ECLI:CZ:US:2004:4.US.650.03
sp. zn. IV. ÚS 650/03
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl dne 12. května 2004 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti J. Ž., zastoupeného JUDr. P. L., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2003, čj. 14 Co 400/2003-45, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. 4. 2003, čj. 11 C 89/2002-25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 31. 12. 2003 se J. Ž. (dále jen "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2003, čj. 14 Co 400/2003-45, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. 4. 2003, čj. 11 C 89/2002-25.
Z obsahu ústavní stížnosti samotné a z vyžádaného spisu vedeného nalézacím soudem pod sp. zn. 11 C 89/2002 vyplývá, že stěžovatel se v civilním řízení domáhal, aby žalovanému Českomoravskému fotbalovému svazu (dále jen "ČMFS") bylo uloženo umožnit mu pokračovat v kurzu trenérského studia profesionální licence podle dohody ze dne 17. 9. 2000. Z kurzu pro výukový rok 2001/2002 byl stěžovatel vyloučen pro závažné porušení předpisů.
Nalézací soud dospěl k závěru, že žalovanému oprávnění vyloučit stěžovatele ze studia nevzniklo, neboť uplatněné důvody vyloučení nebyly mezi účastníky sjednány. Dospěl však k závěru, že závazek žalovaného zanikl, neboť byl omezen na výukový rok 2001/2002, který již uplynul.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, ale neztotožnil se s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Dospěl k závěru, že žalovaný postupoval v souladu s dohodou ze dne 17. 9. 2000, když stěžovatele pro závažné porušení předpisů ČMFS ze studia vyloučil. Tímto vyloučením zanikl závazek žalovaného zabezpečit pro stěžovatele trenérské studium profesionální licence pro výukový rok 2001/2002.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozsudky obecných soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo být přítomen projednání své věci a mít možnost vyjádřit se ke všem důkazům, zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny a právo nebýt nucen činit něco, co zákon neukládá, zakotvené 4 odst. 3 Listiny (patrně má na mysli čl. 2 odst. 3 Listiny). Je toho názoru, že pokud odvolací soud dospěl k jinému právnímu názoru než soud prvního stupně, měl rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Pokud takto nepostupoval, znemožnil mu vyjádřit se k nově formulovanému právnímu názoru, čímž porušil princip dvojinstančnosti soudního řízení a tím i právo na spravedlivý proces. V důsledku tohoto chybného procesního postupu pak stěžovatel neměl možnost vyjádřit se k některým důkazům, které byly pro rozhodnutí ve věci samé významné teprve ve světle právního názoru odvolacího soudu. Dále vyjádřil názor, že ustanovení článku II. odst. 3 uzavřené dohody bylo obsahově nejasné, a mělo proto být vyloženo v neprospěch toho, kdo je formuloval. Namítl též, že není zřejmé, na základě jakého právního titulu byl povinen dodržovat předpisy ČMFS, pro jejichž porušení byl vyloučen. V průběhu celého řízení nevyšla najevo žádná skutečnost, jež by prokazovala, že by byl povinen dodržovat předpisy ČMFS.
Obvodní soud pro Prahu 6 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na písemné vyhotovení svého rozsudku ze dne 9. 4. 2003.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že postupem odvolacího soudu nedošlo k namítanému zásahu do základních práv stěžovatele. Rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil dle §219 o.s.ř., byť dospěl k odlišným právním závěrům při výkladu dohody ze dne 17. 9. 2000. Rozhodnutí odvolacího soudu nebylo pro účastníky překvapivé a nebyl porušen princip dvojinstančnosti soudního řízení. K doplnění dokazování došlo při veřejném jednání v intencích ustanovení §120 odst. 3 a §213 odst. 2 o.s.ř.. Účastníci měli možnost se k provedeným důkazům vyjádřit a relevantní právní otázkou výkladu smluvních ujednání z dohody ze dne 17. 9. 2000 se zabýval již soud prvního stupně.
Ústavní soud po posouzení výše uvedených podkladů pro rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou stěžovatelovy argumentace je především tvrzení, že potvrzením rozsudku nalézacího soudu odvolacím soudem za situace, kdy na základě správně zjištěného skutkového stavu soudem prvního stupně odvolací soud dospěl k jiným právním závěrům, bylo porušeno základní právo zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny, dle něhož "Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně ... a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. ....".
Je skutečností, že např. v nálezech IV. ÚS 257/99, II. ÚS 369/01, III. ÚS 210/2000 a naposledy II. ÚS 523/02 (uveřejněno pod č. 12, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, str. 95 a násl.) Ústavní soud svá rozhodnutí odůvodnil tak, že v případě potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, který byl opřen o jiný důvod, než byl důvod zamítnutí žaloby soudem prvního stupně, se jednalo o překvapivé rozhodnutí, jež vedlo k porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, a stěžovateli byla odňata reálná a efektivní možnost jednat před soudem, spočívající v právu skutkově argumentovat. Podle názoru II. senátu uvedeného v citovaném nálezu II. ÚS 523/02 odvolací soud "... aniž by před vydáním potvrzujícího rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem - odlišným od právního názoru soudu prvního stupně, a neumožnil jim se k němu vyjádřit, v podstatě porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, a tím ve svých důsledcích zasáhl do práva stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny."
Ve výše uvedených nálezech je odkazováno na nález ve věci IV. ÚS 218/95, v němž Ústavní soud zaujal stanovisko, dle něhož v situaci, když soud odvolací opustil při řešení případu režim zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a věc posoudil z hlediska obecné ochrany vlastnického práva v občanském zákoníku, aniž však v řízení dal možnost stěžovatelům se k tomuto posouzení vyjádřit, a uplatnit tak námitky, porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, a ve svých důsledcích tak uvedeným postupem zasáhl do práva stěžovatelů na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny.
V posledně uvedeném nálezu bylo Ústavním soudem zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo označeno za překvapivé, zejména pro zásadní změnu právní kvalifikace ze strany odvolacího soudu. K takové situaci však v nyní posuzovaném případě dle názoru Ústavního soudu nedošlo. Odvolací soud sice zaujal odlišný právní názor na obsah závazků vyplývajících ze sjednané dohody, nicméně z této samotné skutečnosti nelze bez dalšího dovodit, že se nejednalo o věcně správné rozhodnutí soudu prvního stupně, resp. že se jedná o rozhodnutí překvapivé. Pojem věcné správnosti nelze dle názoru Ústavního soudu vykládat nadmíru restriktivně, zejména za situace, kdy nalézacím soudem byl řádně zjištěn skutkový stav, v rámci řízení před odvolacím soudem bylo dokazování doplněno při veřejném jednání a účastníci měli možnost se k provedeným důkazům vyjádřit. Výklad smluvních ujednání v civilním sporu je věcí obecných soudů. Pokud ustanovení §220 odst. 1 o.s.ř. odvolacímu soudu umožňuje změnit rozhodnutí soudu prvního stupně tam, kde na základě správně zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dospěl k nesprávným právním závěrům, o to víc není dán důvod ke zrušení rozhodnutí nalézacího soudu, které je v souladu s hmotným právem (jak tomu bylo v daném případě), byť odvolací soud ze správně zjištěného skutkového stavu dospěl k jiným právním závěrům.
Stávající úprava odvolání ve sporném civilním řízení je založena na principu neúplné apelace, vycházejícímu ze zásady, že ve sporném řízení je soud prvního stupně instancí skutkovou, u které mají být provedeny všechny účastníky navržené důkazy potřebné k prokázání sporných právně významných skutkových tvrzení (§205a o.s.ř.). O tom jsou účastníci řízení před skončením jednání předsedou senátu poučováni (§119a o.s.ř.). Důvody odvolání proti rozhodnutí ve věci samé jsou taxativně uvedeny v §205 odst. 2 o.s.ř. Později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou však odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v §205a o.s.ř. Stěžovatel ve svém odvolání neuplatnil nové důkazy a skutečnosti. Uvedl, že soud prvního stupně správně zjistil rozhodující skutečnosti a jednotlivě i v jejich souhrnu je správně zhodnotil, chybně však aplikoval právní předpisy. Stěžovatel tedy uplatnil odvolací důvod podle §205 odst. 2 písm. g) o.s.ř. - rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Pokud pak odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele je sice důvodné, nicméně nemůže zvrátit věcnou správnost rozsudku soudu prvního stupně a rozsudek potvrdil, nemohl dle názoru Ústavního soudu porušit základní princip spravedlivého řízení, tj. princip rovnosti zbraní (§37 odst. 3 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy), dle něhož je soud povinen dbát na rovné postavení účastníků a který znamená, že soud je povinen zajistit jim rovnocenné možnosti k uplatnění svých práv. Oběma stranám byla zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva, přičemž bylo zcela na vůli účastníků, které ze zákonem stanovených možností při vedení soudního řízení využijí. V tomto směru ostatně ani v ústavní stížnosti není argumentováno. Naplněním tohoto principu zcela samozřejmě není (jak se stěžovatel mylně domnívá), že by obecné soudy byly povinny přisvědčit právě jeho mínění, hodnotit důkazy tak, jako si on představuje a dospět k právním závěrům, které má on za správné. To, že odvolací soud za okolností tohoto případu nepřikročil ke kasaci napadeného rozhodnutí soudu 1. stupně, ale rozhodl sám, nelze označit za postup svévolný, jež by byl v rozporu s právem na spravedlivý soudní proces, resp. který by odňal stěžovateli právo na účinné opravné prostředky. V neposlední řadě je též třeba přihlédnout k základnímu právu na projednání věci bez zbytečných průtahů a tomu korespondující ústavní procesní povinnosti obecných soudů, jak je zakotvena v čl. 38 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že napadeným rozsudkem nebyl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jež v sobě zahrnují i právo zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny a právo na účinné opravné prostředky zakotvené v čl. 13 Úmluvy. Pokud pak jde o namítané porušení čl. 2 odst. 3 Listiny, tento článek nemá samostatnou existenci. Jedná se o rámcové ustanovení, které nemůže být porušeno samostatně. - a lze se ho dovolávat pouze ve spojení s jinými hmotnými či procesními základními právy.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 12. května 2004
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu