ECLI:CZ:US:2004:Pl.US.45.03
sp. zn. Pl. ÚS 45/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. února 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatele Ing. L.L., o návrhu směřujícím proti usnesení Ústavního soudu ze dne 26. června 2003 sp. zn. Pl. ÚS 15/03, takto:
Návrh se odmítá .
Ústavní soud rozhodl dne 5. února 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatele Ing. L.L., o návrhu směřujícím proti usnesení Ústavního soudu ze dne 26. června 2003 sp. zn. Pl. ÚS 15/03, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel napadl v záhlaví uvedené usnesení Ústavního soudu, jímž byl pro zjevnou neopodstatněnost odmítnut jeho návrh na přezkoumání ústavnosti a zákonnosti postupu při provádění referenda o přistoupení České republiky k Evropské unii, konaného ve dnech 13. a 14. června 2003.
Poté co zrekapituloval rozhodovací důvody, o něž se opíral výrok předmětného usnesení, navrhovatel namítl, že v daném případě rozhodoval orgán ve věci nepříslušný, totiž senát (složený z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera) namísto pléna. Pakliže dle jeho názoru rozhodoval Ústavní soud za podmínek, resp. ve složení, kdy k tomuto takto obsazen nebyl oprávněn, mělo tímto postupem dojít k porušení čl. 36 a čl. 37 zák. č. 1/1993 Sb., jakož i čl. 90 a čl. 96 zák. č. 2/1993 Sb. (navrhovatel měl patrně na mysli čl. 36 a čl. 37 usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění úst. zák. č. 162/1998 Sb., a čl. 90 a čl. 96 úst. zák. č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění pozdějších předpisů).
Proto se navrhovatel, vycházeje z jím uplatněných výhrad, v rámci petitu svého návrhu domáhal, aby Ústavní soud vyslovil porušení kautel uvedených v citovaných ustanoveních, napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a věc vrátil "zpět k řízení, odstranění nedostatků návrhu a k novému rozhodnutí".
Návrh je nepřípustný.
Ústavní soud jakožto orgán veřejné moci a orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) přirozeně vychází při výkonu své jurisdikce důsledně z principu, že co do případů, mezí a způsobů může uplatňovat státní moc jen v zákonném a ústavním rámci [zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zák. č. 182/1993 Sb."); čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod], což je v právním státě condicio sine qua non pro jakoukoliv legitimní činnost jeho orgánů.
Zák. č. 182/1993 Sb., neposkytuje tomuto soudu prostředek, na základě kterého by byl oprávněn rušit svá vlastní rozhodnutí. Řízení před Ústavním soudem v České republice je v důsledku zvolené podoby koncentrovaného a specializovaného modelu ústavního soudnictví řízením jednoinstančním a rozhodnutí Ústavního soudu jsou konečná. Ústavnímu soudu nepřísluší o svých rozhodnutích znovu jednat a rozhodnout. Podle ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Na toto ustanovení ústavního pořádku navazuje §43 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., dle něhož proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V čl. 87 Ústavy ČR jsou vymezeny jednotlivé typy řízení před Ústavním soudem, úpravu jejichž procesních pravidel pak určuje citovaný zákon, kterým je soudce Ústavního soudu při svém rozhodování vázán (čl. 88 odst. 2 Ústavy ČR). Tento zákon neobsahuje právní úpravu řízení, v jehož rámci by bylo možné podrobit přezkumu rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti. Jinými slovy řečeno, znění uvedeného zákona pak jednoznačně neumožňuje jakýkoliv postup, který by zakládal výjimku z výše zmíněné konečnosti rozhodnutí, a to dokonce ani v situaci, pokud by jiný soudce (senát, event. plénum) závěr vyslovený v napadeném rozhodnutí nesdílel (což ovšem není případ dotčený současným návrhem). Zák. č. 182/1993 Sb., neobsahuje ani institut obnovy řízení (výjimkou je řízení o ústavní žalobě proti prezidentu republiky, §§105-108 zák. č. 182/1993 Sb.) či institut jemu analogický. Ostatně k této problematice se Ústavní soud již vyjádřil ve svých předchozích rozhodnutích, která se týkají otázky obnovy řízení před Ústavním soudem, a jež byla publikována, a proto postačí na závěry v nich uvedené zcela odkázat (k tomu srov. např. usnesení ve věci II. ÚS 75/98 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 10, usn. č. 19, Praha, 1998, str. 407 a násl.; usnesení ve věci II. ÚS 458/98 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 12, usn. č. 75, Praha, 1999, str. 549 a násl.; obdobně též usnesení ve věci I. ÚS 288/2000 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 21, usn. č. 4, Praha, 2002, str. 471 a násl., a další).
Pro takto vyloženou jeho nepřípustnost proto Ústavní soud návrh odmítl [§43 odst. 2 písm. b) per analogiam ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2004