ECLI:CZ:US:2004:Pl.US.1.04
sp. zn. Pl. ÚS 1/04
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu ze dne 4. března 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/04 ve věci návrhu skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky na posouzení souladu Smlouvy mezi Belgickým královstvím, Dánským královstvím, Spolkovou republikou Německo, Řeckou republikou, Španělským královstvím, Francouzskou republikou, Irskem, Italskou republikou, Lucemburským velkovévodstvím, Nizozemským královstvím, Rakouskou republikou, Portugalskou republikou, Finskou republikou, Švédským královstvím, Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska (členskými státy Evropské unie) a Českou republikou, Estonskou republikou, Kyperskou republikou, Lotyšskou republikou, Litevskou republikou, Maďarskou republikou, Republikou Malta, Polskou republikou, Republikou Slovinsko, Slovenskou republikou o přistoupení České republiky, Estonské republiky, Kyperské republiky, Lotyšské republiky, Litevské republiky, Maďarské republiky, Republiky Malta, Polské republiky, Republiky Slovinsko a Slovenské republiky k Evropské unii (podepsané v Aténách dne 16. 4. 2003) s ústavním pořádkem podle čl. 87 odst. 2 Ústavy České republiky.
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Skupina 41 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky podala Ústavnímu soudu návrh na posouzení souladu mezinárodní smlouvy o přistoupení České republiky k Evropské unii (podepsané v Aténách dne 16. 4. 2003) s ústavním pořádkem podle čl. 87 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Podle názoru navrhovatelů je korektní a legitimní, aby byli voliči - občané České republiky příslušným ústavním orgánem o přistoupení České republiky k Evropské unii (tedy Ústavním soudem) informováni o tom, zda smlouva o přistoupení České republiky k Evropské unii je či není v rozporu s českým ústavním pořádkem a s kterým jeho ustanovením.
Ústavní soud v prvé řadě zkoumal, zda jsou splněny formální předpoklady návrhu tak, aby byl projednatelný po stránce věcné.
Podle §71b zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., návrh je nepřípustný, jestliže nebyl předložen v souladu s §71a odst. 1 a 2.
Podmínky tohoto ustanovení jsou v souzené věci splněny.
Ustanovení §71a odst. 1 písm. b) citovaného zákona praví, že návrh na posouzení souladu mezinárodní smlouvy s ústavním zákonem podle čl. 87 odst. 2 Ústavy může podat skupina nejméně 41 poslanců nebo skupina nejméně 17 senátorů od okamžiku, kdy byl Parlamentem k ratifikaci vysloven souhlas, do okamžiku, kdy prezident republiky smlouvu ratifikoval. Toto ustanovení koresponduje s čl. 87 odst. 2 ústavního zákona České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění ústavního zákona č. 395/2001 Sb., podle něhož Ústavní soud dále rozhoduje o souladu mezinárodní smlouvy podle čl. 10a a čl. 49 s ústavním pořádkem, a to před její ratifikací.
(Pro úplnost se poznamenává, že - ve smyslu čl. 10 odst. 1 a 2 citovaného ústavního zákona - k ratifikaci mezinárodní smlouvy, jíž mohou být některé pravomoci orgánů České republiky přeneseny na mezinárodní organizaci nebo instituci, je třeba souhlasu Parlamentu, nestanoví-li ústavní zákon, že k ratifikaci je třeba souhlasu daného v referendu. Tato právní situace nastala právě v souzené věci tím, že dne 14. 11. 2002 byl schválen ústavní zákon č. 515/2002 Sb., o referendu o přistoupení České republiky k Evropské unii a o změně ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů. Podle čl. 5 odst. 2 uvedeného ústavního zákona vyhlášený výsledek referenda, kterým bylo přistoupení České republiky k Evropské unii schváleno, nahrazuje souhlas Parlamentu k ratifikaci smlouvy o přistoupení České republiky k Evropské unii. Výsledky referenda byly zveřejněny v oznámení prezidenta republiky č. 206/2003 Sb. ze dne 9. července 2003 o vyhlášení výsledků referenda o přistoupení České republiky k Evropské unii konaného ve dnech 13. června 2003 a 14. června 20, v němž se pod bodem III. konstatuje, že přistoupení České republiky k Evropské unii bylo v referendu schváleno.)
Ústavní soud v tomto směru zjistil, že ratifikační listina ke smlouvě o přistoupení České republiky k Evropské unii byla podepsána prezidentem republiky Václavem Klausem dne 30. 9. 2003 a kontrasignována předsedou vlády Vladimírem Špidlou. Originál takto podepsané ratifikační listiny byl dne 3. 11. 2003 předán depozitáři uvedené smlouvy Ministerstvu zahraničních věcí Italské republiky, které toto přijetí dne 3. 11. 2003 stvrdilo.
Uvedená zjištění učinil Ústavní soud z kopie uvedené ratifikační listiny ze dne 30. 9. 2003, ze zprávy náměstka ministra zahraničních věcí ze dne 2. 2. 2004 č. j. 104084/2004-NMPE, z nóty ministerstva zahraničních věcí Italské republiky ze dne 3. 11. 2003 č. 692/4615 a z dopisu vedoucího Kanceláře prezidenta republiky ze dne 6. 2. 2004 č. j. KPR 1487/2004.
Za tohoto stavu je zřejmé, že návrh skupiny poslanců nebyl předložen v souladu s ustanovením §71a odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb., v platném znění, neboť skupina poslanců jej podala až po té, kdy prezident republiky smlouvu o přistoupení České republiky k Evropské unii ratifikoval.
Ústavní soud dodává, že navrhovatelé v bodě 7 a 8 návrhu zřejmě spojují akt ratifikace mezinárodní smlouvy o přistoupení České republiky k Evropské unii s "platností mezinárodní smlouvy" (vyhlášení ve Sbírce mezinárodních smluv). Ústavní soud však upozorňuje, že jeho kompetence podle čl. 87 odst. 2 Ústavy se vztahuje výlučně k ratifikaci, nikoli k "platnosti mezinárodní smlouvy". Podpisem ratifikační listiny se uzavírá vnitrostátní proces projednání prezidentské mezinárodní smlouvy a aktem odevzdání této listiny depozitáři mezinárodní smlouvy, případně druhé smluvní straně se nevratně uděluje souhlas státu být danou smlouvou mezinárodněprávně vázán. Z povahy věci je tedy kompetence Ústavního soudu situována do fáze vnitrostátního projednání smlouvy, což je jedním z předpokladů toho, aby prezident republiky následně mohl projevit vůli státu být mezinárodní smlouvou vázán.
"Platnost mezinárodní smlouvy" je oproti tomu institutem, který je spojen až s účinky již mezinárodně platné a pro Českou republiku mezinárodněprávně závazné mezinárodní smlouvy, tedy smlouvy, kterou již prezident republiky spolupodpisem ratifikační listiny a jejím odevzdáním depozitáři či druhé smluvní straně v minulosti ratifikoval. Principy právního státu ovšem vyžadují, aby právo (tedy i právo mezinárodní a jeho jednotlivé prameny) byly svým adresátům dostupné. Proto právní řád spojuje (vnitrostátní) platnost mezinárodní smlouvy s jejím vyhlášením ve Sbírce mezinárodních smluv. Taková vnitrostátní platnost mezinárodní smlouvy může pojmově nastat teprve poté, kdy tato smlouva nabyla mezinárodněprávní platnosti a stala se pro Českou republiku mezinárodněprávně závaznou. Z její publikace ve Sbírce mezinárodních smluv lze naproti tomu usuzovat na její vnitrostátní závaznost (účinnost), pokud ovšem splňuje podmínky uvedené v hypotéze ustanovení čl. 10 Ústavy.
Proto senát Ústavního soudu návrh skupiny poslanců jako návrh nepřípustný - mimo ústní jednání - bez přítomnosti účastníků odmítl [§43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., v platném znění].
Za tohoto stavu - kdy je návrh odmítán toliko z důvodu formálního, takže věc po meritorní stránce posouzena nebyla - nepovažoval Ústavní soud (v souladu s ustálenou praxí) za funkční, aby návrh doručoval ostatním účastníkům řízení k vyjádření.