ECLI:CZ:US:2005:1.US.176.03
sp. zn. I. ÚS 176/03
Usnesení
I.ÚS 176/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti J. C., zastoupeného JUDr. P. J., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 29 Odo 617/2002-149 ze dne 30. 10. 2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 29 Odo 617/2002-149 ze dne 30. 10. 2002, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 7 Cmo 249/2001-108 ze dne 16. 2. 2002, kterým mu byla uložena pořádková pokuta ve výši 5.000,- Kč. Napadeným rozhodnutím bylo podle názoru stěžovatele porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Konkrétní porušení práva na spravedlivý proces spatřoval stěžovatel v tom, že Nejvyšší soud posoudil jeho odvolání podané proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o uložení pořádkové pokuty jako dovolání, čímž zkrátil jeho právo podat řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu. Dvouinstančnost řízení před soudem je významnou součástí práva na soudní ochranu a omezit ji lze pouze v případě, kdy rozhoduje soud nejvyšší instance. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 22 Cm 246/96 vedený u Městského soudu v Praze. Ze spisu zjistil, že stěžovatel po vyhlášení rozsudku Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího uvedl: "Jste všichni tuneláři a nedržíte názor, který jste měli v předchozí části řízení". Za tento výrok mu Vrchní soud v Praze podle §53 odst. 1 o.s.ř. usnesením 7 Cmo 249/2001-108 ze dne 16. 1. 2002 uložil pořádkovou pokutu 5.000,- Kč. V poučení je uvedeno: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. Ze spisu je zřejmé - podle doručenek - že usnesení odvolacího soudu bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno dne 1. 3. 2002 a stěžovateli dne 8. 3. 2002. Dne 23. 3. 2002 požádal stěžovatel označený soud o prominutí pokuty. Dne 20. 5. 2002 pak prostřednictvím Městského soudu v Praze podal proti usnesení, jímž byla uložena pokuta, "odvolání". Nejvyšší soud ČR usnesením č.j. 29 Odo 617/2002-149 ze dne 30. 10. 2002 vydal usnesení, že "dovolání se odmítá". V odůvodnění uvedl, že v souladu s ustanovením §41 odst. 2 o.s.ř. posoudil podání stěžovatele podle jeho obsahu a dospěl k závěru, že obsahuje náležitosti uvedené v §241 odst. 2 o.s.ř.; proto ho považoval za dovolání, i když jím bylo nesprávně označeno jako "odvolání". Své rozhodnutí opřel i o názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 1998 ve věci sp. zn. 2 Cdon 1037/97 (publikovaném v časopise Soudní judikatura č. 102/98), že také usnesení, kterým odvolací soud v průběhu řízení o odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně uložil účastníku řízení pořádkovou pokutu, je ve smyslu §236 odst. 1 o.s.ř. usnesením odvolacího soudu. Dále Nejvyšší soud uvedl, že věc musí posuzovat podle o.s.ř. ve znění účinném před 1. 1. 2001. Podle §240 odst. 1 o.s.ř. v tehdejším znění mohl účastník podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Zmeškání lhůty nelze prominout. Vzhledem k jednoměsíční lhůtě pak dovolání podané stěžovatelem dne 20. 5. 2002 je opožděné. Závěr stěžovatele o aplikaci tříměsíční lhůty k podání opravného prostředku podle ustanovení §204 odst. 2 o.s.ř. prý není správný, neboť citované ustanovení se týká pouze lhůty k podání odvolání.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení jemu předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje za ústavně konformní závěr Nejvyššího soudu, že usnesení odvolacího soudu, jímž byla uložena pokuta, je nutno považovat ve smyslu §236 odst. 1 o.s.ř. za rozhodnutí odvolacího soudu, jež lze napadnout dovoláním. Na základě tohoto závěru byl tedy postup Nejvyššího soudu, který posuzoval včasnost podání, postupem v souladu s právem. Aplikace občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 byla v souladu s přechodnými ustanoveními zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Stejně tak je nutno akceptovat názor dovolacího soudu, že nelze aplikovat ustanovení §204 odst. 2 o.s.ř. (tříměsíční lhůta k podání odvolání), neboť citované ustanovení se týká pouze lhůty k podání odvolání. Toto ustanovení není aplikovatelné již proto, že usnesení Vrchního soudu, byť jím byla ukládána pokuta, bylo usnesením soudu odvolacího, proti němuž podle zákona není odvolání přípustné; tak bylo také v rozhodnutí Vrchního soudu obsaženo správné a zákonné poučení. Jestliže vyslovil Nejvyšší soud - za této situace - že podání stěžovatele bylo opožděné, a proto je odmítl, pak tento jeho závěr je podle názoru Ústavního soudu závěrem ústavně konformním a napadené rozhodnutí nebylo způsobilé právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny porušit.
Za tohoto stavu je námitka stěžovatele, že byla napadeným usnesením porušena zásada dvojinstančnosti soudního rozhodování, neoprávněná.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2005
Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu