ECLI:CZ:US:2005:1.US.170.03
sp. zn. I. ÚS 170/03
Usnesení
I.ÚS 170/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele T. J., zastoupeného JUDr. T. Z., proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 159/2002 ze dne 18. 12. 2002 a proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 1 T 31/95 ze dne 27. 6. 2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 159/2002 ze dne 18. 12. 2002, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 1 T 31/95 ze dne 27. 6. 2001, kterým byl (spolu s obžalovaným I. J.) uznán vinným organizátorstvím trestného činu vraždy podle §10 odst. 1 písm. a), §219 odst. 1, odst. 2 písm. f) trestního zákona a byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 13 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 trestního zákona zařazen do věznice s ostrahou. Napadenými rozsudky byla podle názoru stěžovatele porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Stěžovatel především namítá, že senát Městského soudu v Praze byl obsazen nesprávným způsobem, protože jako přísedící se jednání účastnil J. F., který je zaměstnancem Obvodního soudu pro Prahu 2, tedy soudu v obvodu Městského soudu v Praze. Tímto obsazením byla prý porušena nezávislost a nestrannost soudu a zaručená neodvolatelností soudců, protože přísedící jako zaměstnanec soudu nižšího stupně v obvodu soudu rozhodujícího ve věci není chráněn neodvolatelností a je proto nutně osobou ve vztahu podřízenosti a závislosti na soudu, který ve věci rozhoduje.
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel i ve skutečnosti, že jeho věc nebyla projednána bez zbytečných průtahů a nelze tvrdit, že by délka řízení byla zaviněna stěžovatelem; nelze však argumentovat ani složitostí případu, protože rozsáhlejší trestní věci byly projednány v neporovnatelně kratším časovém úseku. Stěžovatel tvrdí, že by nebylo možné ho uznat vinným organizátorstvím vraždy, pokud by věc byla projednána bez zbytečných průtahů. Odsouzení stěžovatele bylo totiž možné až po změně v důkazní situaci v měsíci červnu 1998, kdy svědek J. V. změnil svou výpověď a na změněné výpovědi setrval v červnu 1999 a v červnu 2000. Je zřejmé, že v případě projednání věci bez zbytečných průtahů by uvedený svědek, původně spoluobviněný, neměl důvod svou výpověď měnit. Naopak v době, kdy již byl V. pravomocně odsouzen, mohl měnit výpověď, aniž by jakkoliv riskoval a změnou výpovědi mohl jenom získat (získal přeřazení do věznice s mírnějším režimem). Stěžovatel tvrdí, že svědek byl ve výkonu trestu před změnou své výpovědi kontaktován orgány činnými v trestním řízení, aniž by o této skutečnosti byli vyrozuměni obhájci. Uvádí, že průtahy byly účelově vytvořeny k navození situace pro stěžovatele nevýhodné. Navrhl proto, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že shledává výhrady stěžovatele neopodstatněnými. K námitce obsazení senátu prohlásil, že tato námitka postrádá patřičnou oporu v trestním řádu a v povaze pracovního poměru jmenovaného. V této souvislosti poukázal na ustanovení §30 odst. 1 až 3 trestního řádu, které taxativně specifikuje též důvody pro vyloučení přísedícího z vykonávání úkonů trestního řízení. Samotná okolnost, že zmíněný přísedící je zaměstnancem obvodního soudu se sídlem v obvodu Městského soudu v Praze žádný ze zákonných důvodů vyloučení nezakládá. Pokud totiž došlo ke vzniku zaměstnaneckého poměru u obvodního soudu uzavřením pracovní smlouvy, nejednalo se o vznik jakéhokoliv poměru k městskému soudu, ale výhradně k soudu obvodnímu. K námitce porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů Vrchní soud v Praze uvedl, že se na délce řízení negativně projevily změny v obsazení senátů soudů I. a II. stupně, ovšem nikoli v důsledku jejich nečinnosti a ani natolik významným způsobem, který by měl vést k úvaze o zrušení napadených rozhodnutí. Konečně, vedle posuzované věci bylo konané další samostatné řízení stran obdobně vysoce společensky závažné trestné činnosti odsouzeného, které již bylo pravomocně skončeno rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 1999 sp. zn. 7 To 99/99. Vrchní soud dále vyslovil rovněž souhlas s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.
Toto vyjádření bylo zasláno advokátu stěžovatele na vědomí, leč ten na ně nereagoval.
Městský soud v Praze ve stručném vyjádření plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Vrchní státní zastupitelství v Praze a Městské státní zastupitelství v Praze se vzdala postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 1 T 31/95 vedený u Městského soudu v Praze. Ze spisu zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 1 T 31/95 ze dne 27. 6. 2001 (spolu s obžalovaným I. J.) uznán vinným organizátorstvím trestného činu vraždy podle §10 odst. 1 písm. a), §219 odst. 1, odst. 2 písm. f) trestního zákona a byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 13 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 trestního zákona zařazen do věznice s ostrahou. Odvolání stěžovatele bylo zamítnuto usnesením Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 159/2002 ze dne 18. 12. 2002. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí plyne, že se odvolací soud podrobně zabýval rozsudkem soudu I. stupně a byť mu vytknul některé vady, dospěl k závěru, že se nejednalo o vady podstatné, které by vyžadovaly zrušení napadeného rozhodnutí. Ve vztahu k námitkám uplatněným v ústavní stížnosti, se odvolací soud podrobně zabýval posouzením délky soudního řízení, a to i se zřetelem na Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud vzhledem k zásadní námitce průtahů v řízení rekapituloval průběh trestního řízení. Obžaloba byla vznesena dne 28. 12. 1995. Hlavní líčení před Městským soudem v Praze se konalo ve dne 11. 3. 1996 až 26. 3. 1996, další hlavní líčení proběhlo ve dnech 6. 5. 1996 až 16. 5. 1996, dále ve dnech 17. 6. 1996 až 20. 6. 1996. Hlavní líčení nařízené na den 10. 9. 1996 muselo být odročeno vzhledem k tomu, že do dne zahájení tohoto hlavního líčení nebyl vrácen trestní spis, který se nacházel v souvislosti s dílčím rozhodováním u soudu vyššího stupně. Další hlavní líčení proběhlo ve dnech 18. 11. 1996 až 20. 11. 1996 a ve dnech 14. 1. 1997 až 21. 1. 1997, kdy bylo ukončeno dokazování a předneseny závěrečné řeči; rozsudkem č.j. 1 T 31/95-3728 ze dne 21. 1. 1997 byla část obžalovaných odsouzena a stěžovatel spolu s dalšími dvěma obžalovanými byli zproštěni obžaloby. Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání ve dnech 17. 9. 1997 až 22. 9. 1997 usnesením sp. zn. 7 To 35/97 ze dne 22. 9. 1997 v odsuzující části změnil rozsudek soudu I. stupně a ve věci sám rozhodl. Ve zprošťující části rozsudek soudu I. stupně zrušil a vrátil soudu I. stupně k rozhodnutí.
Hlavní líčení před soudem I. stupně se pak konalo ve dne 23. 3. až 24. 3. 1998. V tomto líčení státní zástupce navrhl provedení důkazů výslechem všech pravomocně odsouzených jako svědků (včetně navrhovaného výslechu odsouzeného V.). Další hlavní líčení se konalo ve dnech 29. 6. 1998 až 2. 7. 1998, kdy soud I. stupně usnesením č.j. 1 T 31/95-4177 ze dne 2. 7. 1998 věc vrátil státnímu zástupci k došetření. Vrchní soud v Praze usnesením č.j. 7 To 62/98-4210 ze dne 10. 8. 1998 zrušil toto rozhodnutí, věc vrátil Městskému soudu v Praze a uložil mu ve věci znovu jednat a rozhodnout. V odůvodnění uvedl, že nesdílí pochybnosti státního zástupce o podjatosti senátu. Další hlavní líčení se konalo ve dnech 6. 10. 1998 až 7. 10. 1998 a soud I. stupně rozsudkem sp. zn. 1 T 31/95 ze dne 7. 10. 1998 stěžovatele a dalšího spoluobviněného zprostil obžaloby. Proti tomuto rozsudku podal odvolání státní zástupce, který současně navrhl, aby věc byla znovu projednána v jiném senátě. Usnesením Vrchního soudu v Praze č.j. 7 To 31/99-4547 ze dne 19. 3. 1999 byl rozsudek soudu I. stupně zrušen, věc mu vrácena a nařízeno její projednání v jiném senátě.
Nový senát soudu I. stupně projednával věc v hlavním líčení ve dnech 23. 6. 1999 až 30. 6. 1999. Zde byla podána stížnost pro porušení zákona ve prospěch obžalovaných, protože předsedkyně senátu Vrchního soudu byla usnesením Nejvyššího soudu č.j. 7 Nd 310/99-4886 ze dne 15. 9. 1999 vyloučena z rozhodování. Nejvyšší soud rozsudkem č.j. 8 Tz 4/2000-4905 ze dne 9. 2. 2000 zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 7 To 31/99-4547 ze dne 19. 3. 1999 pro porušení zákona v §30 odst. 1 trestního řádu v neprospěch obžalovaných a nařídil nové projednání před Vrchním soudem. Vrchní soud v Praze usnesením č.j. 7 To 28/2000-4915 ze dne 23. 3. 2000 znovu zrušil rozsudek soudu I. stupně sp. zn. 1 T 31/95 ze dne 7. 10. 1998 a věc vrátil tomuto soudu k projednání a rozhodnutí s tím, že nařídil jednání v novém senátě.
Hlavní líčení v novém senátě se konalo ve dnech 20. 6. 2000 až 23. 6. 2000. Hlavní líčení nařízené na den 28. 6. 2000 a na den 12. 10. 2000 bylo odročeno z vážných osobních důvodů na straně předsedkyně senátu. Další hlavní líčení se konalo ve dnech 22. 2. 2001 až 23. 2. 2001. Hlavní líčení bylo odročeno na 17. 4. 2001 z důvodu předvolání a výslechu dalších svědků. Hlavní líčení v dubnu 2001 bylo odročeno pro nemoc předsedkyně senátu. Konečné hlavní líčení se uskutečnilo ve dnech 18. 6. 2001 až 27. 6. 2001 a bylo ukončeno rozsudkem sp. zn. 1 T 31/95 ze dne 27. 6. 2001, jímž byl stěžovatel spolu s dalším spoluobviněným odsouzen. Vrchní soud v Praze usnesením sp. zn. 8 To 25/2002 ze dne 30. 4. 2002 zrušil rozsudek soudu I. stupně a trestní stíhání zastavil s odkazem na §11 odst. 1 písm. f) trestního řádu (stěžovatel a další spoluobžalovaný již byli pravomocně odsouzeni za stejný skutek). K dovolání Nejvyššího státního zastupitelství Nejvyšší soud usnesením č.j. 5 Tdo 494/2002-5532 ze dne 23. 10. 2002 zrušil usnesení vrchního soudu a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V odůvodnění uvedl, že trestní stíhání bylo zastaveno za situace, kdy nebyly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Vrchní soud v Praze pak ve veřejném zasedání dne 18. 12. 2002 usnesením sp. zn. 8 To 159/2002 odvolání stěžovatele a dalšího obžalovaného zamítl. Toto rozhodnutí je napadeno ústavní stížností.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel především namítal, že senát soudu I. stupně (Městského soudu v Praze) byl obsazen nesprávně, protože jako přísedící se jednání účastnil zaměstnanec obvodního soudu v působnosti tohoto soudu, čímž byla popřena nezávislost soudu při rozhodování. Ústavní soud nepřisvědčil této námitce, protože především tuto situaci nelze podřadit pod žádný ze zákonem stanovených důvodů pro vyloučení přísedícího z provádění úkonů v trestním řízení. Současně však zde není ani věcná pochybnost o závislosti tohoto přísedícího na soudu, který ve věci rozhodoval. V pracovněprávních vztazích zaměstnanců jako zaměstnavatel vystupuje příslušný obvodní soud samostatně, takže jeho zaměstnanec (přísedící) ve vztahu závislosti s Městským soudem v Praze není.
Stěžovatel napadal také nepřiměřenou délku soudního řízení a uvedl, že průtahy v řízení považuje za účelové, umožňující jeho konečné odsouzení.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že je povinností státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby jeho principy, zakotvené v Listině (čl. 38 odst. 2, podle kterého má každý právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, tedy v přiměřené lhůtě) a v Úmluvě (čl. 6 odst.1, který zakotvuje právo na to, aby záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem), byly respektovány, přičemž případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži občanů, kteří od soudu právem očekávají ochranu svých práv v přiměřené době (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 55/94 In: Ústavní soud: Sbírka nálezů a rozhodnutí, sv. 2, str. 39, sp.zn. IV. ÚS 466/97, Ústavní soud: Sbírka nálezů a rozhodnutí, sv. 10, str. 251).
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu, konformní s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva [např. Kemmache proti Francii (1991) Philis proti Řecku (1997), Pélissier a Sassi proti Francii (1999), Punzelt proti České republice (2000), Bořánková proti České republice (2003)], však rovněž vyplývá, že při posuzování "přiměřenosti doby řízení" je třeba vycházet z okolností konkrétního případu, zejména složitosti samotného sporu a chování účastníků řízení (např. srov. sp.zn. II. ÚS 445/98 In: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 14, str. 117 a násl.).
V řízení o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutím orgánů veřejné moci má Ústavní soud pouze postavení soudu kasačního [§82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Pokud ústavní stížnost napadá pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci pro porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), má důvodnost takové argumentace za následek kasaci pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv (srovnej např. sp. zn. III ÚS 70/97 In: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 8, str. 375 a násl.).
Je třeba vzít v úvahu i to, že řízení u obecných soudů již pravomocně skončilo a Ústavní soud nemá žádný efektivní prostředek, jímž by existenci průtahů reparoval. Jak vyplývá z výše uvedené časové rekapitulace soudního spisu, nelze v činnosti obecných soudů konstatovat neodůvodněnou nečinnost nebo libovůli. Nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele, že soudní řízení bylo účelově prodlužováno, aby mohl odsouzený V. změnit svoji výpověď. Z rekapitulace spisu jednoznačně vyplývá, že návrh na slyšení tohoto odsouzeného jako svědka stejně jako na slyšení všech odsouzených jako svědků podal státní zástupce v hlavním líčení poté, co Vrchní soud v Praze v jedné části zrušil první rozsudek soudu I. stupně. V hlavním líčení byli přítomni i obhájci obžalovaných, tedy i stěžovatele, takže měli možnost do výslechu svědka V. ingerovat. Z obsahu spisu dále vyplývá, že v řízení nebyly porušeny ani další ústavní principy, ani nebylo zasaženo do hmotných základních ústavních práv stěžovatele, což ostatně stěžovatel sám nenamítá. Za tohoto stavu se tedy Ústavní soud omezuje na konstatování, že délka soudního řízení byla sice značná, avšak bez neodůvodněných průtahů, aniž by to - zejména se zřetelem na neexistenci konkrétního návrhu v tomto směru - vyjádřil ve výroku svého rozhodnutí.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Proto byla podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2005
Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu