V referátu pro výkon rozsudku na č. l. 206 jest totiž uvedeno, že konec zkušební lhůty podmíněného odsouzení uplyne u stěžovatele dnem 30. 9. 2006 a že tímtéž dnem skončí i jemu uložený trest zákazu činnosti. Tak tomu ovšem není, neboť v rozporu s ustanovením i §59 odst. 3 a §49 odst. 3 trestního zákona vychází tyto poznámky v referátu z faktu, že rozsudek soudu prvého stupně nabyl právní moci dne 30. 9. 2003 a že právě od toho dne mají být tři léta zkušební doby i tři léta trestu zákazu činnosti počítány. Přehlédnuto bylo, že ve věci bylo rozhodováno o mimořádném opravném prostředku a že je třeba vzít v úvahu také tu dobu, která uplynula od právní moci rozsudku z 15. 2. 2002 do rozhodnutí dovolacího soudu. Nesouladné se zákonem, a tím i s ústavními právy stěžovatele by bylo jakékoli jiné počítání těchto dob, a to již proto, že by se pak stěžovateli absurdně prodlužovala jak zkušební doba podmíněného odsouzení, tak doba výkonu trestu zákazu činnosti jen proto, že soudy prvého a druhého stupně před rozhodnutím dovolacího soudu porušily procesní předpisy takovým způsobem, že tím zasáhly do stěžovatelových ústavně zaručených práv.
Ve věci samé však dospěl Ústavní soud k závěru o tom, že podaná ústavní stížnost musí být pro svou zjevnou neopodstatněnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
Akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku sdílí při odmítnutí ústavní stížnosti její osud; navíc odklad vykonatelnosti ve vztahu k trestu odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu, je pojmově vyloučen.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 19. února 2004
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu