ECLI:CZ:US:2005:1.US.118.05
sp. zn. I. ÚS 118/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. V., zastoupeného JUDr. Jiřím Herczegem, advokátem se sídlem Praha 4, Vápencová 13, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 10. 2003, čj. 30 C 184/2002 - 42, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2004, čj. 20 Co 26/2004 - 67, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 11. 2004, čj. 25 Cdo 1395/2004 - 89, za účasti České národní banky se sídlem Praha 1, Na Příkopě 28, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 11. 2004, čj. 25 Cdo 1395/2004 - 89, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2004, čj. 20 Co 26/2004 - 67. Tímto rozsudkem městský soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 10. 2003, čj. 30 C 184/2002 - 42, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele, podaná proti žalované České republice - České národní bance na zaplacení částky 2 043 050,-- Kč s příslušenstvím.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší soud ČR i oba obecné soudy porušily jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 a odst. 3 a 4 a postup podle čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně nesplnily svou ústavní povinnost uloženou jim články 90 a 95 Ústavy ČR.
Stěžovatel se žalobou domáhal zaplacení částky 2 043 050,-- Kč jako náhrady škody vzniklé nesprávným úředním postupem České národní banky (dále jen "ČNB") při výkonu správního dozoru nad devizovým trhem, konkrétně nad společnostmi Millenium Investments, s. r. o. (dále jen "MI"), a Mondale Capital Limited (dále jen "MCL"). Obecné soudy jeho žalobu zamítly s tím, že neprokázal ani jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu. Nejvyšší soud ČR, jako dovolací soud, tento právní názor potvrdil s tím, že stěžovateli žádná škoda nevznikla. Stěžovatel spatřuje rozpor mezi rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR a obecných soudů, neboť pokud podle dovolacího soudu škoda dosud nevznikla, je třeba žalobu zamítnout a nelze přezkoumávat další podmínky odpovědnosti za škodu. Pokud tedy obecné soudy prováděly dokazování k porušení povinnosti žalované při výkonu správního dozoru, zjevně vycházely z toho, že stěžovateli škoda vznikla. Interpretaci zákona č. 82/1998 Sb. a příslušných ustanovení občanského zákoníku o vzniku škody, provedenou obecnými soudy, považuje stěžovatel za natolik extenzivní, že zasahuje do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny. Tím je současně porušen i čl. 4 odst. 4 Listiny. Výklad provedený obecnými soudy tak v podstatě neguje jeho nárok na náhradu škody.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelova podání a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel, oprávněný k jejímu podání, byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost tak byla shledána přípustnou.
Ústavní soud si v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 poukázal zejména na to, že stěžovatel v řízení před obecnými soudy neprokázal, že vstoupil do závazkového vztahu se subjektem, na něhož se vztahuje pravomoc orgánu státní správy na území ČR, resp. který by podléhal dozorové činnosti ČNB. Stěžovatel pouze prokázal, že na účet zahraniční společnosti vložil finanční prostředky. Mezi činností ČNB a majetkovou ztrátou stěžovatele není příčinná souvislost a z tohoto důvodu chybí jeden z předpokladů odpovědnosti státu za škodu.
Městský soud v Praze, jako soud odvolací, uvedl, že obsah ústavní stížnosti tvoří téměř výlučně námitky proti hodnocení skutkového stavu a právnímu posouzení ze strany obecných soudů obou stupňů. Stěžovatel sám podává výklad jednotlivých předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu v důsledku nesprávného úředního postupu a dovozuje jejich splnění. Odvolací soud srozumitelně vyložil své skutkové a právní závěry a postup, jímž k nim dospěl, a žádné ze zaručených ústavních práv stěžovatele neporušil. Stěžovatel sice obecně odkazuje na porušení příslušných ustanovení Listiny i Ústavy ČR, je však zřejmé, že zaměňuje svůj procesní neúspěch v soudním řízení za porušení svého práva na náhradu škody proti státu podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Toto ustanovení však negarantuje úspěch každého žalobce v takovém sporu, zejména pokud nebyly splněny zákonné předpoklady vzniku nároku na náhradu škody.
Nejvyšší soud ČR nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou, neboť stěžovatel v ní pouze opakuje námitky, které uplatňoval v průběhu celého řízení před obecnými soudy a polemizuje s jejich právními závěry. V podrobnostech odkázal na argumentaci použitou ve svém usnesení s tím, že ji nadále považuje za správnou.
Česká národní banka, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření navrhla zamítnutí ústavní stížnosti. Odkázala na svá předchozí vyjádření v předmětné věci a uvedla, že se plně ztotožňuje s odůvodněním rozsudků obecných soudů všech stupňů.
Ze shora označených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu stěžovatele proti České republice - České národní bance - na zaplacení částky 2 043 050,-- Kč s příslušenstvím. Z odůvodnění tohoto rozsudku vyplývá, že stěžovatel uzavřel se společností MI, s. r. o., smlouvu o obchodování s devizami. Na základě této smlouvy poukázal v březnu roku 2000 na účet pobočky této společnosti, MCL, částku 50 000,-- USD. V květnu 2000 byly kanceláře MI uzavřeny, stěžovateli nebyly vložené peníze společností MI vráceny. Osoby jednající za MI nemohly vykonávat činnost devizového makléře, neboť neměly příslušnou devizovou licenci. Přesto uzavíraly smlouvy o obchodování s devizami na devizovém trhu, vybíraly od "klientů" finanční prostředky a uzavíraly obchody s cizí měnou, a to po dobu dvou let. Společnost MI, s. r. o., byla dne 3. 2. 1999 zapsána v obchodním rejstříku s předmětem podnikání v oblasti ekonomického poradenství a zprostředkovatelské činnosti v obchodu a službách. Tato společnost dosud existuje, není v likvidaci, ani na ni nebyl prohlášen konkurz. Po právní stránce obvodní soud posoudil věc podle zákona č. 219/1995 Sb., podle něhož obchody s devizovými hodnotami, podle ustanovení §1 písm. j) citovaného zákona, mohou provádět v rámci povolení pouze banky nebo jiné subjekty na základě udělené devizové licence a v rozsahu stanoveném v udělené licenci. Ostatní obchody s devizami lze provádět volně. Jediným důkazem, který stěžovatel předložil, je tiskopis vzorové smlouvy informačního charakteru společnosti MCL, která sídlí na Britských Panenských ostrovech a v obchodním rejstříku v ČR není zapsána. Podle tvrzení stěžovatele byla smlouva uzavřena s jednatelem MI. Na základě jaké skutečnosti tento jednatel jednal, se obvodnímu soudu nepodařilo zjistit, neboť stěžovatel nemá k dispozici vyhotovení smlouvy, kterou údajně uzavřel, není ani prokázáno, s kým vlastně stěžovatel je v závazkovém vztahu ani co je obsahem tohoto závazku. Podle §420 ObčZ je předpokladem odpovědnosti za škodu porušení právní povinnosti, vznik škody a příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a škodou. V daném případě nevyplývá, že by byl splněn alespoň jeden z těchto předpokladů. Tvrzení stěžovatele, že mezi pozdní a nedůslednou kontrolou ze strany ČNB a škodou, jež mu vznikla, je příčinná souvislost, nemá oporu v zákoně. Stěžovatel neprokázal, že by vstoupil do závazkového vztahu se společností, která může i teoreticky podléhat dozorové činnosti ČNB, ani neprokázal, že by s MI vůbec uzavřel nějakou smlouvu. Nelze klást ČNB za vinu, že stěžovatel bez toho, že měl k dispozici text smlouvy a bez toho, že by si alespoň u samotného "makléře" nebo u ČNB ověřil existenci licence k obchodu s devizami, zaslal na účet MCL částku 50 000,-- USD. Mezi tímto právním úkonem stěžovatele a dozorovou činností ČNB chybí příčinná souvislost.
Městský soud v Praze shora uvedený rozsudek obvodního soudu potvrdil. Dospěl k závěru, že obvodní soud zjistil v dostatečném rozsahu skutkový stav a věc správně posoudil i po právní stránce. I podle názoru odvolacího soudu je nepochybné, že stěžovatel neprokázal žádný právní vztah ke společnosti MI, k níž se váže jeho konstrukce o vzniku škody. Stěžovatel tvrdil, že uzavřel s touto společností smlouvu o obchodování s devizami, ale nepředložil o tom jediný důkaz. Finanční prostředky prokazatelně složil na zahraniční účet zahraniční společnosti, jejíž označení nese i předložený vzor zákaznické smlouvy. Z okolnosti, že tyto společnosti blíže nezjištěným způsobem spolupracovaly, nelze ohledně konkrétního závazkového vztahu stěžovatele nic dovodit. Z pohledu českých zákonů tak stěžovatel zřejmě složil prostředky na účet MCL bez právního důvodu a má vůči ní nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jehož by se však musel domáhat v místě sídla této společnosti podle právních norem Britských Panenských ostrovů. Vůči společnosti MI stěžovatel žádný nárok nemá a neprokázal, že by k ní byl v nějakém právním vztahu. Je tedy správný závěr obvodního soudu, že mezi postupem ČNB a jeho majetkovou ztrátou není žádná příčinná souvislost. Již z tohoto důvodu lze v předmětné věci vyloučit odpovědnost státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem podle §13 zákona č. 82/1998 Sb.
Podle závěru odvolacího soudu obvodní soud správně konstatoval, že bližší zkoumání průběhu kontroly ČNB není pro věc rozhodné. Jak vyplývá z listinných důkazů, byla devizová kontrola ve společnosti MI, s. r. o., zahájena již 3. 3. 2000, tedy ještě předtím, než stěžovatel provedl svoji finanční transakci ze dne 24. 3. 2000. Touto kontrolou nebylo žádné porušení devizového zákona ze strany uvedené společnosti zjištěno. Svou činnost tato společnost ukončila z vlastní vůle, nikoliv na podkladě nějaké správní sankce ve smyslu §22 zákona č. 219/1995 Sb. Konstrukce stěžovatele, že by dřívější kontrola v tomto směru zabránila jeho majetkové újmě, je proto zcela chybná, neboť je založena na neprokázaném předpokladu, že MI porušovala devizový zákon. V daném případě si stěžovatel počínal neobezřetně, jestliže bez jakéhokoliv smluvního zajištění složil na zahraniční účet zahraniční společnosti vysokou finanční částku. Proto škodu, která mu tím vznikla, musí nést sám.
Nejvyšší soud ČR shora označeným usnesením dovolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze odmítl jako nepřípustné. Uvedl, že jestliže stěžovatel nesprávný úřední postup ČNB dovozuje z toho, že neprovedla včas a řádně devizovou kontrolu společnosti MI, za situace, kdy neprokázal žádný právní vztah s touto společností, ale pouze doložil, že na účet společnosti MCL složil 50 000,-- USD, pak je správný názor odvolacího soudu, podle kterého mezi postupem ČNB při provádění devizové kontroly ve společnosti MI a složením devizových hodnot na účet společnosti MCL není příčinná souvislost. Proto již z tohoto důvodu nemůže být založena odpovědnost žalované podle zákona č. 82/1998 Sb. Dovozuje-li stěžovatel vznik závazkového právního vztahu mezi ním a společností MI z okolnosti, že tato společnost, na základě verbální dohody, nezjištěným způsobem spolupracovala se zahraniční společností MCL, jde o námitku nedůvodnou, neboť devizové hodnoty složil na účet společnosti MCL a jen vůči této společnosti by se mohl domáhal jejich vrácení. Ke společnosti MI, na jejíž účet devizové hodnoty nesložil a neprokázal, že s ní uzavřel nějakou smlouvu, mu tudíž žádný právní vztah nevznikl. Za tohoto stavu je zkoumání postupu ČNB při provádění devizové kontroly ve společnosti MI pro posouzení věci nerozhodné. Samotná okolnost, že stěžovatel složil na účet společnosti MCL částku 50 000,-- USD a že společnost MI uzavřela své kanceláře, ještě neznamená vznik újmy na jeho straně. Závěry odvolacího soudu jsou proto v souladu s hmotným právem i s ustálenou judikaturou.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s právními závěry obecných soudů, podává své vlastní hodnocení provedených důkazů a vyvozuje z toho odlišné právní hodnocení.
Úkolem Ústavního soudu je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených v Ústavě ČR a v Listině základních práv a svobod. Ústavní soud mnohokrát uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů, a proto nemůže vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor (resp. vyložily zákon nebo jiný právní předpis), s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94).
Ústavní soud se zabýval ústavností postupu v řízení před soudy obou stupňů a dospěl k závěru, že státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem. Obecné soudy provedly důkazy potřebné pro rozhodnutí ve věci a na základě jejich hodnocení vyvodily právní závěry, které řádně odůvodnily. Ve svých rozsudcích vyšly ze skutkových zjištění, vypořádaly se se všemi námitkami stěžovatele a opřely svá rozhodnutí o příslušná ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. Ústavní soud se zcela ztotožnil s právními závěry obecných soudů obou stupňů i Nejvyššího soudu ČR a nezjistil nic, co by tuto věc posouvalo do ústavněprávní roviny.
Na základě těchto skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že v řízení před soudy obou stupňů nedošlo k porušení žádných základních práv stěžovatele. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2005
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu