ECLI:CZ:US:2005:1.US.101.04
sp. zn. I. ÚS 101/04
Usnesení
I.ÚS 101/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného JUDr. M. J., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 7 Tdo 1357/2003 ze dne 4. 12. 2003 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, sp. zn. 2 To 543/2003 ze dne 28. 7. 2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 7 Tdo 1357/2003 ze dne 4. 12. 2003, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti (rovněž napadenému) usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, sp. zn. 2 To 543/2003 ze dne 28. 7. 2003, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku č.j. 3 T 66/2003-99 ze dne 21. 5. 2003. Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku byl stěžovatel (spolu s dalším obžalovaným) uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 a odst. 2 trestního zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců s tím, že výkon trestu byl podmíněně odložen na dobu 1 roku. Napadenými rozhodnutími bylo podle názoru stěžovatele porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Odvolací soud, který jeho odvolání zamítl, zdůraznil, že nalézací soud opřel výrok o jeho vině o výpověď druhého odsouzeného P., jehož výpovědí byla obhajoba stěžovatele vyvrácena. Soud dále uvedl, že je zbytečné vyslýchat další svědky, včetně řidiče, který se podílel na odvozu dřeva. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl s tím, že dovolací důvod byl relevantně uplatněn v části, v níž stěžovatel zpochybnil správnost právního posouzení; uplatněné námitky však prý nemohou obstát, neboť skutková část výroku o vině ve spojení s odpovídající částí odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která všechny zákonné znaky spolupachatelství uvedeného trestného činu evidentně naplňují. Stěžovatel tvrdí, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu. Za situace, kdy stálo tvrzení proti tvrzení (t.j. výpověď spoluobžalovaného proti jeho výpovědi), bylo povinností soudů důkazy navržené v jeho prospěch provést. Jestliže tak neučinily, porušily výše uvedené základní právo stěžovatele. Týž dále namítal, že soud I. stupně nedostatečně uvedl celkový popis skutku (rozsah jeho trestné činnosti) a že se - ve vztahu k jeho námitkám - nezabýval subjektivní stránkou trestného činu. Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu pak vznesl námitku restriktivního výkladu dovolacích důvodů a tvrdil, že dovolací důvod byl dán, neboť popis skutku neodpovídá skutkovým zjištěním a nemůže být podkladem pro odsuzující rozsudek. Navrhl proto, aby Ústavní soud oba napadené rozsudky zrušil.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 3 T 66/2003 vedený u Okresního soudu v Šumperku. Ze spisu zjistil, že proti stěžovateli jako jednomu z obviněných byla vnesena obžaloba pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 odst. 2 trestního zákona. Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku č.j. 3 T 66/2003-99 ze dne 21. 5. 2003 pak byl uznán vinným v rozsahu obžaloby a odsouzen k trestu odnětí svobody tak, jak bylo uvedeno výše.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci přezkoumal napadené rozhodnutí a usnesením sp. zn. 2 To 543/2003 ze dne 28. 7. 2003 odvolání zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že řízení před soudem I. stupně bylo provedeno zcela procesním způsobem při dodržení předpisů, které sledují objasnění věci a zabezpečení práva obhajoby. Soud I. stupně provedl dokazování v patřičném rozsahu a důkazy následně zhodnotil způsobem, který ukládá ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu. Dále se odvolací soud zabýval skutkovou otázkou předmětné věci, posoudil výpověď spoluobžalovaného P. a její význam, a uvedl, že se nalézací soud o tuto výpověď oprávněně opřel, neboť šlo o výpověď neměnnou a podrobnou. K námitce stěžovatele, uplatněné v odvolání, se rovněž zabýval otázkou, zda soud I. stupně dostatečně posoudil subjektivní stránku věci. K této otázce pak odvolací soud poukázal na další v řízení provedené důkazy a na správné závěry z nich vyvozené. Zabýval se rovněž posouzením, zda je nutno provádět další navrhované důkazy, a dospěl k závěru, že další dokazování je - se zřetelem na stávající situaci - nadbytečné.
Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním v rozsahu výroku o vině, výroku o trestu i výroku o náhradě škody, a to s poukazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Namítal, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 7 Tdo 1357/2003 ze dne 4. 12. 2003 dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné. Část námitek stěžovatele posoudil jako námitky, které nejsou způsobilé obsahově naplnit použitý dovolací důvod a proto k nim nebylo možno přihlédnout. Stěžovatel zde dovolání založil na skutkových námitkách, jimiž se primárně domáhal změny skutkových zjištění, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu krádeže nedopustil. Vady, které napadenému rozhodnutí a předcházejícímu řízení vytýkal, mají povahu vad skutkových, které žádný z důvodů dovolání podle §265b trestního řádu nezakládají. Částečně uplatnění relevantního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu uznal dovolací soud v té části dovolání, kde stěžovatel zpochybnil správnost právního posouzení skutku a namítal, že měl být posouzen jako spolupachatel, event. účastník trestného činu. K této námitce Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel nezpochybnil, že skutek, jak byl soudy zjištěn a popsán, by mohl být kvalifikován jako spolupachatelství trestného činu, avšak soudy tak neučinily a - podle stěžovatele - pochybily, pokud jej uznaly vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 odst. 2 trestního zákona, aniž by aplikovaly též ustanovení §9 odst. 2 trestního zákona. Dovolací soud prohlásil, že ze skutkových zjištění, ze znění právní věty i k odpovídající části odůvodnění rozsudku okresního soudu jasně vyplývá, že stěžovatel byl uznán vinným jako spolupachatel trestného činu. Okolnost, že ustanovení §9 odst. 2 trestního zákona není výslovně uvedeno ve výroku o vině, na tomto závěru nic nemění. Z judikatury vyplývá, že výslovná citace ustanovení §9 odst. 2 trestního zákona ve výroku o vině není nutná, protože z definice spolupachatelství, jak je uvedena v §9 odst. 2 trestního zákona, je zřejmé, že spolupachatelství není žádnou zvláštní formou trestného činu, která by rozšiřovala trestní odpovědnost za hranice jednotlivých skutkových podstat trestných činů.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv nebo svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se zjištěným skutkovým stavem a s jeho právním posouzením. Jeho námitky směřují vůči procesu dokazování a hodnocení důkazů a vůči právním závěrům obecných soudů. Těmto námitkám však přisvědčit nelze.
S poukazem na ustálenou rozhodovací praxi Ústavní soud především konstatuje, že obecné soudy nejsou ani v trestním řízení povinny provést všechny navrhované důkazy, ale jsou naopak povinny provádět dokazování v takovém rozsahu, aby byl dostatečně zjištěn skutkový stav a aby mohly být vyvozeny odpovídající závěry. V předmětné věci se odvolací soud námitkami stěžovatele zabýval dostatečně. Rozborem celého procesu dokazování a poukazem na konkrétní důkazy pak náležitě dovodil, v čem spatřuje naplnění všech znaků příslušné skutkové podstaty. K důkazům, které stěžovatel v řízení navrhoval a jež nebyly soudem provedeny, pak odvolací soud zaujal věcné stanovisko, z něhož vyplývá, z jakého důvodu tyto důkazy neprovedl. Rovněž Ústavní soud dospěl k závěru, že neprovedení stěžovatelem navrženého důkazu nelze považovat za protiústavní mezeru v dokazování, které by bylo porušením jeho práva na spravedlivý proces. Ani jinak právem neshledal odvolací soud v procesním postupu soudu I. stupně pochybení. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se oba soudy dostatečně zabývaly i subjektivní stránkou trestného činu, opřely se zejména o výpověď svědka Ing. T. a jejichž závěr je i v tomto směru náležitě přesvědčivý.
Stěžovatel rovněž napadl rozhodnutí Nejvyššího soudu, protože podle jeho názoru byl použitý dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu naplněn. Závěr dovolacího soudu, že jeho námitky tento dovolací důvod nenaplňují, pak považoval za porušení práva na spravedlivý proces a za velmi restriktivní výklad uvedeného ustanovení. Ústavní soud k této námitce především připomíná, že dovolací soud nevyloučil všechny námitky uvedené v dovolání, ale pouze o některých prohlásil, že tento dovolací důvod nenaplňují (viz blíže část II). Část námitek naopak připustil a věcně se jimi zabýval; dovodil však, že postup soudu, který ve výroku výslovně neodkázal na ustanovení §9 odst. 2 trestního zákona, není vadou rozhodnutí, protože ze skutkových zjištění, ze znění právní věty i z odpovídající části odůvodnění závěr o spolupachatelství dostatečně vyplývá. Ústavní soud shledal postup dovolacího soudu jako ústavně konformní a neporušující právo stěžovatele na spravedlivý proces, a proto nemohl ani této námitce stěžovatele přisvědčit.
Obecně pak Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí konstatuje, že nelze zjistit - ve smyslu ustálené judikatury - extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, které obecné soudy přijaly. Jejich postup odpovídá příslušným procesním předpisům a nelze v něm spatřovat ani libovůli při rozhodování. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny zjevně nedošlo.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2005
Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu