ECLI:CZ:US:2005:1.US.111.02
sp. zn. I. ÚS 111/02
Usnesení
I.ÚS 111/02
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
I. ÚS 111/02
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Ivanou Janů ve věci ústavní stížnosti J. Š. a J. Š., zast. JUDr. J. D., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5.9.2001, č.j. 19 Co 363/2001-240, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelé se v návrhu na zahájení řízení ze dne 14.2.2002 domáhali zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5.9.2001, č.j. 19 Co 363/2001-240, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16.12.2000, č.j. 13 C 267/92-217, zamítající jejich žalobu na určení vlastnického práva. V návrhu uvedli, že v průběhu řízení před obecnými soudy bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu ve smyslu §36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čímž byly porušeny zásady spravedlivého procesu.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti stanoví §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu na 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Specifičnost ústavní stížnosti se projevuje, kromě jiného, zejména v tom, že k jejímu podání může zásadně dojít až subsidiárně, tedy až po vyčerpání všech jiných prostředků k ochraně práva. Z povahy ústavní stížnosti také plyne, že základní podmínkou její přípustnosti je existence pravomocného rozhodnutí, popř. existence jiného zásahu. To znamená, že zásadně nelze napadnout postup nalézacího soudu, když řízení ještě probíhá; lze napadnout pouze taková rozhodnutí, která tvoří samostatnou, uzavřenou, součást řízení.
Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nejsou naplněny podmínky přípustnosti ústavní stížnosti. Stěžovatelé ústavní stížností brojili proti v záhlaví uvedenému rozsudku soudu II. stupně; ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6P, sp. zn. 13 C 133/2002 (původně sp. zn. 13 C 267/1992), Ústavní soud zjistil, že souběžně proti němu podali dovolání a Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 5.6.2002, č.j. 30 Cdo 891/2002-264, tento rozsudek zrušil, čímž odpadl předmět ústavní stížnosti. Přitom stěžovatelé o této významné okolnosti Ústavní soud neinformovali.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, Ústavní soud soudcem zpravodajem ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2005
JUDr. Ivana Janů
soudce zpravodaj