ECLI:CZ:US:2005:1.US.132.04
sp. zn. I. ÚS 132/04
Usnesení
I.ÚS 132/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. H., zastoupeného Mgr. M. Z., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 3. 12. 2003, čj. 30 Co 522/2003 - 287, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností se Ing. P. H. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci (dále jen "odvolací soud"), pro porušení čl. 10 odst. 1, 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte.
Uvedeným rozsudkem odvolací soud změnil rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 17. 7. 2003, čj. 21 P 69/98 - 196, kterým byl zamítnut návrh D. H., matky nezletilé D. H., nar. 7. 12. 1995, na zákaz setkávání otce (stěžovatele) s nezletilou. Odvolací soud tento výrok změnil tak, že stěžovateli omezil setkávání se s nezletilou na každý lichý týden v sobotu od 14.00 hod. do 15.00 hod., s výjimkou měsíce července tak, že nezletilou převezme v místě bydliště matky a ve stanovenou dobu ji matce v jejím bydlišti předá.
Stěžovatel tvrdil, že rozsudek odvolacího soudu porušil jeho rodičovská práva a právo na setkávání se s nezletilou dcerou. Při hodnocení důkazů vycházel odvolací soud ze znaleckého posudku PhDr. E. H., který byl podle jeho názoru vypracován subjektivně. Navíc chováním matky nezletilé D. je ohrožována jeho osobní čest, dobrá pověst a lidská důstojnost.
K výzvě Ústavního soudu, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odvolací soud, jako účastník řízení, uvedl, že své závěry o hodnocení důkazů, zejména znaleckého posudku z oboru dětské psychologie, vyslovil až po podrobném výslechu znalkyně v odvolacím řízení a nebyly učiněny v rozporu se zájmy nezletilé. Přestože na straně stěžovatele nebyly zjištěny překážky, které by jeho setkávání s D. bránily, nebylo možné pominout znalecky prokázaný fakt, že vynucování dosud stanoveného rozsahu jeho setkávání s nezletilou by u ní mohlo rozvíjet nežádoucí neurotické projevy.
Z obsahu spisu Okresního soudu v České Lípě, sp. zn. 21 P 69/98, vyplývá, že se odvolací soud zabýval otázkou, jaká úprava práv a povinností stěžovatele k nezletilé D. je z pohledu jejího zájmu nejvýhodnější. Za účelem tohoto zjištění provedl řadu důkazů, zejména vyslechl soudní znalkyni z oboru zdravotnictví - odvětví psychiatrie, zvláštní speciální klinická psychologie, PhDr. E. H. Následně posoudil vztah mezi nezletilou D. a stěžovatelem. Po celkovém posouzení věci dospěl k závěru, že je nutno respektovat stanovisko znalkyně, která konstatovala, že vynucování setkávání s otcem by u nezletilé D. potencovalo nebezpečí rozvoje neurotických projevů a navrhla omezení setkávání se stěžovatele s nezletilou na dobu jednoho roku. Proto odvolací soud, s cílem nepoškodit zájem nezletilé, rozhodl jen o omezení, a nikoli zákazu setkávání se stěžovatele s nezletilou D. Současně vyslovil, že oba rodiče mají spoluodpovědnost za vznik současného stavu a uložil jim povinnost vyvarovat se vzájemných napadání a konfliktů při předávání nezletilé.
Ústavní soud po prostudování předložených podkladů nezjistil nic, co by danou věc posunulo do ústavně právní roviny. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze polemizuje se závěrem odvolacího soudu stran splnění předpokladů pro omezení jeho setkávání se s nezletilou D. a staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jako orgánu ochrany ústavnosti, stojícímu mimo soustavu obecných soudů, nepřísluší. Skutečnost, že odvolací soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Úkolem Ústavního soudu je toliko zkoumat, zda napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci nebyly porušeny základní práva nebo svobody. Ústavní soud zásah do stěžovatelem tvrzených práv z rozsudku odvolacího soudu nezjistil.
Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace přísluší obecným soudům. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na soudní ochranu, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu.
V daném případě dospěl Ústavní soud k závěru, že není důvod k jeho zásahu. Odvolací soud rozhodl na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu. Při hodnocení důkazů respektoval záruky plynoucí z ustanovení §132 OSŘ. Závěr o nutnosti omezit styky stěžovatele s nezletilou D. logicky, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodnil. Z odůvodnění nevyplývá, že by jeho právní závěr byl v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními. Jestliže se stěžovatel domníval, že znalecký posudek není objektivní, měl tuto skutečnost namítat nejpozději v řízení před odvolacím soudem, a nikoli až v řízení před Ústavním soudem.
Ústavní soud porušení stěžovatelem tvrzených práv neshledal. Proto jeho návrh, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2005
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu