ECLI:CZ:US:2005:1.US.105.04
sp. zn. I. ÚS 105/04
Usnesení
I.ÚS 105/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti J. H., zastoupeného JUDr. M. K., proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 6. 2003, čj. 7 C 51/2003 - 58, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2003, čj. 8 Co 2085/2003 - 76, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel včasnou ústavní stížností navrhl zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2003, čj. 8 Co 2085/2003 - 76, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 6. 2003, čj. 7 C 51/2003 - 58. Tímto rozsudkem okresní soud zamítl žalobu stěžovatele, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, na zaplacení náhrady škody ve výši 16 608,50 Kč s příslušenstvím.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že napadenými rozsudky obecných soudů byl porušen zejména čl. 36 odst. 3, 4 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článek 2 odst. 3 Ústavy ČR. Podle názoru stěžovatele došlo k hrubému zásahu do jeho práva na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu. Soudy obou stupňů vydaly rozhodnutí, která zcela nepřípustně omezila toto základní právo stěžovatele. Státní moc zde byla uplatněna způsobem, který nebyl v souladu se zákonem a který je v demokratickém právním státě neakceptovatelným.
Stěžovateli bylo sděleno obvinění, podle kterého byl dostatečně odůvodněn závěr, že se dopustil trestného činu výtržnictví, podle §202 odst. 1 tr. zákona, a trestného činu ublížení na zdraví, podle §221 odst. 1 tr. zákona. V průběhu přípravného řízení se důkazní situace nezměnila tak, aby bylo možno prokázat vinu stěžovatele a byly pochybnosti o tom, zda se vůbec jedná o trestný čin. Druhý účastník skutku byl vyšetřován odděleně, avšak v obou případech byla podána obžaloba a došlo k vydání zprošťujícího rozsudku. Stěžovatel se domnívá, že sdělení obvinění k jeho osobě bylo neodůvodněné a nejasné, a pokud by bylo postupováno v souladu s trestním řádem, nemělo by být vydáno vůbec. Nesprávný úřední postup spatřoval stěžovatel v tom, že nebyla dodržena zásada ekonomie řízení a státní zástupce měl, po zproštění druhého účastníka řízení, trestní stíhání proti stěžovateli zastavit. Nezákonnost sdělení obvinění spatřuje stěžovatel v tom, že došlo k vydání rozsudku, jímž byl stěžovatel zproštěn obžaloby. Jelikož stěžovatel využil svého práva na obhajobu a zvolil si advokáta, vynaložil na svou obhajobu finanční prostředky, které by jinak vynaložit nemusel, čímž mu vznikla škoda, která je v příčinné souvislosti s nezákonným sdělením obvinění. Náhradu této škody požadoval, podle zákona č. 82/1998 Sb., po České republice a jelikož ta mu odmítla škodu nahradit, obrátil se na soud. Okresní soud žalobu stěžovatele zamítl a odvolací soud se s názorem okresního soudu ztotožnil. Dovolání k Nejvyššímu soudu ČR nebylo možno podat z důvodu marginálnosti finanční částky, která byla předmětem řízení. Proto stěžovateli nezbylo než se obrátit na Ústavní soud.
Stěžovatel je přesvědčen, že sdělení obvinění, i když se formálně právně, podle trestního řádu, považuje za opatření, je rozhodnutím orgánu státní moci sui generis. Ve svých důsledcích je počátkem řízení, které může vyústit až v omezení občana na osobní svobodě. V souvislosti s uplatňováním práva na obhajobu dochází k vynakládání finančních prostředků. Kromě toho fakt, že je proti osobě vedeno trestní stíhání, ji poškozuje v oblasti osobnostních práv na cti a pověsti. Stěžovatel nemá pochyb o tom, že v judikatuře Ústavního soudu je sdělení obvinění chápáno jako rozhodnutí státního orgánu. Přístup Ústavního soudu k řešení této otázky je vyjádřením prosté logiky a spravedlnosti a vyjádřením přesvědčení, že náš stát je státem formálně právním, ale i státem materiálně právním. Stěžovatel je přesvědčen, že rigidnost a formalismus v rozhodování Krajského soudu v Českých Budějovicích se v obdobných případech, jako je tento, vymyká rozhodovací praxi a právnímu názoru soudů v ostatních částech republiky a je zcela v rozporu s uvedenými články Listiny a Ústavy ČR. Stěžovatel nesouhlasí s právním názorem okresního soudu, že zproštění obžaloby neznamená zrušení sdělení obvinění jako podmínky pro uplatnění nároku na náhradu škody. I když, podle judikatury Ústavního soudu, zproštění obžaloby neznamená automaticky nezákonnost sdělení obvinění či zahájení trestního stíhání, tím spíše podle názoru stěžovatele nelze paušálně konstatovat, že tomu nemůže být opačně.
Závěrem stěžovatel uvedl, že odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím státního orgánu či nesprávným úředním postupem, je odpovědností objektivní, které se nelze zprostit, neboť zákon č. 82/1998 Sb. neuvádí žádné liberační důvody. Právo na náhradu škody má každý, komu škoda vznikla. Stěžovatel své názory opírá o nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 513/02, I. ÚS 153/02 a III. ÚS 165/02. Podle tvrzení stěžovatele došlo v jeho případě i k nesprávnému úřednímu postupu ze strany státního zastupitelství, protože trestní stíhání proti němu nebylo zastaveno nejpozději v době, kdy došlo ke zproštění obžaloby druhého účastníka skutku.
Ústavní soud si v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Okresní soud v Českých Budějovicích uvedl, že jeho rozhodnutím nebyla porušena práva stěžovatele zaručená mu Listinou. Ve věci byl zjištěn skutkový stav a následně bylo provedeno právní hodnocení, na jehož základě byl návrh stěžovatele zamítnut. Dále odkázal na písemné vyhotovení rozhodnutí.
Krajský soud v Českých Budějovicích, s ohledem na argumentaci stěžovatele, který polemizuje pouze s právními důvody rozsudku krajského soudu, aniž by zpochybňoval úplnost a správnost skutkových závěrů, odkázal na příslušnou část odůvodnění svého rozsudku. Zdůraznil skutečnost, že se zabýval institutem odpovědnosti za škodu státu nejen formálně právně, ale i z hlediska pro danou věc rozhodných skutečností, tedy aplikací práva na konkrétní skutkový stav a ke svým závěrům použil platnou judikaturu.
Ministerstvo spravedlnosti ČR (dále jen "ministerstvo") uvedlo, že v řízení o náhradu škody, kterou požadoval stěžovatel, nebyly shledány skutečnosti, ze kterých by bylo možno učinit závěr, že sdělení obvinění, ze kterého stěžovatel dovozuje tvrzený nárok na náhradu škody, by mělo být, z ústavních i zákonných hledisek, kvalifikováno jako rozhodnutí nezákonné, anebo k tomu, aby postup při jeho vydání byl hodnocen jako nesprávný úřední postup. Nebylo shledáno ani jiné porušení postupu, stanoveného pro počínání orgánů trestního řízení. Z toho důvodu byl stěžovatelem uplatněný nárok zamítnut. Ministerstvo poukázalo na to, že stěžovatel byl aktérem protiprávního děje a byl důvodně podezřelým ze spáchání trestného činu, z čehož vyplývá, že si sdělení obvinění zavinil. Zhodnotit, zda jeho jednání bylo trestným činem, by nebylo možné bez zahájení trestního řízení, neboť zásadní skutkové zjištění lze v trestním řízení učinit až na základě hodnocení důkazů provedených řádnou procesní formou. Důkazy totiž nelze provádět, aniž by trestní řízení nebylo zahájeno, tedy aniž by bylo sděleno obvinění. Smyslem trestního řízení, které je zahájeno sdělením obvinění, je podezření z trestné činnosti, existující v době sdělení, potvrdit nebo vyvrátit.
Ministerstvo poukázalo na judikáty Ústavního soudu, které se problematikou zákonnosti sdělení obvinění zabývaly. Uvedlo, že ve věcech sp. zn. II. ÚS 165/02 a sp. zn. II. ÚS 136/02 Ústavní soud konstatoval, že jeho rozhodnutí nelze interpretovat tak, že by každé vznesení obvinění, které nevyústilo v pravomocný odsuzující rozsudek, bylo možno paušálně považovat za nezákonné. V usnesení sp. zn. II. ÚS 236/03 Ústavní soud vyslovil, že vznesení obvinění nelze považovat za nesprávný úřední postup jen proto, že zahájené trestní stíhání skončilo zprošťujícím rozsudkem. O nesprávný úřední postup by se jednalo jen v tom případě, kdy by bylo prokázáno konkrétní porušení postupu předepsaného právními normami pro počínání státního orgánu. Tato situace, podle názoru ministerstva, v daném případě nenastala.
Ministerstvo dále uvedlo, že z ústavního pořádku ČR nevyplývá, že by právo na náhradu škody nebylo vázáno na určité podmínky. Listina odkazuje na zvláštní zákon, který má tyto podmínky upravit. Tímto zákonem je zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Jestliže v daném případě dospěly obecné soudy k závěru, že podmínky pro přiznání náhrady škody naplněny nebyly, nedošlo k porušení práva na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny, neboť jde o typický příklad, kdy stěžovatel neunesl důkazní břemeno a v nalézacím řízení neprokázal existenci odpovědnostního titulu. Proto mu nemohlo být právo na náhradu škody přiznáno.
Z výše označeného rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích Ústavní soud zjistil, že žaloba stěžovatele proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti na zaplacení 16 608,50 Kč s 3 % úrokem z prodlení od 29. 3. 2003 do zaplacení byla zamítnuta a stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit náklady řízení. V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že podle §8 zákona č. 82/1998 Sb. lze nárok na náhradu škody, způsobenou nezákonným rozhodnutím, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. V předmětném řízení k takovéto situaci nedošlo. Podle názoru soudu nelze připustit argumentaci stěžovatele, že takovým zrušením rozhodnutí je zproštění obžaloby v následném soudním řízení. Stěžovatel byl obžaloby zproštěn podle §226 písm. b) trestního řádu. To znamená, že v řízení bylo prokázáno, že se stal skutek, tedy že došlo k potyčce mezi stěžovatelem a V. K. na místě veřejně přístupném a že na této potyčce se účastnil jak stěžovatel, tak i samostatně obžalovaný V. K. Tento skutek nebyl, v průběhu trestního řízení před soudem, shledán trestným činem. Za této situace nelze přijmout tvrzení stěžovatele, že sdělení obvinění nemělo být vydáno, případně neměla být podána obžaloba, s ohledem na to, že svědci vypovídali před soudem stejně jako v přípravném řízení. Tato skutečnost je stěžovateli známa až poté, co trestní řízení proběhlo, neboť nelze souhlasit s tím, že svědci i obžalovaní vždy vypovídají v přípravném řízení stejně jako před soudem. Podle okresního soudu nedošlo ze strany orgánů činných v trestním řízení ani k nesprávnému úřednímu postupu, podle §13 zákona č. 82/1998 Sb., neboť nesprávným úředním postupem je porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. K tomu nedošlo, i když druhý účastník "vzájemného fyzického napadení" byl zproštěn obžaloby dříve než stěžovatel a rovněž žaloba na něj byla podána dříve než na stěžovatele. Na základě uvedených skutečností dospěl okresní soud k závěru, že v řízení nebylo prokázáno splnění podmínek, za kterých by mohla být stěžovateli přiznána náhrada škody.
Z výše uvedeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako soudu odvolacího, bylo zjištěno, že rozsudek okresního soudu potvrdil. V odůvodnění rozsudku uvedl, že zkoumaná odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem má objektivní charakter a týká se rozhodnutí, které, v rozporu se zákonem, vydal příslušný státní orgán v občanském soudním řízení, správním řízení nebo trestním řízení, popřípadě se týká nesprávného úředního postupu v rámci těchto řízení. Přitom je nezbytné splnění podmínky, že vznikla škoda a že existuje příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Podmínka nezákonnosti rozhodnutí, od kterého je odvozován vznik škody, je splněna pouze tehdy, bylo-li takové pravomocné rozhodnutí, jako nezákonné, zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Odvolací soud dovodil, že pokud stěžovatel napadl sdělení obvinění jeho osobě a dává-li sdělení obvinění do souvislosti s následným zproštěním obžaloby, nemůže být, z povahy věci, shledáno sdělení obvinění jako nezákonné rozhodnutí, protože se o rozhodnutí vůbec nejedná. Sdělení obvinění je opatřením podle §160 odst. 1 trestního řádu, proti kterému není přípustná stížnost, a které podléhá pouze dozorové činnosti státního zástupce. Soud poukázal na to, že trestní řád nezná institut zrušení sdělení obvinění pro nezákonnost. Za tohoto stavu věci není splněna zákonná podmínka zakotvená v §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., neboť v průběhu zkoumaného trestního stíhání stěžovatele nedošlo ke zrušení nebo změně žádného rozhodnutí pro nezákonnost.
Odvolací soud odmítl argumentaci stěžovatele, že nesprávný úřední postup orgánů činných v trestním řízení je dán vždy, pokud sdělením obvinění zahájené trestní řízení skončilo zprošťujícím rozsudkem. Stěžovatel neuvedl nic konkrétního k nesprávnému úřednímu postupu a navíc je nesporné, že v okamžiku sdělení obvinění jeho osobě existovalo podezření, že byl spáchán trestný čin a že pachatelem byl stěžovatel. Z dalšího řízení vyplynulo, že stěžovatel se ve sděleném obvinění formálně popsaného skutku dopustil, že šlo o protiprávní jednání, které však z hlediska společenské nebezpečnosti nenaplnilo materiální stránku trestného činu. Geneze postupného zjišťování materiální povahy jednání stěžovatele koresponduje s jednotlivými fázemi trestního řízení a nelze v ní nalézt nesprávný úřední postup jakéhokoliv orgánu činného v trestním řízení. Proto odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Po přezkoumání skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s právními závěry soudů, napadl postup orgánů činných v trestním řízení, které bylo proti němu vedeno, a tvrdí nezákonnost sdělení obvinění, kterou spatřuje v tom, že došlo k vydání rozsudku, jímž byl zproštěn obžaloby. Nesprávný úřední postup vidí v tom, že nebyla dodržena zásada ekonomie řízení a po zproštění druhého účastníka nebylo trestní stíhání proti němu zastaveno.
Úkolem Ústavního soudu je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených v Ústavě ČR a v Listině základních práv a svobod. Ústavní soud opakovaně uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů, a proto nemůže vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor (resp. vyložily zákon nebo jiný právní předpis), s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94).
Ústavní soud se zabýval ústavností postupu v řízení před soudy obou stupňů a dospěl k závěru, že státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem. Soudy obou stupňů provedly důkazy potřebné pro rozhodnutí ve věci a na základě jejich hodnocení vyvodily právní závěry, které řádně odůvodnily. Ve svých rozsudcích soudy vyšly ze skutkových zjištění, vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele a opřely svá rozhodnutí o příslušná ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. Ústavní soud se zcela ztotožnil s právními závěry rozsudků obecných soudů, které byly učiněny zcela v intencích dosavadní judikatury jak obecných soudů, tak i Ústavního soudu, jak na ni poukázalo ve svém vyjádření i Ministerstvo spravedlnosti ČR. Na tomto místě Ústavní soud považuje za důležité zopakovat, že každé vznesení obvinění, které nevyústilo v pravomocný odsuzující rozsudek, není možno paušálně považovat za nezákonné. Jinými slovy, nezákonnost sdělení obvinění, resp. nesprávnost úředního postupu při sdělení obvinění, je v každém případě nutno posuzovat individuálně, na základě konkrétních skutečností v posuzované věci. Takto v přezkoumávané věci obecné soudy postupovaly. Ústavní soud nezjistil nic, co by tuto věc posouvalo do ústavněprávní roviny.
Na základě těchto skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že v řízení před soudy obou stupňů nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, zakotvených v čl. 36 a v čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu