ECLI:CZ:US:2005:1.US.190.04
sp. zn. I. ÚS 190/04
Usnesení
I.ÚS 190/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele M. Ch., zastoupeného JUDr. A. R., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.1.2004, sp.zn. 8 Tdo 42/2004, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7.4.2003, sp.zn. 11 To 21/03 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12.12.2002, sp.zn. 5 T 120/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím s tvrzením, že jimi bylo porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Porušení uvedených základních práv spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech.
Předvolání k hlavnímu líčení před soudem I. stupně mu nebylo doručeno a dověděl se o něm až zprostředkovaně od svého advokáta, kterému předvolání doručeno bylo. Jako hlavní důkaz proti stěžovateli byl použit posudek Kriminalistického ústavu v Praze. Ten však vypracoval dva znalecké posudky týkající se pravosti sporného podpisu A. Pacovského na kupní smlouvě; prvý posudek vykazoval vady a proto soud nechal vypracovat znalecký posudek nový, k jehož vypracování zaslal Kriminalistickému ústavu celý trestní spis. Nový posudek byl vypracován velmi rychle (do 4 dnů) a byl doručen krajskému soudu spolu s trestním spisem 4 pracovní dny před hlavním líčením. Na studium spisu měli stěžovatel a jeho obhájce údajně jen 11 hodin; o vině stěžovatele svědčí pouze nepřímé důkazy, které netvoří uzavřený řetězec. Soudy chybně posoudily nesprávně zjištěný skutkový stav (nebyla prokázána příčinná souvislost mezi uvedením v omyl a vznikem škody, nedošlo k obohacení stěžovatele); nedostatečně se vypořádaly s důkazy (s návrhy důkazů) ve prospěch stěžovatele, zejména neprovedly výslech svědka H.; stěžovatel byl odsouzen za jiný skutek, než pro který byl obžalován; v rámci řízení o podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona (podanému současně s dovoláním) nebylo vinou orgánů státu možné věc v zákonné lhůtě přezkoumat, protože spis ležel na Nejvyšším soudě v důsledku podání dovolání a nebyl předán Ministerstvu spravedlnosti; Nejvyšší soud dovolání odmítl a nesprávně přitom vyložil věc, navíc ji projednal v neveřejném zasedání, čímž zmařil stěžovateli možnost vysvětlit sporné okolnosti.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Praze sp.zn. 5 T 120/2002. Zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12.12.2002, sp.zn. 5 T 120/2002 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedm let. Trestného činu se podle zjištění krajského soudu měl dopustit tím, že v roce 2000 nechal vypracovat kupní smlouvu mezi prodávající společností IMMO-Průmyslová zóna Žebrák, spol. s r.o., zastoupenou jednatelem A. P. a kupující společností STORIZ, spol. s r.o., zastoupenou stěžovatelem jako jediným jednatelem a zajistil ověření podpisů na této smlouvě u notáře JUDr. Z. V. v Plzni. Několik dnů po smrti A. P. doručil tuto smlouvu Katastrálnímu úřadu v Berouně s návrhem na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí na předmět koupě - parcelu č. 974/14 o výměře 50.000 m2 se všemi součástmi a příslušenstvím, zapsané na LV č. 1301 pro k.ú. Ž. za kupní cenu 700.000,- Kč, pro společnost STORIZ, spol. s r.o. (dále jen "předmětné nemovitosti"), to vše ačkoliv věděl, že A. P. jako jednatel prodávající společnosti neuzavřel uvedenou kupní smlouvu, ani se neúčastnil ověření podpisů na ní a uzavření kupní smlouvy jen předstíral a poškozené obchodní společnosti IMMO-Průmyslová zóna Žebrák, spol. s r.o. tím způsobil škodu ve výši nejméně 17.500.000,- Kč.
Uvedený rozsudek napadl stěžovatel odvoláním, které směřovalo proti výroku o vině i výroku o trestu. Uvedl v něm, že soud I. stupně řádně nezjistil skutečný stav věci a zaměřil se pouze na nepřímé důkazy, a to na znalecký posudek Kriminalistického ústavu v Praze, který nikoliv najisto, ale pouze s určitou pravděpodobností, vyjadřuje závěr o pravosti podpisu A. P. Nevypořádal se dostatečně ani s rozpory v závěrech posudků dr. V. a Kriminalistického ústavu ohledně pravosti podpisu A. P. Skutečnost, že ostatní důkazy hovoří ve prospěch stěžovatele, soud nevzal v úvahu. Soud neodůvodněně odmítl návrh na provedení dalších důkazů (výslech svědka H., důkaz vyšetřovacím spisem Policie ČR ohledně trestné činnosti A. P. a posudek z oboru písmoznalectví).
Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 7.4.2003, sp.zn. 11 To 21/03 napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a odsoudil stěžovatele k trestu odnětí svobody na pět a půl roku. Rozsudek odůvodnil tím, že v řízení, které napadenému rozsudku předcházelo, nezjistil takové vady, které by mohly mít vliv na správnost rozhodnutí. Byla dodržena všechna zákonná ustanovení, včetně těch, která mají zabezpečit právo obžalovaného na obhajobu a jež zajišťují řádné zjištění skutkového stavu věci. V řízení před krajským soudem bylo provedeno dokazování v dostatečném rozsahu tak, aby bylo možno učinit správné skutkové i právní závěry. Krajský soud při provádění důkazů a jejich hodnocení postupoval v souladu s ust. §2 odst. 5, 6 tr. řádu takovým způsobem, že byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro rozhodnutí. Odvolací soud nepovažoval za důvodnou námitku obžalovaného, že krajský soud nepřipustil provedení důkazu výpovědí svědka H. a další důkazy. Provedení těchto důkazů by podle odvolacího soudu nepřineslo objasnění takových skutečností, které by mohly mít vliv na správnost skutkových závěrů o tom, že obžalovaný neuzavřel předmětnou kupní smlouvu a nezúčastnil se ověření podpisů na této smlouvě. Prokázané jednání obžalovaného krajský soud správně posoudil i po stránce právní a to jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zákona. Správnému rozhodnutí o vině však podle názoru odvolacího soudu zcela neodpovídalo rozhodnutí o trestu. Krajský soud uložil obžalovanému v rámci trestní sazby trestu odnětí svobody na pět až dvanáct let trest ve výměře sedm let, tedy výrazně nad dolní hranicí zákonné trestní sazby. Podstata pochybení spočívá v tom, že krajský soud přecenil výrazně v neprospěch obžalovaného zejména výši jím způsobené škody. Tato škoda sice více jak trojnásobně převyšuje hranici škody velkého rozsahu, ale jak bylo zjištěno ve věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp.zn. 3 C 115/2001, lze očekávat, že škodlivý následek v dané trestní věci bude odčiněn, což snižuje stupeň společenské nebezpečnosti jednání obžalovaného. Navíc na obžalovaného se hledí jako na osobu dosud netrestanou. Trest se jevil s ohledem na výše uvedené skutečnosti nepřiměřeně přísný, takže Vrchní soud v Praze k odvolání obžalovaného zrušil celý výrok o trestu a sám ve věci rozhodl.
Stěžovatel napadl tento rozsudek dovoláním. Zaměřil jej proti výroku o vině i proti výroku o trestu a odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Uvedl, že právní posouzení skutku neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu, neboť ten znaky trestného činu podvodu nevykazuje. V průběhu řízení nebylo prokázáno, že by existovala jediná konkrétní osoba, jež byla jeho jednáním podvedena. Podle stěžovatele nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním osoby, kterou by uvedl v omyl a vznikem škody. Pokud by měl být uveden v omyl katastrální úřad, musel by být před soudem proveden důkaz, že fyzická osoba, rozhodující o návrhu na vklad vlastnického práva, jednala v omylu, což se nestalo. Soud I. stupně dále chybně vycházel z toho, že stěžovatel sám sebe obohatil, protože není žádný důkaz o tom, že by měl z obohacení obchodní společnosti STORIZ, spol s r.o. jakýkoliv prospěch.
Nejvyšší soud dovolání usnesením ze dne 28.1.2004, sp.zn. 8 Tdo 42/2004, odmítl, v podstatě proto, že stěžovatelem uváděné důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu neshledal.
III.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že dovolání stěžovatele odmítl proto, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu; ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je proto zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného (ústavního stěžovatele) a otázka, která má být v dovolání řešena není po právní stránce zásadního významu. Z obsahu ústavní stížnosti se naznačuje, že stěžovatel nerozlišuje otázku přípustnosti dovolání [§265i odst. 1 písm. b) tr. řádu] na straně jedné a na straně druhé skutečnost, že odvolatel může s dovoláním uspět jen za předpokladu, že je dán některý z výslovně stanovených důvodů podle §265b odst. 1 písmena a) až l tr. řádu. Věc nebyla projednána ve veřejném zasedání, protože podle §265r odst. 1 písmeno a) tr. řádu lze rozhodnutí o odmítnutí dovolání (§265i odst. 1 tr. řádu) učinit v neveřejném zasedání.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že dostál v souzené věci své přezkumné povinnosti. Obsáhle se ve smyslu ust. §254 odst. 1 tr. řádu zabýval všemi námitkami a vznesenými návrhy v podaném odvolání. V této souvislosti odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
Krajský soud v Praze ve svém vyjádření poukázal na to, že stěžovatel převzal předvolání k hlavnímu líčení i s obžalobou dne 6.11.2002. Hlavní líčení, nařízené na 25.-27.11.2002, bylo dne 26.11.2002 odročeno na 12.-13.12.2002 a rozsudek byl vyhlášen 12.12.2002; stěžovatel i jeho obhájce tedy měli dostatek času spis prostudovat, včetně znaleckého posudku Kriminalistického ústavu v Praze. Pokud jde o neprovedený výslech svědka H., v ústavní stížnosti stěžovatel nově uvádí, že tento svědek měl od A. P. převzít peníze k úhradě dluhu tentýž den, kdy od stěžovatele inkasoval kupní cenu za předmětné pozemky. Soud však posuzoval návrh na výslech svědka ve vztahu k jednání mezi A. P. a stěžovatelem o prodeji pozemku, tedy k jiné skutečnosti, než uvádí v ústavní stížnosti. V ostatním soud odkázal na obsah kmenového spisu.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Porušení stěžovatelových základních práv v napadených rozhodnutích zjištěno nebylo. Z obsahu ústavní stížnosti naopak vyplývá, že se stěžovatel domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností - tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů a jen opakuje argumenty, kterými se zabýval odvolací soud a s nimiž se tento soud v odůvodnění vypořádal. Z ústavní stížnosti stěžovatele vyplývá, že svým podáním směřuje především proti skutkovým a právním závěrům učiněným před soudem I. stupně i soudem odvolacím, jež však obecné soudy dostatečně a srozumitelně odůvodnily.
Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích uvedl, že nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, jakož i z čl.1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl.1 Ústavy) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit, a to způsobem, zakotveným v příslušných ustanoveních zákona (§125 tr. řádu). Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Ústavní soud poukazuje na obsah spisu Krajského soudu v Praze sp.zn. 5 T 120/2002, který je uveden v části II. tohoto rozhodnutí. Z jeho rekapitulace vyplývá, že jak Krajský soud v Praze, tak Vrchní soud v Praze prováděly obsáhlé dokazování. Přitom je zřejmé, že krajský soud nezaložil svá skutková zjištění jen na znaleckém posudku Kriminalistického ústavu v Praze, jak namítá stěžovatel. Uvedený posudek dovodil, že sporné podpisy na kupní smlouvě, na návrhu na vklad do katastru nemovitostí a v ověřovací knize notáře nejsou s vysokou pravděpodobností pravým podpisem A. P., ale napodobeninou jeho pravého podpisu; záměrné komolení podpisu A. P., rovněž namítané stěžovatelem, je velmi nepravděpodobné. Kromě toho měl však soud k dispozici i další znalecké posudky, které dospěly v podstatě ke stejným závěrům jako posudek Kriminalistického ústavu a další důkazy, popisující okolnosti případu, na jejichž základě mohl krajský soud učinit spolehlivý závěr o vině obžalovaného. Pokud jde o důkazy, které provedeny nebyly (výslech svědka H., vyšetřovací spis Policie ČR ohledně trestné činnosti A. P., posudek z oboru písmoznalectví), soudy dostatečně odůvodnily, proč se tak stalo; provedení těchto důkazů by totiž nepřineslo objasnění takových skutečností, které by mohly mít vliv na správnost učiněných skutkových závěrů. Z provedeného dokazování pak soudy vyvodily náležité právní závěry, a úvahy, které k nim vedly, rovněž řádně odůvodnily. V tomto směru jim nelze vytknout žádnou zjevnou nesprávnost, nelogičnost, ani to, že by některou relevantní okolnost nebo důkaz opominuly, nebo že by některé výsledky dokazování nevzaly v úvahu. Jejich rozhodnutí a řízení, které jim předcházelo, jsou odrazem nezávislého soudního rozhodování, jež z mezí ústavnosti nevybočilo.
Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitkám stěžovatele proti usnesení Nejvyššího soudu, zejména jeho tvrzení, že Nejvyšší soud dovolání "fakticky" zamítl, jestliže výrok o vině ponechal v platnosti. Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval v intencích hlavy sedmnácté tr. řádu. Jestliže - správně - shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b trestního řádu, nezbylo mu, než dovolání odmítnout, takže jeho postup byl v souladu s příslušnými ustanoveními zákona a byl i ústavně konformní.
Pokud jde o stěžovatelovu námitku, že ministerstvo spravedlnosti neprojednalo včas jeho podnět k podání stížnosti pro porušení zákona, je pravdou, že se tak stalo pro nedostupnost trestního spisu, který v té době byl u Nejvyššího soudu. Stížnost pro porušení zákona jako mimořádný opravný prostředek však není prostředkem k ochraně práva ve smyslu §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť nejde o prostředek poskytnutý stěžovateli, nýbrž o specifické právo ministra spravedlnosti; ostatně sám podnět k podání stížnosti pro porušení zákona za prostředek k ochraně práva nelze vůbec považovat (srov. odůvodnění nálezu sp.zn. II. ÚS 101/95, www.judikatura.cz). Proto postupem ministerstva spravedlnosti - z hlediska ústavního - nemohlo být do stěžovatelových základních práv daných ústavním pořádkem České republiky zasaženo.
V předmětné věci tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem a nedopustily se ani svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces. Ústavní soud rovněž neshledal, že by byly jejich závěry v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku republiky. Ústavní soud proto uzavřel, že napadenými rozhodnutími k porušení žádného z ustanovení Listiny, jichž se stěžovatel dovolával, nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2005
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu