ECLI:CZ:US:2005:1.US.160.04
sp. zn. I. ÚS 160/04
Usnesení
I.ÚS 160/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ROMINCO CS, s.r.o., se sídlem v Praze 6, Velvarská 23, zastoupené JUDr. T. Ch., proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 18 Co 445/2003-39 ze dne 12. 12. 2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 18 Co 445/2003-39 ze dne 12. 12. 2003, jímž byl v napadených výrocích I. a IV. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 č.j. 14 C 97/2002-19 ze dne 20. 2. 2003, kterým byla ve výroku I. zamítnuta její žaloba o zaplacení částky 19.619,- Kč a ve výroku IV. nebylo žádnému účastníkovi přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Napadeným rozhodnutím bylo podle názoru stěžovatelky porušeno ustanovení čl. 11 odst. 1, 3 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení svého základního práva na ochranu vlastnictví spatřuje stěžovatelka v následujících skutečnostech:
Soud I. stupně zamítl žalobu stěžovatelky o náhradu škody ve výši 19.619,- Kč způsobené tím, že žalovaná převzala do úschovy 2 kusy pneumatik k osobnímu automobilu Nissan s aluminiovými disky. V odůvodnění uvedl, že žalovaná neporušila žádnou právní povinnost, neboť sice pneumatiky převzala, ale pokud nebyly dohodnuty žádné další podmínky úschovy, tj. zejména lhůta, pak neměla povinnost se jakýmkoliv způsobem o pneumatiky starat. Odvolací soud dospěl k závěru, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat, na jak dlouhou dobu byla oprávněna uskladnit u žalované své pneumatiky a nepodařilo se jí tedy prokázat, z jakého důvodu by žalovaná měla povinnost se o pneumatiky starat. Usoudil dále, že nedošlo k uzavření smlouvy o úschově. Porušení práva na ochranu vlastnictví spatřuje stěžovatelka v tom, že žádný obecný soud nezpochybnil a žalovaná i přiznala, že převzala do úschovy výše uvedené pneumatiky; to v souvislosti s tím, že stěžovatelka s ní měla uzavřenou nájemní smlouvu na nebytové prostory a žalovaná vyhověla její prosbě o uskladnění pneumatik v jiných prostorách, než které měla v nájmu. Je pravda, že doba uskladnění nebyla dohodnuta, je ovšem absurdní tvrzení, že by pneumatiky měly být uskladněny jen na "pár dní". Tomuto závěru odporuje skutečnost, že původně byly uskladněny 4 kusy pneumatik, stěžovatelka si dva kusy v lednu vyzvedla. Není tedy logické, aby u dvou pneumatik došlo k úschově a k jejich řádnému vydání a u dvou ne. Základní pochybení pak stěžovatelka spatřuje v tom, že pokud žalovaná pneumatiky převzala, musí nést odpovědnost za jejich ztrátu, poškození, resp. nevydání. Stěžovatelka konečně tvrdí, že převzetí pneumatik potvrdila žalovaná i v rámci podání vysvětlení Policii ČR MO Dejvice.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 14 C 97/2002 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 6. Ze spisu zjistil, že se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala přiznání náhrady škody ve výši 19.619,- Kč z titulu nevrácení dvou pneumatik, které měla u žalované v úschově. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem č.j. 14 C 97/2002-19 ze dne 20. 2. 2003 žalobu zamítl a nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení. V odůvodnění konstatoval, že došlo k uskladnění pneumatik na základě ústní dohody; stěžovatelka (žalobkyně) v odůvodnění svého žalobního návrhu uvedla, že v souvislosti s ukončením nájmu požádala žalovanou o vydání 4 kusů pneumatik. Jestliže tedy pověřená pracovnice stěžovatelky vyzvedávala pneumatiky až v lednu roku 2000, bylo tomu tak již ve značném časovém odstupu od skončení nájmu, který skončil dohodou dne 6. 10. 1999. V souvislosti s tvrzením stěžovatelky v odůvodnění žaloby, pokud jde o časovost uskladnění, je zřejmé, že časovost uskladnění pneumatik souvisela s nájemním vztahem. Jestliže tedy nájem skončil 6. 10. 1999 a stěžovatelkou pověřená pracovnice přijela vyzvednout pneumatiky až v lednu roku 2000, pak žalovaná neporušila žádnou právní povinnost, neboť od skončení nájmu již nebylo nikterak její povinností se jakýmkoliv způsobem o pneumatiky stěžovatelky, které měl uskladněny v nemovitosti, starat. Dále se soud I. stupně zabýval odůvodněním, proč některé navrhované důkazy neprovedl. Výslovně se zabýval i důkazním návrhem stěžovatelky, která navrhovala důkaz celým spisem Policie ČR MO Dejvice OR 6-1963/Mo 1-Tč-2001. Soud I. stupně zamítl tento důkazní návrh, protože z odůvodnění usnesení Policie ČR ze dne 27. 2. 2002 vyplývá, že se nepodařilo prokázat, že byl spáchán trestný čin, "kdy žalovaná uvedla, že pneumatiky převzala, ale neví, zda je ještě má". V souvislosti se závěry soudu, vyplývajícími ze zjištěných skutečností (přebírání pneumatik v lednu 2000 podle výpovědi svědkyně), bylo provedení důkazu celým spisem Policie ČR nadbytečné.
K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem č.j. 18 Co 445/2003-39 ze dne 12. 12. 2003 rozsudek soudu I. stupně v napadených výrocích potvrdil. V odůvodnění uvedl, že soud I. stupně nesprávně posoudil existenci smlouvy o úschově. Podle závěru odvolacího soudu nebylo v řízení prokázáno, na jakou dobu měla stěžovatelka právo uskladnit v areálu pneumatiky, ani z jakého důvodu byla žalovaná povinna o pneumatiky pečovat a ponechávat je zcela bezplatně na svém pozemku či v areálu své nemovitosti, popřípadě odpovídat za jejich ztrátu. Stěžovatelka prý v tomto směru neunesla důkazní břemeno.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na ochranu vlastnictví, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení jemu předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Stěžovatelka především brojí proti tomu, jak obecné soudy hodnotily provedené důkazy, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké potom z nich vyvodily právní závěry. Stěžovatelka rovněž namítá, že obecné soudy neprovedly všechny důkazy, které v řízení navrhovala, zejména pak důkaz spisem Policie ČR.
Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu jednoznačně plyne, že proces dokazování a proces hodnocení důkazů je zásadně pravomocí obecných soudů, do které je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li v tomto procesu k porušení obecných zásad občanského soudního řízení, zejména pak k porušení zásady volného hodnocení důkazů. Pokud však obecné soudy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů tak, jak je specifikována v §132 o.s.ř., hodnotily každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemných souvislostech, pak v tomto procesu nemůže dojít k porušení základních práv stěžovatelky. Ze zásady volného hodnocení důkazů vyplývá rovněž i závěr, že obecné soudy nejsou povinny provést všechny navrhované důkazy, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jsou povinny uvést, z jakého důvodu některé navrhované důkazy neprovedly. V předmětné věci obecné soudy postupovaly v souladu s výše uvedenou zásadou včetně odůvodnění, proč některé navrhované důkazy neprovedly. Současně Ústavní soud dospěl k závěru, že nelze mezi zjištěným skutkový stavem a přijatými právními závěry obecných soudů spatřovat - ve smyslu ustálené judikatury - extrémní nesoulad, jehož existence by rovněž mohla být důvodem pro zásah Ústavního soudu do procesu hodnocení důkazů. V dané věci se jednalo o aplikaci běžného práva, kterou obecné soudy provedly ústavněprávně konformním způsobem, nedopustily se svévole a právo stěžovatelky na ochranu vlastnictví tak neporušily.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2005
Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu