ECLI:CZ:US:2004:4.US.98.03
sp. zn. IV. ÚS 98/03
Nález
Nález Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 6. ledna 2004 sp. zn. IV. ÚS 98/03 ve věci ústavní stížnosti V. S. proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku z 21. 10. 2002 sp. zn. 14 C 176/99, jímž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti rozhodnutí bývalého Okresního úřadu ve Frýdku-Místku z 13. 8. 1999 č. j. RD/452/280/99-a, kterým bylo zamítnuto stěžovatelčino odvolání proti rozhodnutí Obecního úřadu v Bystřici nad Olší, stavebního úřadu, z 8. 6. 1999 č. j. Výst. 348/99-s-1, jímž byla stěžovatelce uložena pokuta za přestupek spáchaný umístěním dopravní značky u místní komunikace.
Rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 10. 2002 č. j. 14 C 176/99-62 se zrušuje.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 2. 2003, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku, kterým byla zamítnuta její žaloba na zrušení rozhodnutí Okresního úřadu ve Frýdku-Místku, referátu dopravy a silnic, ze dne 13. 8. 1999 č. j. RD/452/280/99-a. Tvrdila, že napadeným rozsudkem bylo zasaženo do jejích základních práv.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 14 C 176/99, spis Obecního úřadu v Bystřici nad Olší č. j. Výst. 348/99-s-1 a spis bývalého Okresního úřadu ve Frýdku-Místku, č. j. RD/452/280/99. Ze spisů zjistil, že rozhodnutím Obecního úřadu v Bystřici nad Olší, stavebního úřadu, ze dne 8. 6. 1999 č. j. Výst. 348/99-s-1, byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši 2 000 Kč za spáchání přestupku podle §23 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1999 Sb., o přestupcích, kterého se měla podle odůvodnění tohoto rozhodnutí dopustit umístěním dopravní značky "Zákaz vjezdu" u místní komunikace č. 37b "Do Balara". Stěžovatelce byla současně uložena povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 500 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, které Okresní úřad ve Frýdku-Místku, referát dopravy a silnic, rozhodnutím ze dne 13. 8. 1999 č. j. RD/452/280/99-a zamítl a napadené rozhodnutí Obecního úřadu v Bystřici nad Olší potvrdil.
Jednání stěžovatelky a uložení pokuty předcházely dosud probíhající a dlouholeté spory stěžovatelky (a též jejího manžela) s obcí Bystřice nad Olší vyvolané tím, že stěžovatelka je vlastnicí (dílem výlučnou a dílem spolu se svým manželem) pozemků zapsaných u Katastrálního úřadu ve Frýdku-Místku (podle současné právní úpravy katastrálního pracoviště Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj) pro obec a k. ú. Bystřice nad Olší na LV č. 1498 a 1438, na kterýchžto pozemcích se nachází místní komunikace, o které v těchto řízeních, jež jsou vedena jak u správních orgánů, tak u soudů, stěžovatelka tvrdí, že jde o stavbu jednak nepovolenou a jednak neoprávněnou. To se podává i ze spisu bývalého Okresního úřadu ve Frýdku-Místku č. j. RD/424/280/02-Ja, jenž byl Ústavním soudem vyžádán od Krajského úřadu Moravskoslezského kraje. Z vyžádaných spisů je též patrno, že uložení pokuty stěžovatelce předcházelo její oznámení Stavebnímu úřadu obce Bystřice nad Olší ze dne 11. 11. 1995, ve kterém stěžovatelka tomuto správnímu orgánu výslovně oznámila: " ... na svůj soukromý pozemek zavádím dopravní značku: zákaz vjezdu - Soukromý pozemek".
Výše uvedené rozhodnutí Okresního úřadu ve Frýdku-Místku, referátu dopravy a silnic, napadla stěžovatelka správní žalobou, o které rozhodoval podle §246 odst. 3 občanského soudního řádu, ve znění platném do 31. 12. 2002 Okresní soud ve Frýdku-Místku. Ten rozsudkem ze dne 21. 10. 2002 č. j. 14 C 176/99-62 žalobu zamítl. Dále rozhodl o nákladech řízení. Rozsudek odůvodnil poukazem na §23 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., podle kterého se přestupku dopustí ten, kdo úmyslně zničí, poškodí, znečistí nebo neoprávněně odstraní, zamění, pozmění, zakryje, přemístí nebo umístí dopravní značku. Podle §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 12/1997 Sb., o bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, k umístění dopravní značky je třeba souhlasu Okresního dopravního inspektorátu Policie České republiky. Jelikož stěžovatelka dopravní značku na předmětné komunikaci, která je zařazena do sítě místních komunikací obce Bystřice, umístila svévolně a bez souhlasu Okresního dopravního inspektorátu Policie České republiky, dopustila se přestupku podle citovaného ustanovení zákona o přestupcích.
Uvedený rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku napadla stěžovatelka včas ústavní stížností, v níž namítala, že byla zkrácena na svých právech daných čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, podle kterých jsou si účastníci řízení rovni a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle kterého má každý právo, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. K zásahu do uvedených základních práv stěžovatelky mělo dojít tím, že soud v průběhu řízení nezkoumal, jak mu přikazuje §250 odst. 4 občanského soudního řádu, ve znění před 1. 1. 2003, kdo je v řízení v postavení účastníka řízení, a přiznal procesní práva včetně práva se vyjadřovat k věci a předkládat důkazy, jež jdou k tíži stěžovatelky, Obecnímu úřadu v Bystřici nad Olší, který (ač nebyl účastníkem řízení) byl přítomen jednání, mohl se k věci vyjadřovat a i jinak měl možnost vystupovat jako účastník řízení. Navíc soud rozhodl o úhradě nákladů řízení tomuto obecnímu úřadu, i když ten neměl postavení účastníka řízení.
Okresní soud ve Frýdku-Místku ve vyjádření k ústavní stížnosti, vyžádaném podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") v plné míře odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku s podotknutím, že stěžovatelka nebyla krácena ve svých právech na spravedlivý proces.
Krajský úřad Moravskoslezského kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, jako vedlejší účastník (právní nástupce zaniklého Okresního úřadu ve Frýdku-Místku) ve vyjádření k ústavní stížnosti, vyžádaném rovněž podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, poukázal na to, že nebyl účastem předmětného přestupkového řízení. Ve věci samé pak odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí Okresního úřadu ve Frýdku-Místku.
Podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že oba účastníci s upuštěním od ústního jednání vyslovili souhlas a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od ústního jednání nebylo možno očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a 90 Ústavy). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je Česká republika vázána.
V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na svou ustálenou judikaturu (viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 242/98. sp. zn. II. ÚS 359/98, sp. zn. II. ÚS 93/99, sp. zn. II. ÚS 710/2000 či sp. zn. II. ÚS 157/01 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, nález č. 62; svazek 24, nálezy č. 140 a č. 141; svazek 28, nálezy č. 118 a č. 133), podle které Ústavní soud není vázán odůvodněním ústavní stížnosti, nýbrž jen jejím petitem. Není v rozporu s jeho posláním, když napadené rozhodnutí přezkoumává i z jiných hledisek než z těch, která byla uvedena v ústavní stížnosti.
Ústavní soud se proto nejprve zabýval otázkou, zda v souzeném případě byla státní moc uplatněna v souladu s čl. 2 odst. 2 Listiny, a zjistil, že v době rozhodování obecního úřadu upravovala vzhled a umisťování dopravních značek vyhláška č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích (pravidla silničního provozu). Součásti této vyhlášky je příloha s vyobrazením, čísly a významem dopravních značek, dopravních zařízení a různých označení.
Podle §44 odst. 5 uvedené vyhlášky byly dopravními značkami mimo jiné svislé dopravní značky, kterými byly:
a) výstražné značky, které upozorňují na místa, kde účastníku silničního provozu hrozí nebezpečí a kde musí dbát zvýšené opatrnosti (č. A 1a až č. A 28);
b) zákazové značky, které ukládají účastníku silničního provozu zákazy nebo omezení (č. B 1 až č. B 32);
c) příkazové značky, které ukládají účastníku silničního provozu příkazy (č. C 1a až č. C 10);
d) informativní značky, které poskytují účastníku silničního provozu nutné informace nebo slouží k jeho orientaci anebo mu ukládají určité povinnosti (č. D 1a až D 51);
e) dodatkové tabulky, které zpřesňují, doplňují nebo omezují význam dopravní značky, pod kterou jsou umístěny (č. E 1 až č. E 10)
Podrobnosti o rozměrech, barvách a přesném provedení dopravních značek a dopravních zařízení stanoví zvláštní předpisy. Tímto předpisem byla ČSN 01 8020 (Dopravní značky na pozemních komunikacích). Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka umístila na sloupek svého plotu u místní komunikace č. 37b "Do Balara" v obci Bystřice nad Olší kruhový terč z neznámého materiálu bílé barvy s červeným okrajem a nápisem "Soukromý pozemek". Tento terč vzdáleně připomíná svislou zákazovou dopravní značku B1 [zákaz vjezdu všech vozidel (v obou směrech)], podstatně se však od ní liší výrazným nápisem "Soukromý pozemek". S ohledem na kogentní ustanovení tehdejší vyhlášky č. 99/1989 Sb. jej proto nelze za dopravní značku považovat. Ústavní soud jen na okraj poznamenává, že nápis na kruhovém terči nic nezakazoval ani nepřikazoval; pouze konstatoval, že se cesta zřejmě nachází na soukromém pozemku.
Podle §23 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., se přestupku dopustí ten, kdo úmyslně zničí, poškodí, znečistí nebo neoprávněně odstraní, zamění, pozmění, zakryje, přemístí nebo umístí dopravní značku, návěstidlo, signální nebo návěstní znak, signální nebo návěstní zařízení, informační zařízení pro cestující, vyvěšený jízdní řád, označení zastávky veřejné dopravy nebo jiného dopravního zařízení anebo neoprávněně používá takové zařízení.
Jak vyplývá z vyžádaných spisů, ani orgány veřejné správy, a v konečné fázi ani okresní soud, nezabývaly se otázkou, zda umístěný kruhový terč je či není dopravní značkou, a posuzovaly jej jako dopravní značku B 1, ač zjevně žádnou dopravní značkou nebyl. Pokud tedy byla stěžovatelce uložena pokuta za to, že neoprávněně umístila vlastní dopravní značku u místní komunikace č. 37b "Do Balara" bez souhlasu Dopravního inspektorátu Policie České republiky, bylo toto rozhodnutí učiněno v rozporu se zákonem, neboť stěžovatelka na inkriminovaném místě neumístila dopravní značku, ale jiný předmět (objekt); správní orgány i okresní soud jejich rozhodnutí přezkoumávající svou rozhodovací činností porušily zásadu nullum crimen, nulla poena sine lege. V té souvislosti nepřehlédl Ústavní soud i zásadní vadu rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nezhojenou ani orgánem odvolacím ani soudem spočívající v absenci jasného výroku o vině stěžovatelky uvedeným přestupkem.
Je v této souvislosti nedůležité, že i stěžovatelka sama se domnívala, že uvedený kruhový terč je dopravní značkou. Z její strany došlo k omylu, který však v tomto případě nemůže založit porušení práva. Okresní soud se pak k tomuto omylu zjevně jen "připojil". Jinými slovy řečeno: Pro posouzení, zda byl přestupek spáchán, je zcela nerozhodné, domnívala-li se stěžovatelka, že svým jednáním (byť z důvodů jí samotnou pociťovaných jako jednání po právu) naplňuje skutkovou podstatu přestupku, pakliže k naplnění skutkové podstaty přestupku nedošlo. Již z tohoto důvodu měl okresní soud přezkoumávající v dané věci rozhodnutí správního orgánu tato rozhodnutí pro jejich vadnost zrušit; jestliže tak neučinil, pak jeho postupem došlo ke zkrácení stěžovatelčina práva na řádný přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy podle čl. 36 odst. 2 Listiny, když samotná rozhodnutí těchto orgánů byla v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny.
Postupem okresního soudu tak bylo porušeno ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny, podle kterého lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, přičemž povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Tyto principy je třeba chápat jako esenciální náležitost každého demokratického právního státu. Bez jejich dodržení nelze vůbec hovořit o právním státu, neboť vyloučení libovůle při ukládání povinností ze strany státní moci bylo i historicky vzato první podmínkou při úvahách o formování právního státu, dokonce i pouze v jeho formální podobě.
Ústavní soud dospěl k závěru, že postup Okresního soudu ve Frýdku-Místku, který svým rozsudkem nenapravil nezákonnost správního rozhodnutí, byl v souzené věci nejen nezákonný, ale v konečném důsledku i protiústavní. Došlo jím k zasažení do základních práv stěžovatelky obsažených v již citovaných ustanoveních Listiny, a proto Ústavní soud rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 10. 2002 č. j. 14 C 176/99-62 podle §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu zrušil.
Protože Ústavní soud zrušil napadený rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku pro zjevný rozpor se zákonem a ústavními právy stěžovatelky, nezabýval se již namítaným procesním pochybením týkajícím se účastníků řízení.