ECLI:CZ:US:2005:1.US.115.04
sp. zn. I. ÚS 115/04
Usnesení
I.ÚS 115/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. M. Š., zastoupeného JUDr. V. P., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č.j. 10 C 208/2003-21 ze dne 12. 12. 2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č.j. 10 C 208/2003-21 ze dne 12. 12. 2003, jímž byla zamítnuta jeho žaloba o zaplacení částky 600,- Kč s příslušenstvím. Napadeným rozhodnutím došlo podle názoru stěžovatele k porušení čl. 1 a 90 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Porušení práva na spravedlivých proces spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Stěžovatel namítá, že Obvodní soud pro Prahu 4 sice dospěl k právnímu závěru, že vztah mezi ním a žalovanou se řídí ustanovení §733 a násl. občanského zákoníku a že žalovaná se zavázala obstarat mu vyčištění prádla a po provedení služby mu prádlo předat. Zároveň však soud dospěl k závěru, že přestože se žalovaná zavázala stěžovateli obstarat vyčištění prádla, za výsledek, tedy za kvalitu provedení služby, stěžovateli odpovídat nemůže. Uvedený právní závěr prý postrádá jakoukoliv oporu jak ve skutkových zjištěních, tak v hmotněprávních normách, dokonce popírá i tak elementární princip závazkových vztahů, jakým je právo věřitele na řádné plnění podle §488 a §559 občanského zákoníku. Soud I. stupně uvedený právní závěr nijak neodůvodňuje, ani neodkazuje na žádnou konkrétní hmotněprávní normu. Stěžovatel se domnívá, že takový postup soudu nese zcela zřejmé znaky libovůle. Dále stěžovatel tvrdí, že i další závěr soudu, že žalovaná mu nemůže odpovídat ani za škodu na převzaté věci (§421 obč. zákoníku), jež má být předmětem jejího závazku, neboť ke škodě na věci by došlo i v případě, že by žalobce předal věc přímo smluvnímu partneru žalované, postrádá jakoukoliv oporu jak ve skutkových zjištěních, tak i v hmotněprávních normách. I tento závěr soudu I. stupně nese podle jeho názoru zřejmé znaky libovůle. Navrhl proto, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 10 C 208/2003 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 4. Ze spisu zjistil, že stěžovatel se žalobou domáhal náhrady škody ve výši 600,- Kč, způsobené tím, že zaměstnankyně žalované, která provozuje sběrnu služeb v P., převzala od něho prádlo s tím, že obstará jeho vyprání a vyžehlení. Stěžovatel při přebírání prádla reklamoval špatné vyžehlení 5 košil a reklamace byla přijata. Z reklamovaných košil byly podle názoru stěžovatele 2 košile opět nedostatečně vyžehlené. Žalovaná na další reklamaci, provedenou doporučeným dopisem ze dne 1. 9. 2002, nereagovala. Stěžovatel požádal o posouzení oprávněnosti reklamace soudní znalkyni, která hodnotí reklamaci jedné košile jako oprávněnou s tím, že košile po praní v prádelně je poškozena zvrásněním švů a narušením pevnosti spoje, vložky a základní tkaniny na límci s tvorbou bublin, poškození košile je neodstranitelné a zcela vylučuje její užívání. Stěžovatel se proto s odvoláním na ustanovení §421 občanského zákoníku domáhal vydání platebního rozkazu na žalovanou částku.
Obvodní soud pro Prahu 4 platebním rozkazem č.j. 61 Ro 148/2003-4 ze dne 4. 2. 2003 uložil žalované zaplatit požadovanou částku. Žalovaná podala proti platebnímu rozkazu odpor a uvedla, že podniká v oboru zprostředkování obchodu a služeb. V roce 2002 uzavřela smlouvu s firmou ing. M. S. o provádění služby chemického čištění, praní prádla a žehlení prádla. Z této smlouvy vyplývá, že firma ing. M. S. je povinna řešit veškeré reklamace a nést plnou odpovědnost za vyřízení reklamací. Obvodní soud pro Prahu 4 napadeným rozsudkem č.j. 10 C 208/2003-21 ze dne 12. 12. 2003 žalobu zamítl s odůvodněním, že žalovaná není ve věci pasivně legitimována. Uvedl, že vztah mezi stěžovatelem a žalovanou se řídí ustanovením §733 a násl. občanského zákoníku. Žalovaná se zavázala pro stěžovatele obstarat vyčištění prádla a po provedení služby mu prádlo předat. Žalovaná proto stěžovateli odpovídá pouze za to, že převzatou věc ve stavu, v jakém ji převzala, vedlejšímu účastníkovi (firma ing. M. S.) předá a po provedení úpravy ji stěžovateli předá ve stavu, v jakém ji převzala od vedlejšího účastníků. Nemůže však odpovídat za výsledek, tedy za kvalitu provedení služby. Soud byl toho názoru, že žalovaná nemůže za škodu odpovídat ani podle ustanovení §421 občanského zákoníku, ale že i zde přichází v úvahu pouze odpovědnost vedlejšího účastníka, který věc ke splnění svého závazku převzal, i když prostřednictvím žalované. Ke škodě došlo při provedení služby vedlejším účastníkem a došlo by k ní i v případě, že by mu byly věci předány přímo stěžovatelem.
III.
Ústavní soud se nejdříve zabýval přezkoumáním podmínek projednání ústavní stížnosti. Zkoumal především, zda stěžovatel v předmětné věci vyčerpal všechny dostupné zákonné prostředky k ochraně svého práva. Stěžovatel napadl ústavní stížností rozsudek soudu I. stupně. Podle ustanovení §202 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") není odvolání přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 2.000,- Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V předmětné věci byla podána žaloba o náhradu škody ve výši 600,- Kč, takže odvolání přípustné nebylo. Stěžovatel tedy ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost byla proto přípustná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
S ohledem na obsah ústavní stížnosti se Ústavní soud zabýval především ústavností interpretace aplikovaných ustanovení občanského zákoníku. Ústavní soud již v nálezu sp. zn. II. ÚS 474/2000 ze dne 14. 8. 2001 dovodil, že předmětem závazku obstaratele je uskutečnit činnost směřující k obstarání věci nebo jinou činnost, stanovenou ve smlouvě. Předmět závazku naopak nespočívá v dosažení určitého výsledku sledovaného touto činností (§733 občanského zákoníku) Žalovaná podle názoru Ústavního soudu učinila vše, co učinit měla, aby byl splněna smlouva mezi ní a žalovaným, t.j. obstarala vyčištění košil. Pokud by žalovaná měla odpovídat i za způsob provedeného vyčištění, jednalo by se o extrémní výklad citovaných ustanovení občanského zákoníku. Jestliže tedy obecný soud dospěl k závěru, že žalovaná neodpovídá za škodu způsobenou na věci stěžovatele a není proto ve věci pasivně legitimována, provedl výklad běžného práva ústavně konformním způsobem a nelze v tomto postupu najít prvky libovůle soudu při aplikaci běžného práva. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, ani k porušení jiného jeho základního práva, zjevně nedošlo.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2005
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu