ECLI:CZ:US:2005:1.US.147.04
sp. zn. I. ÚS 147/04
Usnesení
I.ÚS 147/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Th. Mgr. E. D. a Th. Mgr. Z. D., zastoupených JUDr. J. Š., proti postupu orgánů veřejné moci - Obvodnímu soudu pro Prahu 6 a Městskému soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou na poště dne 12. 3. 2004, stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zakázal orgánům veřejné moci (Obvodnímu soudu pro Prahu 6 a Městskému soudu v Praze) pokračovat v porušování práva zaručeného stěžovatelům Ústavou ČR, spočívajícího v jejich nečinnosti. Stěžovatelé tvrdí, že obecné soudy obou stupňů svým postupem porušily čl. 36 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení uvedených práv spatřují stěžovatelé v tom, že soudy nerozhodly o předběžné právní otázce, jíž je platnost ukončení služebního poměru obou stěžovatelů v Církvi Československé husitské, v roce 1993, která zůstala dosud nevyřešena. Žalovaná Církev Československá husitská (dále jen CČH) je rovněž nečinná, služební poměr se stěžovateli, přes jejich výzvy, dosud neukončila a odkázala je na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 2. 1999. Protože CČH, ani soudy, v záležitosti stěžovatelů nerozhodly, ocitli se stěžovatelé v patové situaci, protože ztratili právo být evidováni úřadem práce a nemohou se tak ucházet o civilní zaměstnání. Od roku 1993 nemají pravidelný příjem, žijí pod hranicí životního minima, bez zdravotního a sociálního pojištění.
Stěžovatelé dále uvedli, že žalobou, podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 28. 12. 2001, se domáhali jednak určení trvání jejich služebního poměru, jednak zaplacení náhrady škody. Obvodní soud usnesením ze dne 31. července 2002 řízení o určení trvání služebního poměru zastavil s odůvodněním, že soudu není dána pravomoc ve věci rozhodnout a řízení o náhradu škody vyloučil k samostatnému projednání, které je vedeno u téhož soudu pod sp. zn. 4 C 129/2002. Toto řízení o návrhu na náhradu škody bylo usnesením obvodního soudu, ze dne 5. 5. 2003, přerušeno do doby skončení řízení o určení trvání služebního poměru v CČH. Proti tomuto usnesení podali stěžovatelé odvolání a Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 12. 2003, sp. zn. 14 Co 531/2003, usnesení obvodního soudu potvrdil.
Ústavní soud si, v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu), vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Městský soud v Praze uvedl, že v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, proč považuje rozhodnutí obvodního soudu za správné. Stěžovatelé blíže nevysvětlili, v čem spatřují nečinnost soudu. Poukázal na to, že spis s odvoláním stěžovatelů mu byl postoupen dne 11. 11. 2003 a o odvolání rozhodl dne 2. 12. 2003. Z jeho strany tedy nedošlo k žádným průtahům ani k nečinnosti a sama skutečnost, že odvolání nebylo shledáno důvodným, ještě neznamená porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, zejména práva na spravedlivý proces. K otázce pravomoci Ústřední rady CČH odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 211/96.
Církev Československá husitská, jako vedlejší účastník řízení, uvedla, že stěžovatelé již nejsou faráři CČH, neboť nejsou na žádnou duchovenskou funkci ustanoveni od skončení jejich služebního poměru v roce 1993, ke kterému došlo rozhodnutím Ústřední rady CČH. Dále poukázala na to, že stěžovatelé ve své ústavní stížnosti neuvedli další relevantní skutečnosti, týkající se předchozích řízení před obecnými soudy i před Ústavním soudem ČR. Uvedla, že řízení ve věci náhrady škody skončilo rozsudkem Městského soudu v Praze, jako soudu odvolacího, ze dne 24. 9. 1999, sp. zn. 19 Co 387/99, podle něhož byl potvrzen výrok rozsudku obvodního soudu o povinnosti žalované CČH zaplatit stěžovatelům náhradu škody, avšak s odlišným odůvodněním, než uvádějí stěžovatelé. Odvolací soud rozhodl, že žalovaná církev měla povinnost, při skončení služebního poměru, vydat stěžovatelům potvrzení o zaměstnání, tzv. zápočtový list. Protože tuto povinnost splnila až po dvou letech, byla stěžovatelům přiznána náhrada škody, avšak nikoli v důsledku protiprávního ukončení služebního poměru, ale pro porušení povinnosti vydat stěžovatelům zápočtové listy. Stěžovatelé tento rozsudek v ústavní stížnosti nezmínili.
Vzhledem k tomu, že ve věci byl Ústavním soudem vydán nález ze dne 26. 3. 1997, sp. zn. I. ÚS 211/96, vznesla CČH otázku přípustnosti návrhu stěžovatelů. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 1999, sp. zn. 19 Co 387/99, vyšel ze skutečnosti, že ke skončení služebního poměru stěžovatelů došlo rozhodnutím příslušného orgánu CČH, čj. 1315/93-II a 1338/93/II, přijatém na jeho zasedání, konaném ve dnech 17. - 18. 9. 2003. Toto usnesení bylo doručeno stěžovatelům na základě zmocnění biskupem plzeňské diecéze CČH, která plní, podle církevních řádů, vůči stěžovatelům úkoly zaměstnavatele. Toto rozhodnutí církevního orgánu je nepřezkoumatelné soudem, jak to stanoví i citovaný nález Ústavního soudu. Pokud by odvolací soud neměl za prokázáno, že služební poměr byl rozhodnutím církevního orgánu skončen, nemohl by ani rozhodnout o tom, že CČH porušila povinnost vydat stěžovatelům zápočtové listy a tím jim způsobila škodu. Navíc stěžovatelé na základě soudního rozhodnutí přijali plnění, kterým jim byla přisouzena náhrada škody za opožděné vydání potvrzení o zaměstnání. V odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 2. 1999, sp. zn. 14 C 154/95, se výslovně uvádí, že stěžovatelé zápočtové listy skutečně mají, byly jim předány v dubnu r. 1995 a od té doby jim už nic nebránilo v získání nového zaměstnání. Současně se v rozsudku konstatuje, že zápočtové listy splňují zákonné podmínky a lze je uplatnit u kteréhokoliv zaměstnavatele. Přes uvedené skutečnosti podali stěžovatelé v téže věci, dne 28. 12. 2001, novou žalobu, v níž se opět domáhali určení trvání jejich služebního poměru a zaplacení náhrady škody.
Z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 3. 1997, sp. zn. I. ÚS 211/96, bylo zjištěno, že stěžovatelé se ústavní stížností ze dne 27. 7. 1996 domáhali zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 1. 1996, sp. zn. 14 C 154/95, a Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 1996, sp. zn. 23 Co 182/96, jimiž bylo zastaveno řízení v jejich sporu proti Ústřední radě CČH o náhradu mzdy a o určení neplatnosti rozvázání služebního poměru. Soudy obou stupňů v předmětné věci dospěly k závěru, že pro nedostatek pravomoci soudu je třeba řízení, podle §104 odst. 1 OSŘ, zastavit a věc postoupit věcně příslušnému orgánu, tj. Ústřední radě CČH podle čl. 20 zřizovací listiny této církve a §34 jejího organizačního řádu. Ústavní soud konstatoval, že osoby vykonávající duchovenskou činnost ji vykonávají z pověření církví a náboženských společností, podle jejich vnitřních předpisů a podle obecně závazných právních předpisů. Církve a náboženské společnosti také posuzují způsobilost osob k výkonu duchovenské činnosti a podle toho určují jejich zařazení. Obecné soudy proto nerozhodují o věcech služebního poměru duchovních k církvi, protože by tím došlo k nepřípustnému zásahu do vnitřní autonomie církve a do její samostatné a nezávislé rozhodovací pravomoci. Tento závěr opřel Ústavní soud o čl. 16 odst. 2 Listiny, podle něhož církve spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují církevní instituce, a to nezávisle na státních orgánech.
Pokud by však šlo o mzdu nebo jiné majetkové nároky duchovních, jsou obecné soudy, podle §7 OSŘ, povolány k tomu, aby rozhodovaly ve věcech, vyplývajících z občanskoprávních, pracovněprávních a dalších vztahů, neboť zde vystupuje do popředí soukromoprávní charakter církve jako právnické osoby. Na základě tohoto závěru Ústavní soud zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 1. 1996, sp. zn. 14 C 154/95, a Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 1996, sp. zn. 23 Co 182/96, v části, týkající se zastavení řízení o žalobě na náhradu škody. V ostatním ústavní stížnost zamítl.
Z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 31. 7. 2002, sp. zn. 4 C 253/2001, Ústavní soud zjistil, že řízení o určení trvání služebního poměru a o náhradu škody bylo zastaveno s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Ústřední radě CČH k projednání, jako orgánu věcně příslušnému. Řízení o uložení povinnosti žalované církvi zaplatit stěžovatelům náhradu škody, která jim měla být způsobena porušením právní povinnosti, bylo vyloučeno do samostatného řízení, vedeného pod sp. zn. 4 C 129/2002. Z odůvodnění tohoto usnesení bylo zjištěno, že stěžovatelé se domáhali žalobou určení, že jejich služební poměr duchovních u CČH trvá a zároveň se domáhali zaplacení náhrady škody. Obvodní soud konstatoval, že není dána pravomoc soudu určit neplatnost rozhodnutí církve, jímž byl služební poměr ukončen, neboť by se zasahovalo do rozhodovacího práva církve. Jiná situace nastala, pokud jde o určovací žalobu, jíž se stěžovatelé nově domáhají určení, že jejich služební poměr u CČH trvá. Obvodní soud se opřel o závěr Ústavního soudu ve výše uvedeném nálezu a konstatoval podstatný obsah organizačního řádu CČH. Podle §34 tohoto řádu se služební poměr duchovního k církvi rozvazuje propuštěním ze služeb církve, pozbytím způsobilosti pro službu k církvi, přijetím rezignace na službu v církvi a odchodem do důchodu, vystoupením z církve nebo úmrtím. Na základě toho dospěl obvodní soud k závěru, že není dána pravomoc soudu rozhodovat o trvání služebního poměru duchovních u žalované církve, neboť tento postup je upraven jejím organizačním řádem jako právnické osoby s právní subjektivitou. Proto řízení ve věci určení trvání služebního poměru zastavil. Z uvedených důvodů věc postoupil Ústřední radě CČH, která je, podle organizačního řádu, jediným příslušným orgánem k projednání této sporné otázky. Podle §112 odst. 2 OSŘ vyloučil obvodní soud řízení o náhradu škody k samostatnému projednání.
Ze zprávy Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 4. 2003 bylo zjištěno, že v právní věci sp. zn. 4 C 253/01 - žalobci Mgr. E. D. a Mgr. Z. D. proti CČH, o určení trvání služebního poměru a o náhradu škody - byl spis vypraven a zaslán CČH dne 3. 4. 2003.
Z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. 5. 2003, sp. zn. 4 C 129/2002, bylo zjištěno, že řízení ve věci náhrady škody, vedené pod sp. zn. 4 C 129/2002, bylo přerušeno, podle §109 odst. 1 písm. b) OSŘ, do skončení věci o určení trvání služebního poměru, projednávané Ústřední radou CČH. V odůvodnění obvodní soud uvedl, že v předmětné věci je nutné, aby nejprve Ústřední rada CČH v Praze projednala a rozhodla o návrhu stěžovatelů na určení trvání jejich služebního poměru. Proto řízení ve věci náhrady škody přerušil, neboť právě rozhodnutí Ústřední rady CČH, o určení trvání služebního poměru, bude rozhodující pro řízení o náhrady škody.
Toto usnesení napadli stěžovatelé odvoláním, o němž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 12. 2003, čj. 14 Co 531/2003 - 40, jímž citované usnesení obvodního soudu potvrdil. Podle městského soudu je přerušení řízení namístě, avšak nikoliv podle §109 odst. 1 písm. b) OSŘ, ale podle §109 odst. 2 písm. c) OSŘ. K přerušení řízení podle §109 odst. 1 písm. b) soud přistoupí tehdy, jestliže rozhodnutí závisí na řešení předběžné otázky, kterou soud není oprávněn řešit. Jiné otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, podle §135 odst. 2 OSŘ, může soud sám řešit jako předběžné. Tedy bez ohledu na to, že ve věci určení trvání služebního poměru stěžovatelů k žalované církvi není pravomoc soudu dána, mohl si obvodní soud tuto otázku posoudit jako otázku předběžnou. Protože však v době rozhodování obvodního soudu probíhalo v této věci řízení u žalované, bylo namístě řízení přerušit podle §109 odst. 2 písm. c) OSŘ. Je nepochybné, že určení, zda služební poměr stěžovatelů k žalované nadále trvá, má význam pro řízení o náhradu škody. Pokud v době rozhodování obvodního soudu toto řízení u žalované probíhalo, je praktické a účelné řízení u obvodního soudu přerušit.
Ústavní soud opakovaně uvedl, že jeho úkolem je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených v Ústavě ČR a v Listině základních práv a svobod. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů, a proto nemůže vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor (resp. vyložily zákon nebo jiný právní předpis), s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94).
Pokud jde o tvrzenou nečinnost Ústřední rady CČH, pak Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že Ústřední radu CČH nelze považovat za orgán veřejné moci ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu (viz již shora citovaný nález sp. zn. I. ÚS 211/96), protože rozhodování o služebním poměru duchovních k církvi je zcela v kompetenci církve (čl. 16 odst. 2 Listiny). V tomto rozsahu se jedná o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, což činí ústavní stížnost stěžovatelů, v této části, návrhem nepřípustným ve smyslu §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud se zabýval ústavností řízení před soudy obou stupňů a dospěl k závěru, že státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem. Postup obecných soudů, který se mimo jiné opírá i o výše citovaný nález Ústavního soudu, nelze hodnotit jako jejich nečinnost. Ve věci tedy nejsou naplněny podmínky pro postup podle §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
K ústavní stížnosti je třeba dále uvést, že stěžovatelé se již v předchozím řízení, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 154/95, domáhali určení, že rozvázání jejich služebního poměru v CČH bylo neplatné a požadovali náhradu mzdy. Z tohoto řízení, v němž rozhodoval citovaným nálezem i Ústavní soud, jednoznačně vyplynulo, že služební poměr stěžovatelů byl ze strany CČH řádně ukončen, stěžovatelům byla předána i potvrzení o zaměstnání - tzv. zápočtové listy a v důsledku prodlení CČH s jejich vydáním byl stěžovatelům přiznán nárok na náhradu škody. Stěžovatelé však přesto podali novou žalobu, tentokrát na určení trvání služebního poměru a náhradu škody. Stěžovatelé se tedy domáhají rozhodnutí otázky, která již byla zřejmě vyřešena v předchozím řízení.
Na základě všech shora uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že v řízení před soudy obou stupňů nedošlo k porušení žádných základních práv stěžovatelů, a pokud stěžovatelé namítají nečinnost obecných soudů, je jejich ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost stěžovatelů odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu