ECLI:CZ:US:2005:1.US.154.03
sp. zn. I. ÚS 154/03
Usnesení
I.ÚS 154/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: L. l. J., a. s., zastoupené JUDr. M. N., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2003, čj. 1 Ko 393/2002 - 5607, a o návrhu na zrušení ustanovení §12 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá .
II. Návrh na zrušení §12 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností společnost L. l. J., a. s. (dále jen "stěžovatelka") navrhla zrušení shora uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 90 Ústavy ČR. Současně s ústavní stížností navrhla zrušení §12 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále také "ZKV").
V záhlaví uvedeným usnesením odvolací soud odmítl jako nepřípustné odvolání stěžovatelky proti rozhodnutím ze dne 6. 9. 2002, která Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "soud prvního stupně") vyhlásil v průběhu schůze konkursních věřitelů, v řízení vedeném pod sp. zn. 43 K 6/2002. V odůvodnění odvolací soud mimo jiné uvedl, že se jedná o rozhodnutí, jimiž soud, podle §12 odst. 2 ZKV, při výkonu své dohlédací činnosti rozhoduje o záležitostech, které se týkají průběhu konkursu a proti nimž není, podle §66b odst. 2 ZKV, přípustné odvolání. Tento typ rozhodnutí se svou povahou blíží usnesením, jimiž se upravuje vedení řízení [§202 odst. 1 písm. a) OSŘ]. Proto při interpretaci ustanovení §12 odst. 2 ZKV lze v zásadě vyjít z konstantní judikatury, týkající se usnesení upravujících vedení řízení.
K výzvě Ústavního soudu o vyjádření, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odvolací soud odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Pro úplnost dodal, že Ústavní soud nálezem sp. zn. IV. ÚS 599/02, ze dne 22. 10. 2003, zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, proti kterým stěžovatel podal odvolání, o kterém odvolací soud rozhodl usnesením, proti kterému ústavní stížnost směřuje.
Ústavní soud se nejdříve zabýval předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti, neboť bez zjištění těchto předpokladů (§42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nepřichází do úvahy postup podle §78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a projednání návrhu podaného podle §74 téhož zákona. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti, spisového materiálu, s přihlédnutím k odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu se ústavní stížnost pojímá jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod. Znak subsidiarity na jedné straně vyplývá z kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Na druhé straně subsidiarita ústavní stížnosti znamená pro stěžovatele povinnost vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu právní řád poskytuje.
V dané věci Ústavní soud svým nálezem ze dne 22. 10. 2003, sp. zn. IV. ÚS 599/02, zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 9. 2002, sp. zn. 43 K 6/2002, tj. stejné rozhodnutí, proti kterému směřovalo odvolání stěžovatelky, o kterém rozhodl odvolací soud usnesením, které je předmětem této ústavní stížnosti. Zmíněným nálezem byla věc vrácena Krajskému soudu v Hradci Králové, jako soudu prvního stupně, k novému projednání, při kterém je povinen respektovat právní názor Ústavního soudu, tj. rozhodnout tak, aby neporušil ústavně zaručená práva a svobody stěžovatelky. Stěžovatelka má možnost, v tomto novém řízení, uplatnit všechna svá procesní práva a prostředky, které jí poskytuje právní řád. Vzhledem k tomu, že uvedeným nálezem Ústavní soud zrušil usnesení soudu prvního stupně, je zřejmé, že k usnesení odvolacího soudu, které je napadeno projednávanou ústavní stížností, nelze přihlížet (není vykonatelné) a za této situace není schopno zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatelky.
S ohledem na shora uvedené lze uzavřít, že věc nebyla ukončena, ale byla vrácena zpět soudu prvního stupně k dalšímu řízení a novému rozhodnutí. Proto, vzhledem k zásadě subsidiarity ústavní stížnosti, je návrh stěžovatelky nepřípustný. Fakt, že citovaným nálezem nebylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, nemůže na celé situaci nic změnit, neboť usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odvolání stěžovatelky odmítnuto, není konstitutivním rozhodnutím, ale rozhodnutím deklaratorní povahy, kterým nedošlo ke vzniku, změně nebo zániku práv a povinností stěžovatelky.
K tvrzenému porušení čl. 90 Ústavy ČR Ústavní soud již nejednou konstatoval, že citované ustanovení, stejně jako čl. 95 a čl. 96 Ústavy ČR, přímo neupravují ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ale garantují zásadní principy soudní moci. To je patrno i ze systematického začlenění citovaných článků v Ústavě ČR.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, odpadla tím i podmínka pro rozhodnutí Ústavního soudu o návrhu stěžovatelky na zrušení §12 odst. 2 ZKV podle §74 zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení právního předpisu nebo jeho části sdílí osud ústavní stížnosti. Byla-li proto ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu podaného ve smyslu §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li samotná ústavní stížnost nepřípustná, tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Pouze pokud ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, je možné meritorně se zabývat návrhem na zrušení právního předpisu nebo jeho části.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelky, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b), ve vztahu k ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu