ECLI:CZ:US:2005:1.US.176.2000
sp. zn. I. ÚS 176/2000
Usnesení
I.ÚS 176/2000
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Lesy České republiky, s. p., se sídlem Hradec Králové, Přemyslova 1106, zastoupeného JUDr. J. Č., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 1. 2000, čj. 31 Ca 198/99 - 29 a rozhodnutí Okresního úřadu Blansko, Okresního pozemkového úřadu, ze dne 14. 10. 1999, čj. RPÚ 3112/92/KC/2066, za účasti H. S.-R., M. S.-R.-R. a I. S., všech zastoupených JUDr. F. N., jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označených rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního úřadu Blansko, Okresního pozemkového úřadu, pro porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Označeným rozhodnutím Okresní úřad Blansko, Okresní pozemkový úřad, rozhodl, že vedlejší účastníci jsou podílovými spoluvlastníky nemovitostí, v rozhodnutí blíže specifikovaných, a krajský soud rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu potvrdil.
Stěžovatel uvedl, že H. S.-R. (dále jen "H. S."), právní předchůdce vedlejších účastníků, tj. H. S.-R. ml., M. S.-R.-R. a I. S., zemřel dne 2. 3. 1946. Vedlejší účastníci uplatnili své restituční nároky a během restitučního řízení se jako klíčová ukázala otázka státního občanství H. S.. Podle stěžovatele bylo H. S. vydáno tehdejším ONV v B. prozatímní osvědčení typu B, podle §2 dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. (dále jen "dekret"), teprve dne 20. 3. 1946, tedy osmnáct dní po jeho smrti. To znamená, že ONV B. pravděpodobně nebyl o smrti H. S. informován, neboť jinak by nemohl vydat osvědčení mrtvé osobě, která pochopitelně nemá právní subjektivitu. Proto stěžovatel považuje zmíněné osvědčení za neplatné. Stěžovatel poukázal rovněž na to, že žádost o vydání osvědčení o národní spolehlivosti, podle §1 odst. 4 dekretu, byla následně H. S. zamítnuta výměrem ONV v B. ze dne 23. 3. 1946. V den své smrti neměl H. S. vydáno osvědčení o zachování státního občanství podle §2 odst. 2 dekretu, a tedy nebyl československým státním občanem.
V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel předložil další sdělení a důkazy, včetně rozhodnutí Krajského soudu v Brně, které dovodilo, že H. S. pozbyl československého státního občanství v důsledku dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. Konečně stěžovatel poukázal na rozhodnutí ministerstva vnitra, podle kterého k zachování státního občanství H. S. nedošlo.
K výzvě Ústavního soudu, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podal vyjádření Krajský soud v Hradci Králové (dále též " krajský soud"), který stručně poznamenal, že stěžovatel toliko nesouhlasí s rozhodnutím soudu, aniž by současně předložil potřebnou ústavněprávní argumentaci, nezbytnou pro posouzení protiústavnosti napadených rozhodnutí. Rozsudky jiných krajských soudů, na které se stěžovatel odvolává, mu nejsou známy.
Okresní úřad Blansko, Okresní pozemkový úřad (dále též "správní orgán"), poukázal na odůvodnění svého rozhodnutí a na to, že tvrzení obsažená v ústavní stížnosti jsou nesprávná. Upozornil na to, že byl vázán právní názorem vysloveným předchozím rozhodnutím Městského soudu v Praze a podle tohoto rozhodnutí také dovodil existenci československého státního občanství H. S., jako právního předchůdce vedlejších účastníků.
Vedlejší účastníci v obsáhlém vyjádření polemizují s argumenty stěžovatele a též s argumenty ministerstva vnitra. Argumenty tam uvedené se z valné části vztahují k právním otázkám řešeným u Ústavního soudu nikoliv v této věci, ale ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 98/04.
Pozemkový fond ČR se podáním ze dne 8. 4. 2003 vzdal, podle §28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, postavení vedlejšího účastníka řízení.
S vyjádřením Krajského soudu v Hradci Králové, které došlo dne 30. 10. 2001, se zástupce stěžovatele seznámil při studiu spisu na Ústavním soudu dne 27. ledna 2003. Poměrně obsáhlé vyjádření Okresního úřadu Blansko, Okresního pozemkového úřadu, bylo zástupci stěžovatele doručeno dne 4. 4. 2003, který stručným dopisem ze dne 16. 4. 2003 Ústavnímu soudu sdělil, že stanovisko pozemkového úřadu nemění nic na právním názoru stěžovatele.
Z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 1. 2000, čj. 31 Ca 198/99 - 29, kterým potvrdil rozhodnutí Okresního úřadu Blansko, Okresního pozemkového úřadu, ze dne 14. 10. 1999, čj. RPÚ 3112/92/KC/2066, Ústavní soud zjistil, že jak v řízení před správním orgánem, tak před krajským soudem byla prokázána pravost úředního opisu osvědčení typu B, vydaného H. S., jako právnímu předchůdci vedlejších účastníků, Okresním národním výborem v B. Správní orgán přitom rozhodoval již podruhé, s ohledem na předtím vyslovený závazný právní názor správního soudu. Podle krajského soudu nebylo o žádosti H. S. o zachování státního občanství nikdy finálně rozhodnuto, je tedy nutno jej, s ohledem na existenci osvědčení typu B, považovat ke dni jeho smrti za československého státního občana, čímž byly splněny podmínky pro danou věc aplikovatelné restituční normy.
V průběhu řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že o otázce státního občanství H. S. probíhalo řízení u Ministerstva vnitra ČR, poté u Nejvyššího správního soudu a posléze u Ústavního soudu, v rámci ústavní stížnosti podané osobami, které v řízení o této ústavní stížnosti vystupují jako vedlejší účastníci. Proto s rozhodnutím v této věci posečkal až do doby rozhodnutí o otázce státního občanství H. S..
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Po přezkoumání věci Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost nepřináší žádné ústavně relevantní argumenty, na jejichž základě by mohla být úspěšná. Jejím základem je polemika s právními závěry Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního úřadu v Blansku, týkající se občanství H. S.. Ústavní soud není orgánem, jehož funkcí by bylo sjednocovat rozpornou judikaturu krajských soudů, jak se pravděpodobně domnívá stěžovatel, pokud poukázal na rozdílná rozhodnutí krajských soudů v Hradci Králové a v Brně. Není tedy zásadně, bez dalšího, důvodem pro úspěšnou ústavní stížnost, pokud dva krajské soudy vydají ve dvou různých, byť skutkově i právně podobných věcech, rozporná rozhodnutí.
Ze spisu sp. zn. I. ÚS 98/04 vyplývá, že v mezidobí Ministerstvo vnitra ČR dne 17. 1. 2002 rozhodlo, v řízení o zachování státního občanství H. S., že nevyhovuje žádosti H. S. o zachování československého státního občanství podle §2 odst. 2 dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. Ministr vnitra Mgr. Stanislav Gross rozklad, podaný proti uvedenému rozhodnutí, zamítl a zmíněné rozhodnutí dne 11. 6. 2002 potvrdil. Nejvyšší správní soud v řízení o žalobě vedlejších účastníků jejich žalobu jako nedůvodnou zamítl. Dne 29. 6. 2005 Ústavní soud nálezem tato rozhodnutí zrušil poté, co dovodil, že jimi došlo k porušení základního práva vedlejších účastníků na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR.
Ústavní soud podotýká, že Krajský soud v Hradci Králové i Okresní úřad Blansko shodně vycházeli z toho, že H. S., jako právní předchůdce vedlejších účastníků, měl v době smrti československé občanství, neboť mu bylo dne 20. 3. 1946 vydáno ONV B. prozatímní osvědčení typu B, podle §2 dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. Že toto osvědčení bylo vydáno po jeho smrti, není rozhodné, protože účinky osvědčení nenastávají ex nunc, ale ex tunc a mají deklaratorní povahu. Podle §2 odst. 2 citovaného dekretu se na osoby, kterým bylo vydáno takovéto osvědčení, až do vyřízení jejich žádosti hledí jako na československé státní občany. Protože v době, kdy byla vydána rozhodnutí napadená touto ústavní stížností, takovéto rozhodnutí, vyřizující žádost s konečnou platností, nebylo vydáno, bylo nutno považovat H. S., ke dni jeho smrti, za československého státního občana. Jak poukázal Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 98/04, rušícím rozhodnutí ministerstva vnitra, které rozhodlo o nezachování státního občanství právního předchůdce vedlejších účastníků, při nápravě rozhodnutí orgánů veřejné moci aplikujících dekret č. 33/1945 Sb. v letech 1945 až 1948, byla-li tato rozhodnutí, byť jen předběžné povahy, pro žadatele o zachování státního občanství příznivá, nelze abstrahovat od skutečnosti, že se jednalo o rozhodnutí orgánů, které byly dobře obeznámeny s tehdejší realitou a neměly od tehdejších, bezesporu tragických, událostí nepřiměřený časový odstup. Byly tedy způsobilé bezprostředního hodnocení skutečností, relevantních podle příslušných ustanovení dekretu č. 33/1945 Sb. Při dnešním hodnocení těchto skutečností, za situace dnes již velmi obtížného dohledávání skutkových podkladů pro rozhodnutí orgánu veřejné moci, po uplynutí téměř šesti dekád od konce druhé světové války, je nezbytné postupovat s největší obezřetností. I když osvědčení typu B, které bylo vydáno po smrti právního předchůdce vedlejších účastníků, je jen rozhodnutím předběžné povahy, neznamená to, že stát může v libovolné lhůtě toto rozhodnutí nahradit rozhodnutím novým. V průběhu doby i na základě takovéhoto rozhodnutí vznikají práva v důvěře v existující právní stav, adresáti takovéhoto rozhodnutí plánují svůj život s důvěrou v trvající právní stav, který byl bezmála šest desetiletí nezměněn. I proto lze takovéto rozhodnutí předběžné povahy po uplynutí 56 let změnit konečným rozhodnutím jen zcela výjimečně. Příkladem nabytí práv v dobré víře byla i stěžovatelem napadená rozhodnutí, která vedlejším účastníkům přiznala restituci majetku v tomto rozhodnutí vymezeného.
Napadená rozhodnutí tedy nevykazují žádné vady ústavněprávní povahy, neboť nebylo prokázáno stěžovatelem tvrzené porušení základního práva na spravedlivý proces, vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny. Odvolává-li se stěžovatel na porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR, tyto články neposkytují stěžovateli žádná základní ústavně garantovaná práva, ale mají jen organizační povahu.
Ústavní soud proto dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2005
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu
Za správnost vyhotovení:
Naděžda Řeháčková