ECLI:CZ:US:2004:4.US.676.02
sp. zn. IV. ÚS 676/02
Usnesení
IV. ÚS 676/02
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Jiřím Nykodýmem ve věci ústavní stížnosti Občanského sdružení, zastoupeného JUDr. M.B., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Brně, ze dne 19. července 2002, č. j. 29 Ca 464/2001-32, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Brně s tvrzením, že jím byl dotčen ve svých ústavně zaručeném základním právu, zakotveném v článku 36 odst. 1 odst. 2 Listiny základních práv a svovod (dále jen "Listina"). Současně jím mělo dojít k porušení článku 4 odst. 4 téhož ústavního dokumentu, jakož i článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak plyne z obsahu ústavní stížnosti, jakož i připojeného spisu Krajského soudu v Brně, vedeného pod sp. zn. 29 Ca 464/2001, napadeným usnesením bylo zastaveno řízení o žalobě stěžovatele, podané podle části páté, hlavy druhé zákona č. 99/1963 Sb. (dále jen "o. s. ř."), ve znění platném do 31. 12. 2002, když soud shledal, že rozhodnutí správní žalobou napadené je rozhodnutím, jímž se upravuje vedení správního řízení [§248 odst. 2 písm. e) o. s. ř.]. Konkrétně se jednalo o rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru územního a stavebního řízení, ze dne 27. 8. 2001, č. j. OÚSŘ U 01/35947, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Úřadu městské části Brna, Brno-sever, odboru územního rozvoje a výstavby, ze dne 30. 7. 2001, č. j. STU/04/0101237/000/003, jímž bylo rozhodnuto v intencích ustanovení
§14 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., v platném znění (dále jen "s. ř."), že stěžovatel není účastníkem blíže specifikovaného územního řízení. Výrok předmětného usnesení opřel soud o závěr, dle něhož napadené rozhodnutí není způsobilé vyvolat jakýkoliv zásah do subjektivních práv stěžovatele, neboť se na jeho hmotněprávním postavení oproti stavu před jeho vydáním ničeho nemění. V této souvislosti dodal, že i za situace, pokud by bylo nezákonné, mohl by takový případný postup správního orgánu být podroben soudnímu přezkumu až v rámci žaloby, podané proti konečnému meritornímu rozhodnutí ve správním řízení, a to způsobem předpokládaným v ustanovení §250b odst. 2 o. s. ř. Proto v souladu s ustanovením §250d odst. 3 o. s. ř. soud dané řízení zastavil.
Na tomto svém stanovisku setrval Krajský soud v Brně i jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, když současně navrhl její odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost, případně zamítnutí, neboť k tvrzenému porušení ústavně zaručených základních práv dle jeho názoru nedošlo.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel obsáhle polemizuje s výkladem ustanovení §248 odst. 2 písm. e) o. s. ř., provedeným Krajským soudem v Brně, a podrobně rozvedl výhrady vedoucí k závěru o tom, že se v daném případě o rozhodnutí, jímž se upravuje vedení správního řízení, nejedná. Má zato, že jím v konečném důsledku k zásahu do jeho hmotných práv nepochybně došlo. Předmětnou interpretaci považuje za v rozporu s ústavními kautelami nemístně extenzivní, a na podporu svého názoru rovněž odkázal na novelu o. s. ř., provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., kterou byl z dikce citovaného ustanovení, zakládajícího výjimky v podobě rozhodnutí, jejž soud k podané správní žalobě nepřezkoumává, vyjmut pojem procesní povahy, a nahrazen právě výše zmíněným pojmem v jeho věci správním soudem, pro zastavení řízení, uplatněným. Touto interpretací, jak dále uvedl, bylo zasaženo do jeho vpředu označeného základního práva.
Magistrát města Brna, odbor územního a stavebního řízení, který byl stěžovatelem označen jako vedlejší účastník, se v souladu s ustanovením §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., (dále jen ZoÚS), vzdal postavení vedlejšího účastníka.
Ústavní soud přezkoumal podanou ústavní stížnost z pohledu procesních náležitostí, jež jsou předpokladem pro jeho věcné projednání, a dospěl k závěru o jeho nepřípustnosti, a to z následujících důvodů.
V dané věci probíhalo meritorní správní řízení o změně územního rozhodnutí, v jehož rámci byla před správním soudem správní žalobou rozporovaná rozhodnutí správních orgánů vydána, a jehož konečný výsledek v podobě rozhodnutí ve věci samé zákon umožňuje (umožňoval) napadnout ve smyslu ustanovení §247 a následujících o. s. ř., v daném případě zejména s přihlédnutím k ustanovení §250b odst. 2 o. s. ř., před správním soudem. Toto meritorní rozhodnutí, jak Ústavní soud zjistil dotazem na správní orgán, bylo vydáno dne 10. 10. 2001 (rozhodnutí Úřadu městské části Brna, Brno-sever, odboru územního rozvoje a výstavby, č. j. STU/04/0101237/000/005) a nabylo právní moci 16. 10. 2001.
Podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením, nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení [§72 odst, 1 písm. a), §75 odst. 1 ZoÚS].
Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto procesního prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, majícím svůj právní základ v citovaných ustanoveních, je mimo jiné i její subsidiarita, z níž plyne princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. To znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před ostatními orgány veřejné moci již není standardním způsobem možná (článek 4 Ústavy). V tomto směru je třeba odkázat rovněž na závěry, deklarované v nálezu Ústavního soudu ve věci, sp. zn. III. ÚS 62/95 (pod č. 78 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4, Vydání 1., Praha, C. H. Beck 1996, str. 243 a násl.), jež v obecné rovině dopadají i na nyní posuzovanou ústavní stížnost. Ve zmíněném nálezu Ústavní soud jasně vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení.
Pokud je tedy možná náprava namítaných pochybení před správním soudem, a to na základě opravných prostředků ve smyslu §75 odst. 1 ZoÚS, nepřísluší Ústavnímu soudu tento pořad práva obcházet, neboť stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci a není ani součástí soustavy obecných soudů (článek 81, článek 90 Ústavy). Ochrana ústavně zaručených základních práv je v prvé řadě v jejich autonomní jurisdikci (článek 4 Ústavy), neboť jsou ex constitutione povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Teprve poté, kdy dojde k řádnému vyčerpání opravných prostředků k ochraně práva před obecnými soudy, nastupuje ultima ratio ke sjednání nápravy z pohledu tvrzeného porušení základního práva nebo svobody možnost, podat ústavní stížnost. Za těchto podmínek a po splnění ostatních formálních předpokladů, předvídaných zákonem, může být ústavní stížnost způsobilá k věcnému projednání.
Výše citované rozhodnutí správního orgánu ve věci samé bylo vydáno dne 10. 10. 2001, tj. ještě před podáním této ústavní stížnosti. Věcné projednání ústavní stížnosti by tudíž bylo za tohoto procesního stavu zcela bezpředmětné a postrádalo by jakékoliv smysluplné odůvodnění, když napadat je nutno zásadně poslední rozhodnutí ve věci vydané, respektive rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje a jímž bylo dle tvrzení stěžovatele zasaženo do jeho základních práv.
V daném řípadě stěžovatel podal ústavní stížnost za situace, kdy bylo, jak shora naznačeno, v jeho dispozici bránit se proti tvrzenému zásahu do příslušných práv v rámci soustavy obecných soudů procesním (opravným) prostředkem procesním předpisem aprobovaným (zejména §250b odst. 2 o. s. ř.), jež dává prostor pro uplatnění jeho stanovisek a názorů dovozujících účastenství v předmětném správním řízení.
Ústavní soud přitom neshledal, že by ústavní stížnost svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatele, aby se mohlo jednat o ústavní stížnost přípustnou podle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) ZoÚS.
V souladu se zmíněným principem minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci a se zřetelem k respektování jejich jurisdikční nezávislosti se za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížností věcně nezabýval. Ústavní soud konstatuje, že podaná ústavní stížnost nesplňuje pro uvedené nezbytnou formální náležitost, jíž je naplnění požadavku vyjádřeného v ustanovení §75 odst. 1 ZoÚS. Proto byla podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona ústavní stížnost jako nepřípustná odmítnuta, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 18. února 2004
JUDr. Jiří Nykodým
soudce zpravodaj