ECLI:CZ:US:2005:1.US.18.05
sp. zn. I. ÚS 18/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Gűttlera a Františka Duchoně mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. Š., zastoupené Mgr. Vlastimilem Robešem, advokátem se sídlem v Mikulově, Alfonse Muchy 3, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10.11.2004, čj. 30 Ca 252/2004-18, proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 29.9.2004, č.j. JMK 32358/2004 OÚPSŘ a proti rozhodnutí Městského úřadu v Kuřimi ze dne 21.7.2004, č.j. 5982/výst/1103/04/Ma za účasti Krajského soudu v Brně, Krajského úřadu Jihomoravského kraje a Městského úřadu v Kuřimi jako účastníků řízení, a F. K., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10.11.2004, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Svou ústavní stížnost opírá stěžovatelka o následující důvody.
Rozhodnutím Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 29.9.2004, č.j. JMK 32358/2004 OÚPSŘ bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Městského úřadu v Kuřimi ze dne 21.7.2004, č.j. 5982/výst/1103/04/Ma, jímž byla povolena stavba označená jako "Úprava náměstí v Lelekovicích" na pozemcích parc. č. 377/1 a 378 v k.ú. Lelekovice. Stěžovatelka, která je majitelkou rodinného domu stojícího na pozemku přímo sousedícím s veřejnou komunikací, na které má být prováděna předmětná úprava, má za to, že ve stavebním řízení nebyly vzaty v úvahu její námitky, z nichž byla uznána a zdokumentována pouze jediná. Stěžovatelka proto podala proti výše cit. rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje žalobu ke Krajskému soudu v Brně ve věci "žádosti o pozdržení realizace dané opravy komunikace, i v tomto případě však předchozí rozhodnutí bylo potvrzeno."
Stěžovatelka namítá, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na příznivé životní prostředí zakotvené v čl. 35 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť po provedení úprav na veřejné komunikaci v přímém sousedství s rodinným domem stěžovatelky dojde k jistému překročení nejen emisí, ale především hluku nad míru přiměřenou poměrům a stavu, který trval doposud. Současně dle navrhovatelky došlo k porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod, tedy práva na vlastnictví a jeho ochranu, nepoť prováděné opravy ve svém důsledku zapříčiní snížení hodnoty nemovitostí ve vlastnictví stěžovatelky.
Relevantní znění dotčených článků Listiny základních práv a svobod je následující:
Čl. 11 Listiny základních práv a svobod zní:
(1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
(2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.
(3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
(4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
(5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
Čl. 35 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zní: Každý má právo na příznivé životní prostředí.
Podle §42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu si v rámci shromažďování důkazů Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Brně, Krajského úřadu Jihomoravského kraje a Městského úřadu v Kuřimi jako účastníků řízení a vyjádření F. K. jako vedlejší účastnice řízení.
Krajský soud v Brně (dále také jen "krajský soud") ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že napadeným rozhodnutím zamítl návrh stěžovatelky na přiznání odkladného účinku žalobě především z toho důvodu, že stěžovatelka nekonkretizovala a nedoložila, jakou nenahraditelnou újmu by pro ni výkon napadeného rozhodnutí znamenal, ani ostatní tvrzení uvedená v návrhu soud neshledal z hlediska opodstatněnosti přiznání odkladného účinku žalobě důvodnými. Krajský soud je přesvědčen, že rozhodl o návrhu stěžovatelky v souladu se zákonem, zejména s ust. §73 odst. 2 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen "s. ř. s."), proto považuje tvrzené porušení ústavních práv stěžovatelky za neopodstatněné, navíc dle krajského soudu námitky stěžovatelky směřují spíše vůči věci samé, nikoli vůči rozhodování ve smyslu ust. §73 odst. 2 s. ř. s.
Krajský úřad Jihomoravského kraje ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že námitky, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatňuje, jsou stále neměnné, Krajský úřad Jihomoravského kraje se s nimi vypořádal jak ve svém napadeném rozhodnutí, tak i ve vyjádřeních k žalobě stěžovatelky a k návrhu na přiznání odkladného účinku žaloby, které přikládá. Dále krajský úřad namítá, že námitka stěžovatelky, že se stavební úřad nezabýval uplatněnými námitkami účastníků stavebního řízení se nezakládá na pravdě, což vyplývá ze spisových materiálů prvoinstančního správního orgánu. Krajský úřad také uvádí, že navrhovanou úpravou náměstí v Lelekovicích nedojde k dotčení ani omezení vlastnických práv stěžovatelky ani k omezení způsobu užívání její nemovitosti. Krajský úřad se ztotožňuje s názorem Krajského soudu v Brně, že odkladný účinek nemohl být stěžovatelce přiznán, protože důvody uvedené v jejím návrhu nenaplňují svým obsahem zákonné podmínky pro takové přiznání.
Městský úřad v Kuřimi ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že námitky uvedené v ústavní stížnosti jsou prakticky shodné s těmi, které byly uplatněny již ve stavebním řízení, a se kterými se stavební úřad vypořádal ve stavebním povolení. Městský úřad v Kuřimi odmítá tvrzení stěžovatelky, že se námitkami účastníků řízení nezabýval, opak je zřejmý ze správního spisu. Co se týká údajného dotčení ústavních práv stěžovatelky, Městský úřad v Kuřimi uvádí, že pozemek ani dům stěžovatelky nebudou stavbou dotčeny, nedojde ani k omezení jejich užívání, dojde pouze k snížení rychlosti průjezdu motorových vozidel kolem nemovitosti stěžovatelky a usměrnění a částečnému vymístění dosud neregulovaného parkování v předmětném prostoru. Tato skutečnost je dle Městského úřadu v Kuřimi hlavním důvodem ústavní stížnosti stěžovatelky, neboť v dotčeném místě parkuje své vozidlo také její syn.
F. K. ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že se s ústavní stížností stěžovatelky ztotožňuje, navíc dodává, že v jejím případě, kdy byla žádost o odklad výkonu rozhodnutí zamítnuta, byla nesprávně soudem poučena o možnosti podání opravného prostředku.
Ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 30 Ca 252/2004, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti:
Žalobou podanou dne 25.10.2004 u Krajského soudu v Brně se stěžovatelka (spolu s vedlejší účastnicí) domáhala zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 29.9.2004, č.j. JMK 32358/2004 OÚPSŘ a rozhodnutí Stavebního úřadu v Kuřimi ze dne 21.7.2004, č.j. 5982/výst/1103/04/ma. Téhož dne podala stěžovatelka (taktéž spolu s vedlejší účastnicí) u Krajského soudu v Brně návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 29.9.2004, č.j. JMK 32358/2004 OÚPSŘ. Usnesením ze dne 10.11.2004, č.j. 30 Ca 252/2004-18 Krajský soud v Brně návrh stěžovatelky na přiznání odkladného účinku žalobě zamítl s odůvodněním, že důvody, pro které stěžovatelka požadovala přiznání odkladného účinku žalobě, nepředstavují naplnění podmínek stanovených ustanovením §73 odst. 2 s. ř. s. pro toto přiznání.
Po provedeném dokazování Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný.
Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ke stěžovatelkou namítanému porušení uvedených ústavně zaručených práv nedošlo.
Ačkoli se stěžovatelka domáhá ústavní stížností mimo jiné zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10.11.2004, č.j. 30 Ca 252/2004-18, kterým byl zamítnut její návrh na přiznání odkladného účinku žalobě, v textu ústavní stížnosti stěžovatelka proti závěru soudu o tom, že zákonné podmínky pro přiznání odkladného účinku žalobě nebyly v dané věci splněny, žádné námitky neuplatňuje. Námitky stěžovatelky vztahující se k porušení čl. 11 a čl. 35 odst. 1 Listiny základních práv a svobod směřují svou podstatou nikoli proti rozhodnutí soudu o přiznání odkladnému účinku žalobě, nýbrž proti rozhodování ve věci samé, kdy stěžovatelka namítá, že po provedení předmětných stavebních úprav na veřejné komunikaci v přímém sousedství s rodinným domem stěžovatelky dojde k jistému překročení emisí a hluku, a současně ve svém důsledku ke snížení hodnoty nemovitostí ve vlastnictví stěžovatelky.
Ústavní soud přesto rozhodnutí Krajského soudu v Brně, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelky na přiznání odkladného účinku žalobě, přezkoumal, je však třeba uvést, že posouzení podmínek pro přiznání odkladného účinku žalobě je zásadně věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu, a proto se Ústavní soud mohl jen přesvědčit, zda v projednávané věci Krajský soud v Brně nerozhodl svévolně, nýbrž s ohledem na znění ustanovení §73 odst. 2 s. ř. s. Ústavní soud má za to, že v projednávané věci Krajský soud v Brně rozhodl odpovídajícím způsobem, v souladu s příslušnými ustanoveními s. ř. s., přičemž přezkoumávání reálné existence zákonných podmínek pro přiznání odkladného účinku žalobě, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, Ústavnímu soudu nepřísluší.
Z obsahu spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 30 Ca 252/2004-18 vyplývá, že jmenovaný soud přezkoumal tvrzení stěžovatelky, o něž opírala návrh na přiznání odkladného účinku žaloby proti rozhodnutí správního orgánu a s poukazem na obsah §73 odst. 2 s. ř. s. jí odkladný účinek nepřiznal, když důvodně konstatoval, že stěžovatelka a vedlejší účastnice opodstatněnost tvrzení nenahraditelné újmy, jež by jim vznikla výkonem žalobou napadeného rozhodnutí, neprokázaly. Soud přitom konstatoval nedoložené tvrzení stěžovatelky o nenahraditelné újmě, která by jí vznikla v důsledku realizace povolené stavby, neshledal také důvodné tvrzení stěžovatelky o tom, že odkladný účinek není v rozporu s veřejným zájmem. Ústavní soud má za to, že Krajský soud v Brně postupoval zcela v souladu s ust. §73 odst. 2 s. ř. s., který stanoví, že soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nenahraditelnou újmu, přiznání odkladného účinku se nedotkne nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob a není v rozporu s veřejným zájmem. Při shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by v postupu Krajského soudu v Brně došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
Pokud se jedná o návrh stěžovatelky na zrušení napadených rozhodnutí správního orgánu prvního a druhého stupně, těmi se Ústavní soud nemohl zabývat s ohledem na znění ustanovení 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle kterého je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). V dané věci podala stěžovatelka proti rozhodnutí správních orgánů žalobu ke Krajskému soudu v Brně, o níž soud do dnešního dne nerozhodnul, stěžovatelkou napadené usnesení Krajského soudu v Brně není rozhodnutím ve věci samé, nýbrž jen rozhodnutím o nepřiznání odkladného účinku žalobě. Poté, co bude Krajským soudem v Brně o žalobě stěžovatelky rozhodnuto, bude mít stěžovatelka k dispozici vše, co poskytuje příslušný procesní předpis k ochraně jejího práva jako účastníce řízení, včetně případných opravných prostředků, kterými bude moci stěžovatelka napadnout nejen rozhodnutí o žalobě, ale i rozhodnutí správních orgánů mu předcházející. Do doby pravomocného skončení řízení ve věci samé je proto ústavní stížnost proti napadeným rozhodnutím správních orgánů předčasná.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. července 2005
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu