ECLI:CZ:US:2005:1.US.104.03
sp. zn. I. ÚS 104/03
Usnesení
I.ÚS 104/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Jiřího Nykodýma mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. J. A., 2. M. s. S. Č., právně zastoupených JUDr. J. S., proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.11.2003, č.j. 33 Odo 361/2003-56, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24.10.2002, č.j. 27 Co 313/02 a proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 19.6.2002, č.j. 5C 121/2002-27, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - západ jako účastníků řízení a Ing. V. S., jako vedlejšího účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé napadli ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 17.2.2003, která po formální stránce splňuje i ostatní náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu") a je způsobilá k projednání, v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu Praha - západ.
Stěžovatelé opírají ústavní stížnost o následující důvody.
Rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 19.6.2002, č.j. 5 C 121/2002-27 byl zamítnut návrh stěžovatelů, aby bylo určeno, že předseda M. s. S. Č. (dále jen "sdružení") J. A. nebyl členskou schůzí dne 5.6.2001 odvolán z funkce člena výboru tohoto sdružení. Okresní soud Praha - západ odůvodnil své rozhodnutí tím, že u stěžovatelů nebyla dána věcná legitimace účastníků a naléhavý právní zájem. Soud dovodil, že pokud stěžovatelé zpochybňují obsah rozhodnutí sdružení, tvrdí současně, že byly porušeny stanovy sdružení, v tom případě měli stěžovatelé ve lhůtě stanovené v §15 zákona č. 83/1990 Sb. požádat soud o jeho přezkoumání, pokud této možnosti stěžovatelé nevyužili a lhůta uplynula, nelze toto rozhodnutí již napadnout. Dle názoru Okresního soudu Praha - západ podáním určovací žaloby nelze obcházet zákonnou lhůtu k přezkoumání rozhodnutí občanského sdružení, pokud mohlo být žalováno na přezkoumání rozhodnutí sdružení, není dán naléhavý právní zájem na určení, navíc by byla popřena preventivní povaha určovací žaloby, která má za účel poskytnout ochranu žalobcům dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva, a tam, kde již došlo k porušení, opodstatněná není. Krajský soud v Praze k odvolání stěžovatelů napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ve vztahu k druhému stěžovateli se rozsudek zrušuje a řízení se zastavuje, jinak se rozsudek potvrzuje. Krajský soud nepovažoval prvního stěžovatele, který za sdružení v řízení jednal, za statutárního zástupce sdružení, s ohledem na stanovy sdružení je statutárním zástupcem sdružení dle krajského soudu předseda sdružení, tedy vedlejší účastník. K potvrzení rozsudku ve vztahu k druhému stěžovateli pak došlo proto, že jej odvolací soud považoval za věcně správný.
První stěžovatel namítá, že rozhodnutím krajského soudu mu byla odepřena soudní ochrana ve sporu o právo, aby vystupoval i nadále jako zvolený předseda tohoto sdružení. Nikdo z členů sdružení nenapadal a nepovažoval rozhodnutí sdružení za nezákonné, nebo odporující stanovám sdružení, při hlasování dne 5.6.2001 nedošlo k porušení zákona, protože proběhlo řádně a výsledek tohoto hlasování byl podle skutečnosti zaznamenán, nebyl tedy důvod postupovat podle §15 zákona č. 83/1990 Sb. Dle stěžovatele však došlo k tomu, že jiný člen sdružení začal vystupovat jako jeho předseda, aniž by tohoto postavení dosáhl legitimním postupem a ostatní orgány státní správy a dokonce i soudy toto jeho tvrzené postavení akceptovaly. K nápravě tohoto stavu tedy dle stěžovatele nemohly být použity procesní prostředky soudní ochrany podle ustanovení §15 zák. č. 83/1990 Sb. Soudy obou stupňů neposuzovaly dle stěžovatelů danou věc správně, když podřadily problematiku výkladu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. ryze formálním požadavkům teorie práva, zcela přitom pominuly, že předmět řízení, tak, jak byl petitem žaloby vymezen, je jediným možným prostředkem k zajištění ochrany práv prvního stěžovatele vystupovat a jednat jako statutární orgán sdružení. Výkon těchto práv pak zajišťuje sdružení jediný možný legitimní způsob existence, protože bez řádně ustanoveného statutárního orgánu jednat nemůže. Dále stěžovatelé odkazují na judikaturu soudů, jmenovitě na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.12.2001, sp. zn. 28 Cdo 1489/2001, který k povaze žaloby na určení uvedl, že určení, že žalobce je povinnou osobou k poskytnutí náhrad, není určením právní skutečnosti, ale určením právního vztahu, protože deklaruje právní vztah mezi osobou oprávněnou a povinnou. Stěžovatelé uvádějí, že podobně bylo odůvodněno i rozhodnutí Rc 719 RV II 200/20 (Vážný. 20, II 594), podle kterého žaloba na určení, "že složení určité částky se stalo právem" není rovněž určením právní skutečnosti, ale právního vztahu, protože složení peněz, stalo-li se právem, a byl-li věřitel vyrozuměn, působí pominutí dluhu, zprošťuje dlužníka závazku. V dané věci dle stěžovatelů určení, že první stěžovatel nebyl odvolán z funkce člena výboru mysliveckého sdružení, je určením právního vztahu podle zákona o sdružovaní občanů, protože deklaruje právní vztah mezi osobou, která je oprávněna jednat za M. s. a mezi M. s. Pokud tedy byl petit žaloby uplatněný v žalobě stěžovatele posuzován jinak, jako určení právní skutečnosti, došlo tak k porušení ústavou zaručeného práva stěžovatele na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), zejména při realizaci práva na zákonné a ústavnímu pořádku odpovídající posouzení jeho práva.
Podáním ze dne 21.1.2004 stěžovatelé doplnili svou ústavní stížnost v tom smyslu, že spolu s ústavní stížností podali proti napadenému rozsudku krajského soudu dovolání, o němž v mezidobí rozhodl Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 19.11.2003, č.j. Odo 361/2003-56 tak, že dovolání není přípustné. Takto dle stěžovatelů mohl Nejvyšší soud České republiky rozhodnout pouze o prvním výroku rozsudku krajského soudu, nemohl tak rozhodnout o dalších výrocích, proti nimž bylo dovolání podáno. Toto zkoumání však nemůže být dle stěžovatelů předmětem zkoumání v tomto řízení a bude namístě je řešit samostatnou ústavní stížností. Stěžovatelé trvají dále na své ústavní stížnosti, jak byla podána, a domáhají se toho, aby byl zrušen napadený rozsudek krajského soudu, přičemž nemění určení účastníků a vedlejších účastníků.
Proti usnesení dovolacího soudu podali stěžovatelé samostatnou ústavní stížnost, doručenou Ústavnímu soudu dne 3.2.2004, ve které rekapitulují dosavadní průběh řízení v dané věci a namítají, že všemi rozsudky obecných soudů uvedených v ústavní stížnosti bylo porušeno "ústavní právo na soudní ochranu, podle kterého každý je nadán, aby se na obranu svého práva stanoveným postupem domáhal jeho ochrany před nezávislými a nestrannými soudy". Obecné soudy však v dané věci dle stěžovatelů vycházely z nesprávného výkladu a právního posouzení, a tím došlo k odmítnutí spravedlnosti, kterou mají obecné soudy poskytovat. Stěžovatelé zejména namítají, že Nejvyšší soud České republiky popsaným způsobem jednal v rozporu se zákonem [ust. §15 odst. 1 zák. č. 83/1990 Sb., §80 písm. c) o. s. ř.] a stanovami sdružení, řízení nerespektovalo ani zásadu rovnosti účastníků a povahou a intenzitou porušení porušil ústavně zaručená lidská práva. Proto stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud napadené usnesení Nejvyššího soudu České republiky zrušil s tím, že proti rozsudkům Okresního soudu Praha západ a Krajského soudu v Praze byla již podána samostatná ústavní stížnost.
Dne 9.7.2004 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání označené jako rekapitulace ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24.10.2002, sp. zn. 27 Co 313/02, ve kterém stěžovatelé opět poté, co rekapitulují průběh řízení v dané věci, namítají, že "soud v řízení s jinými účastníky, aniž si zjednal dostatečný skutkový základ pro rozhodnutí, a aniž věc náležitě právně posoudil", zbavil stěžovatele a priori práva na obranu v řádném řízení a stěžovatelům tak byla zcela odňata spravedlnost.
Relevantní znění dotčeného článku Listiny základních práv a svobod je následující.
Čl. 36 odst. 1 Listiny: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Podle §42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu si v rámci shromažďování důkazů Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - západ jako účastníků řízení a Ing. V. S. jako vedlejšího účastníka řízení.
Okresní soud Praha - západ ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že dle jeho názoru není ústavní stížnost důvodná, neboť nedošlo k porušení práva na soudní ochranu. Dále soud odkazuje na obsah spisu sp. zn. 5 C 121/2002 a písemné odůvodnění rozsudku ze dne 16.9.2002 a na odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze 27 Co 313/02 ze dne 24.10.2002, kterým byl rozsudek soudu 1. stupně potvrzen.
Krajský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že dle jeho názoru nedošlo ze strany Krajského soudu v Praze k porušení práv stěžovatelů zaručených jim čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Krajský soud má za to, že přezkoumal žalobu v celém rozsahu, řádně ji odůvodnil, na odůvodnění rozsudku soud odkazuje.
Vedlejší účastník ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v posledních letech narůstala v mysliveckém sdružení kritika činnosti prvního stěžovatele jako předsedy sdružení, problém byl řešen členskou schůzí 5.6.2001. Po této schůzi napsal první stěžovatel vlastní zápis, kterým uvedl v omyl Č. m. s. a nechal si vystavit právní názor JUDr. K. (pracovníkem), který své původní stanovisko zrušil, ale první stěžovatel je i poté zneužíval tak, že tento dle vedlejšího účastníka podvodným způsobem získaný původní a tedy neplatný písemný názor JUDr. K. předkládal na úřadech, vytvořil paralelní myslivecké sdružení pod stejným názvem a snažil se prosadit svého mysliveckého hospodáře. Za způsobené škody byl první stěžovatel z mysliveckého sdružení vyloučen. První stěžovatel si pronajal v květnu 2003 vlastní honitbu a stále se dle vedlejšího účastníka nechce smířit se stávajícím de-jure stavem mysliveckého sdružení, nerespektuje rozsudek soudu, do dnešního dne přes četné urgence nepředal písemnosti mysliveckého sdružení, zejména účetní doklady za období, kdy vykonávala funkci finančního hospodáře jeho žena. Podstatou celého problému je podle vedlejšího účastníka rozhodnutí členské schůze konané dne 5.6.2001, originál zápisu je podepsán sedmi z jedenácti přítomných členů. Tuto skutečnost vzal v úvahu jak Okresní soud pro Prahu západ, tak i krajský soud. Proti tomuto rozhodnutí staví první stěžovatel vlastní zápis, kterým se snaží uvést zainteresované instituce v omyl.
Ze spisu Okresního soudu Praha - západ, který si ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti.
Stěžovatelé podali dne 28.1.2002 u Okresního soudu Praha - západ návrh na určení, že první stěžovatel J. A. nebyl členskou schůzí dne 5.6.2001 odvolán z funkce člena výboru M. s. S. - Č. Stěžovatelé odůvodnili svůj návrh tak, že dne 5.6.2001 se konala řádná členská schůze M. s. S. Č., které se zúčastnilo jedenáct členů tohoto sdružení. Na této členské schůzi bylo dle stěžovatelů v rozporu s programem členské schůze hlasováno o odvolání prvního stěžovatele z funkce předsedy mysliveckého sdružení, šest přítomných hlasovalo pro odvolání prvního stěžovatele z funkce předsedy, pět přítomných členů bylo proti. Podle článku 9 odst. 3 stanov sdružení je k odvolání člena výboru třeba souhlasu nadpoloviční většiny členů sdružení, v okamžiku hlasování mělo myslivecké sdružení dvanáct řádných členů, pro odvolání předsedy by tedy podle stěžovatelů muselo hlasovat nejméně sedm členů sdružení, v opačném případě ve smyslu stanov sdružení nebyl návrh přijat. O jednání členské schůze vznikly dva zápisy, kdy jeden konstatoval, že k odvolání nedošlo, druhý naopak konstatoval, že první stěžovatel odvolán byl. Stěžovatelé v žalobě dále uvedli, že s ohledem na skutečnost, že hlasování proběhlo v souladu se stanovami, a nebyl zjištěn ani žádný rozpor se zákonem, nemohl první stěžovatel podat návrh na přezkoumání rozhodnutí občanského sdružení u soudu ve smyslu §15 zák. č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, spor se týkal pouze obsahu rozhodnutí členské schůze. Okresní soud Praha - západ návrh stěžovatelů rozsudkem ze dne 19.6.2002, č. j. 5 C 121/2002-27 zamítnul s odůvodněním, že v dané věci nejsou splněny procesní podmínky věcné legitimace účastníků a naléhavého právního zájmu. Soud dovodil, že pokud stěžovatelé zpochybňují obsah rozhodnutí sdružení, tvrdí současně, že byly porušeny stanovy sdružení, v tom případě měli stěžovatelé ve lhůtě stanovené v §15 zákona č. 83/1990 Sb. požádat soud o jeho přezkoumání, pokud této možnosti stěžovatelé nevyužili a lhůta uplynula, nelze toto rozhodnutí již napadnout. Podáním určovací žaloby nelze obcházet zákonnou lhůtu k přezkoumání rozhodnutí občanského sdružení, pokud mohlo být žalováno na přezkoumání rozhodnutí sdružení, není dán naléhavý právní zájem na určení, navíc by byla popřena preventivní povaha určovací žaloby, která má za účel poskytnout ochranu žalobcům dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva, tam, kde již došlo k porušení, opodstatněná není. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé dne 19.7.2002 odvolání ke Krajskému soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 24.10.2002, č.j. 27 Co 313/2002-43, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ve vztahu k druhému stěžovateli se rozsudek zrušuje a řízení se zastavuje, jinak se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje. Krajský soud v Praze dle odůvodnění rozsudku ve vztahu k druhému stěžovateli rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, neboť podle §21 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jedná za právnickou osobu v občanském soudním řízení statutární zástupce, tím je podle čl. 12 stanov sdružení jeho předseda, kterého volí a odvolává členská schůze (čl. 9 odst. 2 stanov). Na členské schůzi dne 5.6.2001 byl předsedou sdružení zvolen Ing. V. S., i kdyby toto rozhodnutí bylo v rozporu se stanovami sdružení (ať již pro nedostatečný počet hlasů pro odvolání předchozího předsedy, či pro zvolení nového předsedy), nelze po uplynutí lhůty uvedené v §15 odst. 1 zák. č. 83/1990 Sb. již právní účinky těchto rozhodnutí zvrátit, odvolací soud tedy dospěl k závěru, že předsedou sdružení je Ing. V. S. Žaloba podaná za sdružení prvním stěžovatelem není tedy podáním sdružení, soud tedy musel řízení v této části zastavit. Ve vztahu k prvnímu stěžovateli pak Krajský soud považuje rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný, když první stěžovatel podal žalobu na určení právní skutečnosti, podle §80 písm. c) o. s. ř. se lze určovací žalobou domáhat jen určení právního vztahu či práva. Právní skutečnosti se určují jen v případech v zákoně výslovně uvedených (např. §15 odst. 1 zák. č. 83/1990 Sb., §64 zák. práce apod.). O takový případ se v dané věci nejedná, stěžovatel tedy nebyl k takové žalobě věcně legitimován. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dne 17.2.2003 první stěžovatel dovolání, přípustnost dovolání dovozoval stěžovatel podle §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. ve znění po 1.1.2001 s přihlédnutím k poučení o opravném prostředku napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Dle prvního stěžovatele se v dané věci jedná o otázku zásadního právního významu, která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena. Stěžovatel stejně jako v ústavní stížnosti v dovolání namítá, že soudy obou stupňů pominuly, že předmět řízení, tak jak byl petitem žaloby vymezen, je jediným možným prostředkem k zajištění ochrany práv stěžovatele vystupovat a jednat jako statutární orgán sdružení. Výkon těchto práv pak zajišťuje sdružení jediný možný legitimní způsob existence, protože bez řádně ustaveného statutárního orgánu jednat nemůže. První stěžovatel odkazuje i na judikaturu soudů, zejména na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.12.2001, sp. zn. 28 Cdo 1489/2001, kdy Nejvyšší soud k povaze žaloby na určení uvedl, že určení, že žalobce je povinnou osobou k poskytnutí náhrad, není určením právní skutečnosti, ale určením právního vztahu, protože deklaruje právní vztah mezi osobou oprávněnou a povinnou. Dále stěžovatel odkazoval na rozhodnutí Rc 719 RV II 200/20 (vážný. 20,II 594). Dle stěžovatele je určení, že žalobce nebyl odvolán z funkce člena výboru M. s., určením právního vztahu podle zákona o sdružování občanů, protože deklaruje právní vztah mezi osobou, která je oprávněna jednat za M. s. a mezi mysliveckým sdružením, rozsudek Krajského soudu v Praze dle stěžovatele tedy spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je tedy dán důvod dovolání dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 19.11.2003, č. j. 33 Odo 361/2003-56, dovolání stěžovatele odmítnul s tím, že dovolání nebylo shledáno přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž s odkazem na §243 odst. 2 o. s. ř. své rozhodnutí neodůvodnil.
Ústavní soud se nejdříve zabýval souvislostí mezí ústavní stížností stěžovatelů doručenou Ústavnímu soudu dne 17.2.2003 a ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 3.2.2004, která byla přidělena témuž senátu pod totožným číslem jednacím. S ohledem na obsah druhé ústavní stížnosti, ve které stěžovatelé rekapitulují dosavadní průběh řízení v dané věci a namítají, že všemi napadenými rozsudky obecných soudů bylo porušeno ústavní právo na soudní ochranu, když dle stěžovatelů obecné soudy vycházely z nesprávného výkladu a právního posouzení, a také s ohledem na znění ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném ke dni podání této ústavní stížnosti, který ukládal stěžovatelům vyčerpat všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje, Ústavní soud posuzoval toto podání stěžovatelů jako rozšíření ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 17.2.2003.
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný.
Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ke stěžovatelem namítanému porušení uvedených ústavně zaručených práv nedošlo.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že se stěžovatelé domáhají v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadených ústavní stížností tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty ve stížnosti uvedené jen opakují námitky, kterými se zabývaly obecné soudy, a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádaly.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Stěžovatelé namítají, že postupem obecných soudů bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces. Ze spisového materiálu však vyplývá, že toto základní ústavně garantované právo stěžovatelů postupem obecných soudů zasaženo nebylo. Stěžovatelům nebylo bráněno, aby se domáhali stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. O žalobě stěžovatelů bylo rozhodováno soudem prvního stupně i odvolacím soudem, přičemž v meritu věci zaujaly soudy obou stupňů stejný právní názor, postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř., svůj postup obecné soudy řádně a obsáhle odůvodnily (s výjimkou napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, o kterém bude pojednáno dále), takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že by proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
Podstata ústavní stížnosti stěžovatelů spočívá v polemice s právním názorem soudu prvního stupně i odvolacího soudu, který soudy přijaly v ústavní stížností napadených rozhodnutích. Z obsahu ústavní stížnosti a příslušného soudního spisu je zřejmé, že se stěžovatelé opakovaně dovolávají svého tvrzení, že dotčené rozhodnutí členské schůze sdružení nebylo nezákonné, nebo odporující stanovám sdružení, nebyl tedy důvod postupovat podle §15 zákona č. 83/1990 Sb., nápravy vadného stavu, kdy jiná osoba začala vystupovat jako předseda sdružení, mohlo být dle stěžovatelů dosaženo pouze postupem dle §80 písm. c) o. s. ř., pokud však soudy vykládaly toto ustavení ryze z formálního pohledu teorie práva, a dospěly k závěru, že se stěžovatelé domáhají určení právní skutečnosti, nikoli určení právního vztahu či práva, neposuzovaly dle stěžovatelů danou věc správně.
V dané věci tedy musel Ústavní soud posoudit, zda obecné soudy nepochybily, když hlasování členské schůze sdružení, kdy šest členů sdružení hlasovalo pro a pět členů sdružení proti odvolání prvního stěžovatele z funkce předsedy sdružení, přičemž výsledek hlasování byl členy sdružení odlišně vykládán, považovaly za rozhodnutí ve smyslu §15 zákona č. 83/1990 Sb. Podle tohoto ustanovení považuje-li člen sdružení rozhodnutí některého z jeho orgánů, proti němuž již nelze podle stanov podat opravný prostředek, za nezákonné nebo odporující stanovám, může do 30 dnů ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 6 měsíců od rozhodnutí požádat okresní soud o jeho přezkoumání. Stěžovatelé mají za to, že citované ustanovení na danou věc nedopadá, neboť na hlasování samotném jakožto úkonu orgánu sdružení nespatřují nic nezákonného či odporujícího stanovám sdružení, pouze nesouhlasí s tím, že vedlejší účastník (mezi jinými) interpretuje výsledek hlasování jinak, a vystupuje jako zvolený předseda sdružení.
Ústavní soud se z názorem stěžovatelů na právní hodnocení dané situace neztotožňuje. Stěžovatelům bylo známo, což také uvádějí v žalobě ze dne 28.1.2002, že o výsledku hlasování členské schůze byl sepsán zápis, který hodnotí obsah hlasování členské schůze tak, že byl první stěžovatel z funkce předsedy sdružení odvolán. Je tedy zřejmé, že v dané věci byl od počátku rozpor mezi členy sdružení o výsledku hlasování členské schůze, každá ze stran měla jiný názor na to, jak vlastně členská schůze o výsledku hlasování rozhodla. Přitom první stěžovatel se domníval a domnívá, že opačný výklad výsledku hlasování než jeho je v rozporu s výše cit. čl. 9 odst. 3 stanov sdružení. Pokud mají tedy stěžovatelé zato, že rozhodnutí členské schůze je interpretováno způsobem, který odporuje stanovám sdružení, měli se domáhat svého práva postupem podle §15 zákona č. 83/1990 Sb. Rozhodnutí orgánu sdružení nespočívá dle názoru Ústavního soudu pouze v samotném aktu hlasování, ale zahrnuje také výsledek, který z takového hlasování vyplyne, pokud je tedy na základě řádného a zákonu ani stanovám neodporujícímu hlasování konstatován některými členy sdružení nesprávný výsledek hlasování, dokonce podle takového výsledku začne sdružení, popřípadě část jeho členů jednat, tak je nepochybně zákonu nebo stanovám odporující rozhodnutí členské schůze jako celek. Sami stěžovatelé v žalobě na určení ze dne 28.1.2002 uvádějí, že " ...kvalifikované většiny 7 hlasů však nebylo dosaženo a proto ve smyslu shora citovaného ustanovení stanov MS S. návrh nebyl přijat." Pokud tedy někteří členové sdružení postupovali tak, jako by bylo členskou schůzí sdružení o vyloučení prvního stěžovatele z funkce předsedy sdružení a zvolení nového předsedy sdružení rozhodnuto, ačkoli se tak dle stěžovatelů nestalo (opačný výklad by dle jejich názoru byl v rozporu se stanovami sdružení), měli se stěžovatelé domáhat zrušení takového v rozporu se stanovami přijatého rozhodnutí členské schůze postupem dle §15 odst. 1 zák. č. 83/1990 Sb (domáhali by se tak zrušení rozhodnutí členské schůze sdružení, které bylo přijato dle jejich názoru nedostatečným počtem hlasů). V dané věci tedy nelze oddělit z hlediska nezákonnosti či rozporu se stanovami reálné hlasování členské schůze a výklad či zkonstatování výsledku tohoto hlasování. Ústavní soud se tedy neztotožnil s názorem stěžovatelů, že dané rozhodnutí členské schůze nemohli napadnout postupem dle §15 zákona č. 83/1990 Sb., neboť je nepovažovali za nezákonné či odporující stanovám. Ústavní soud má naopak za to, že takový postup by byl v souladu se zákonem, na rozdíl od postupu, který zvolili stěžovatelé, když se domáhali vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že první stěžovatel nebyl členskou schůzí odvolán z funkce předsedy sdružení.
K otázce naléhavého právního zájmu, který, jak soud prvního i druhého stupně konstatoval, stěžovatelé v dané věci neměli, poukazuje Ústavní soud, jak již konstatoval ve svém nálezu III. ÚS 17/95, na judikaturu obecných soudů, která ve shodě s naukou stojí na stanovisku, že o naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení (že právní vztah nebo právo existuje) bylo buď ohroženo právo žalobce, nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým, což - řečeno jinými slovy - znamená, že buď musí jít u žalobce o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by o b j e k t i v n ě v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, příp. pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě. V dané věci by se však postavení prvního stěžovatele nezměnilo, i kdyby jeho návrhu bylo soudem vyhověno, a určeno, že nebyl členskou schůzí z funkce člena výboru sdružení odvolán, neboť by takové rozhodnutí nemělo samo o sobě za následek, že by byl z hlediska zákona považován za předsedu sdružení. Okresní soud tedy postupoval v souladu se zákonem, pokud návrh žalobců, tak jak byl formulován, zamítnul, taktéž v postupu krajského soudu neshledal Ústavní soud s ohledem na výše uvedené stěžovateli namítaná pochybení.
Co se týká ústavní stížnosti stěžovatelů ze dne 2.2.2004 proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.11.2003, č. j. 33 Odo 361/2003-56, zde Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR neobsahuje odůvodnění, neboť ustanovení §243c odst. 2 o. s. ř., ve znění platném v době jeho rozhodování, takový postup umožňovalo. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud ČR toliko deklaroval, že dle jeho názoru není dovolání přípustné, neboť napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tento úsudek Nejvyššího soudu ČR není Ústavní soud oprávněn jakkoli přezkoumávat nejen proto, že k němu je povolán výlučně dovolací soud, ale především z toho důvodu, že jím nemůže být z povahy věci žádné ústavně chráněné právo zasaženo; připomenout v této souvislosti možno, že v civilním procesu je ústavně konformní i to, že je definitivně (v některých případech) rozhodováno bez připuštění i řádného opravného prostředku; tím spíše nelze shledávat nic protiústavního na odepření opravného prostředku napadajícího již pravomocně skončenou věc (obdobně viz i usnesení I. ÚS 254/04 ze dne 26. 5. 2004, nepublikováno).
Ústavní soud přitom nepřehlédl význam nálezu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (publikovaný jako zákon č. 153/2004 Sb.), kterým došlo ke zrušení ustanovení §243c odst. 2 o. s. ř., jenž zakotvovalo možnost neodůvodňovat rozhodnutí, kterým bylo pro nepřípustnost odmítnuto dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ústavní soud, přesto nepřistoupil ke zrušení výše citovaného usnesení Nejvyššího soudu ČR, neboť by takové zrušení bylo výrazem pouhého právního formalismu. To proto, že Ústavní soud po přezkoumání rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu dospěl k závěru, že jimi nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele. Z tohoto pohledu by případné nové rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, tentokrát odůvodněné, nemohlo přinést změnu.
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti neuvádí jiné skutečnosti, kterými by odůvodňovali porušení práva na spravedlivý proces, a ústavní stížnost je tedy jen zjevnou polemikou s ústavně konformním názorem obecného soudu. Z tohoto pohledu tedy Ústavní soud neshledal zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadená soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhl do nezávislého soudního rozhodování.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení základních práv stěžovatelů, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost stěžovatelů podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně senátu