ECLI:CZ:US:2005:1.US.183.04
sp. zn. I. ÚS 183/04
Usnesení
I.ÚS 183/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. S., zastoupené Mgr. M. P., advokátem se sídlem Praha 1, Jakubská 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 5 To 298/2003, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7. 1. 2003, sp. zn. 5 T 37/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností se A. S. (dále jen "stěžovatelka") domáhala zrušení shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "soud prvního stupně") pro porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. d) [nesprávně uveden čl. 4 odst. 3 písm. d)] Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva").
V záhlaví uvedeným rozsudkem odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně toliko ve výrocích o náhradě škody a znovu rozhodl tak, že stěžovatelce uložil povinnost nahradit poškozené společnosti MASTERGAME, a. s., škodu ve výši 4 000 000,-- Kč s 8,5% úrokem z prodlení od 1. 9. 2001 do zaplacení. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla stěžovatelka uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákona (dále jen "TrZ") a odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, se zařazením do věznice s dozorem, nedotčen.
Obecné soudy vyšly ze zjištění, že stěžovatelka dne 13. 7. 1999 provedla výběr částky 4 000 000,-- Kč z účtu společnosti MASTERGAME, a. s., ke kterému měla dispoziční právo, a vybrané peněžní prostředky si ponechala pro vlastní potřebu.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že v řízení před obecnými soudy nebyly vyslechnuty osoby, které navrhovala jako svědky, v čemž spatřuje porušení svých, shora označených ústavně zaručených práv. Navrhla zejména výslech svědkyně Ch. T. a svědků J. K. a Z. U., kteří měli vypovídat o serióznosti podnikání H. T., majitele poškozené společnosti. Ke své finanční situaci navrhla výslech svého bratrance N. K.
K výzvě Ústavního soudu, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odvolací soud a soud prvního stupně odkázaly na odůvodnění napadených rozsudků a navrhly ústavní stížnost odmítnout.
Městské státní zastupitelství v Praze uvedlo, že rozsudkům obecných soudů předcházelo velmi podrobné rozvedení všech potřebných důkazů. Ústavní stížnost považuje za nedůvodnou.
Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 8 navrhlo ústavní stížnost zamítnout a konstatovalo, že žádný ze svědků, navržených stěžovatelkou, nebyl přítomen skutku, za který byla odsouzena. Obecné soudy provedly, na základě návrhů obou stran i z vlastní iniciativy, důkladné dokazování a na tomto základě, po zvážení všech zjištěných skutečností, rozhodly o vině stěžovatelky.
Ústavní soud po prostudování předložených podkladů nezjistil nic, co by danou věc posunulo do ústavně právní roviny. Stěžovatelka opakuje své námitky, které již uplatňovala v řízení před obecnými soudy, a staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která mu jako orgánu ochrany ústavnosti, stojícímu mimo soustavu obecných soudů, nepřísluší. Právě obecný soud je tím soudem, o němž hovoří ustanovení čl. 40 odst. 1 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
V obecné rovině je nutné konstatovat, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace přísluší obecným soudům. Rozsah práva na soudní ochranu, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že soud rozhodl způsobem, se kterým stěžovatelka nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu.
Ústavní soud konstatuje, že z napadených rozsudků obecných soudů nebyl zjištěn zásah do práv, kterých se stěžovatelka dovolává. Obecné soudy provedly dokazování v potřebném rozsahu tak, aby zjistily skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci vyvodily a přezkoumatelným, racionálně přesvědčivým a logicky věcně odpovídajícím způsobem odůvodnily svůj závěr, že stěžovatelka svým jednáním naplnila skutkovou podstatu stíhaného trestného činu. Jednání byla ústní, veřejná, stěžovatelka se jich mohla zúčastnit, podávat návrhy, vyjádřit se ke všem skutečnostem a rozhodovalo se ve dvoustupňovém řízení.
Obecné soudy v odůvodnění napadených rozsudků řádně odůvodnily, proč nevyhověly dalším důkazním návrhům stěžovatelky. Uvedly, že vina byla dostatečně prokázána provedenými důkazy a výpovědi osob, jejichž výslech stěžovatelka navrhovala, se k samotnému předání peněz nevztahovaly. Měly pouze dosvědčovat okolnosti spojené s událostmi předcházejícími nebo následujícími po převzetí peněz a přesahují tak potřeby trestního řízení. Z tohoto důvodu Ústavní soud nepovažuje za nutné opakovat podrobnou argumentaci obecných soudů, týkající se neprovedení důkazů navrhovaných stěžovatelkou a odkazuje na odůvodnění napadených rozsudků obecných soudů (str. 4 - 5 rozsudku odvolacího soudu, str. 24 - 31 rozsudku soudu prvního stupně).
Ohledně namítaného porušení čl. 95 Ústavy ČR Ústavní soud již nejednou konstatoval, že citované ustanovení, stejně jako čl. 90 a čl. 96 Ústavy ČR, přímo neupravují ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, kterých by bylo možno se domáhat formou ústavní stížnosti, ale garantují zásadní principy soudní moci. To je zřejmé ze systematického začlenění citovaných článků v Ústavě ČR.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2005
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu