ECLI:CZ:US:2005:1.US.192.02
sp. zn. I. ÚS 192/02
Usnesení
I.ÚS 192/02
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele P. G., zastoupeného JUDr. J. J., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2001, č.j. 30 Ca 201/99-23, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Celní úřad Z. (dále jen "CÚ") rozhodnutím ze dne 15. 3. 1999, č.j. 203-2161/99, uložil P. G. (dále jen "stěžovatel") podle ustanovení §7 odst. 2 písm. a) zákona č. 303/1993 Sb., zrušení státního tabákového monopolu a o opatřeních s tím souvisejících, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 303/1993 Sb."), pokutu ve výši 100.000,- Kč a dále vyslovil podle ustanovení §8 odst. 1 citovaného zákona propadnutí neznačených cigaret, to je 210 000 kusů značky E. a 100 000 kusů značky W. (dále jen "cigarety"). Důvodem tohoto rozhodnutí byla skutečnost, že dne 15. 1. 1999 bylo u stěžovatele v prostoru prodejen D. F. zjištěno příslušníky Inspektorátu Celní a finanční stráže Celního úřadu Z. nezákonné skladování cigaret v osobním automobilu, které dle výpovědi do protokolu na Pobočce CÚ H. (dále jen "PCÚ") zakoupil a zaplatil sám osobně v prodejně D. F. ITVV. CÚ dále uvedl, že stěžovatel v (poznámka: pozdější) písemné výpovědi ve vazební věznici prohlásil, že cigarety zakoupil za úplatu pro rakouského občana, což se jeví jako účelová změna původní výpovědi do protokolu na PCÚ H. CÚ proto konstatoval, že stěžovatel porušil ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 303/1993 Sb., podle něhož na území České republiky lze vyrábět, dovážet, prodávat a skladovat pouze značené cigarety a dopustil se tak jiného správního deliktu fyzické osoby. CÚ při stanovení výše sankce vzal v úvahu závažnost spáchaného deliktu a vysokou hodnotu skladovaných cigaret.
Celní ředitelství B. (dále jen "CŘ") rozhodnutím ze dne 2. 7. 1999, zn. 2360/0101/01/99, odvolání stěžovatele zamítlo a napadené rozhodnutí CÚ ze dne 15. 3. 1999, č.j. 203-2161/99, potvrdilo. CŘ v odůvodnění poukázalo na to, že ve správním řízení bylo prokázáno (a stěžovatelem doznáno), že uložil cigarety do automobilu na území ČR, dne 15. 1. 1999 po dobu cca od 20 do 24 hodin, takže je skladoval na území ČR. Stěžovatel tím porušil ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 303/1993 Sb. a dopustil se jiného správního deliktu. CŘ dále uvedlo, že posoudilo všechny jednotlivé skutkové okolnosti ve vzájemné souvislosti a dospělo k závěru, že stěžovatelova tvrzení (poznámka: kdy stěžovatel na jedné straně udává, že cigarety byly určeny pro vývoz do R. a současně v odvolání říká, že není vyloučeno, že by byly cigarety při vstupu do ČR řádně přihlášeny, leč na podporu těchto protiřečících si tvrzení nedoložil žádný důkaz) jsou nepravdivá a pouze účelová. CŘ současně přihlédlo k okolnosti, že stěžovatel byl za podobný skutek postižen.
CŘ současně prohlásilo, že ustanovení §8 odst. 10 zákona č. 303/1993 Sb. rozumí pod pojmem skladování cigaret také jejich skladování v dopravních prostředcích. CŘ konečně uvedlo, že se seznámilo s dosud nepravomocným rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 25. 3. 1999, sp. zn. 3 T 77/99, a poukázalo na to, že skutek, tak jak je popsán v tomto v rozsudku, nezahrnuje "skladování neznačených cigaret" (tj. skutkovou podstatu uvedeného jiného správního deliktu kladeného stěžovateli za vinu v tomto správním řízení) a stěžovatel proto v žádném případě není dvakrát trestán za stejný skutek.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 12. 2001, č.j. 30 Ca 201/99-23, správní žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Celního ředitelství B. ze dne 2. 7. 1999, zn. 2360/0101/01/99, zamítl (ve výrokové části I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (ve výrokové části II.).
Krajský soud dospěl k závěru, že CŘ, resp. CÚ, jednaly v souladu s ustanovením §§4 odst. 1, 7 odst. 2 písm. a) a 8 odst. 10 zákona č. 303/1993 Sb. Ve správním řízení bylo prokázáno, že stěžovatel skladoval cigarety v dopravním prostředku, tj. v automobilu na území ČR dne 15. 1. 1999 po dobu asi 4 hodin (čímž došlo k porušení ustanovení §4 odst. 1 citovaného zákona); svá tvrzení, že cigarety byly určeny pro vývoz do R. a současně tvrzení, že "nelze vyloučit, že by byly cigarety při vstupu do ČR řádně přihlášeny", nedoložil žádnými důkazy. Odvolací soud poukázal i na to, že podle ustanovení §5 zákona č. 303/1993 Sb. je třeba k dovozu a vývozu tabákových výrobků povolení, které uděluje Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR (dále jen "ministerstvo"). Stěžovatel v průběhu správního řízení ani ve správní žalobě neuvedl, že by toto povolení obdržel. Krajský soud dále s odkazem na ustanovení §8 odst. 10 zákona č. 303/1993 Sb. prohlásil, že pojem skladování zahrnuje i skladování cigaret v automobilu, které bylo v souzené věci prokázáno po dobu přibližně 4 hodin. Pokud jde o výši samotné pokuty, poukázal krajský soud na závažnost spáchaného deliktu, vysokou hodnotu skladovaných cigaret (272.345,- Kč), daňový únik (ve výši 528.177,- Kč), a na společenskou nebezpečnost tohoto jednání a na opakování podobného skutku. Krajský soud proto uzavřel s tím, že celní orgány při stanovení výše pokuty nevybočily z hledisek daných v ustanovení §7 odst. 5 zákona č. 303/1993 Sb., tj. že se přihlédne k závažnosti, způsobu, době trvání a následkům protiprávního jednání.
Krajský soud konečně k námitce stěžovatele, že byl za totéž jednání postižen dvakrát (jednou ve správním řízení a jednou v trestním řízení) poukázal na citovaný pravomocný rozsudek Okresního soudu ve Znojmě, z něhož vyplývá, že stěžovatel byl uznán vinným za skutek vymezený jako nakládání cigaret dne 16. 1. 1999 kolem 00,30 hod. ve svobodném celním skladu mezi přechody státní hranice mezi ČR a R. v H., které nakoupil u společnosti ITVV H. s úmyslem uvést toto zboží do oběhu. Krajský soud dovodil, že pojem nakládání není totožný s pojmem skladování (poznámka: za něž byl postižen celním úřadem) a "stejně tak časový úsek, po který byly cigarety skladovány v dopravním prostředku na území ČR není v popisu skutku ve výrokové části rozsudku uveden".
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2001, č.j. 30 Ca 201/99-23, napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž nejprve prohlásil, že závěry celních orgánů obou stupňů byly předčasné a nemají oporu ve zjištěném skutkovém stavu. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na své předchozí tvrzení, že nelze vyloučit, že se mohl pokusit cigarety legálně dovézt, řádně zaplatit clo a daň z přidané hodnoty a zajistit řádné značení cigaret postupem podle §40 písm. c) a násl. zákona č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatel především uvedl, že pouhé naložení cigaret do osobního automobilu nelze považovat za skladování, neboť pod tímto pojmem je třeba "rozumět činnost spočívající v uložení věci na vhodném místě k déle trvajícímu uložení". Na zřejmé pochybení celních orgánů obou stupňů stěžovatel poukázal i v souvislosti s uložením mu pokuty na samé horní hranici zákonem stanovené sazby podle §7 odst. 2 zákona č. 303/1993 Sb. To platí zvláště za situace, kdy v době rozhodování celních orgánů bylo jasné, že je proti němu vedeno i trestní stíhání pro tentýž skutek a v trestním řízení byl uznán vinným spácháním trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona, a spácháním trestného činu porušení předpisů o nálepkách k označení zboží podle §148a odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona, a spácháním trestného činu porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle §124 odst. 1 trestního zákona, za něž mu byl citovaným rozsudkem uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců, který nabyl právní moci, neboť Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 7 To 210/99, odvolání stěžovatele zamítl. Stěžovatel uvedl, že mu nemůže být uložen dvojí postih za jediný skutek, neboť nesprávným je právní názor krajského soudu, že skutek, pro který byl stěžovatel pravomocně odsouzen, nezahrnuje skladování cigaret. Stěžovatel tvrdí, že z výroku rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 25. 3. 1999, sp. zn. 3 T 77/99, plyne, že skutek zahrnuje mimo jiné nakládání cigaret do vozidla, a je tedy nepochybné, že se jedná o totožnost skutku.
Stěžovatel konečně namítá, že cigarety měly být skutečně vyvezeny do Rakouska a že pouze pro úplnost argumentace uvedl, že by byl měl případně možnost tyto cigarety dovézt do ČR za splnění zákonných podmínek.
Stěžovatel má za to, že celní úřady i krajský soud porušily ustanovení čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod a ustanovení čl. 10 odst. 2 Listiny, podle kterého každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.
Stěžovatel proto navrhuje vydat nález Ústavního soudu, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2001, č.j. 30 Ca 201/99-23, bylo porušeno ustanovení čl. 4 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny a že se tento rozsudek zrušuje.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatel v prvé řadě namítá, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2001, č.j. 30 Ca 201/99-23, (poznámka: a celními úřady) bylo porušeno ustanovení čl. 4 odst. 1 Listiny, podle něhož povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Stěžovatel sice neuvádí, v čem konkrétně spatřuje porušení tohoto obecného ustanovení, leč z obsahu ústavní stížnosti lze dovodit, že má zřejmě na mysli tvrzenou nesprávnost rozhodnutí orgánů veřejné moci. V tomto směru mu však nelze přisvědčit. Pokud namítá, že závěry celních orgánů byly předčasné, odůvodňuje to pouze spektakulárním tvrzením, že cigarety měly být vyvezeny do R., resp. ("pro úplnost argumentace") možností dovezení cigaret do ČR, což je tvrzení zcela odlišné. Stejně tak mu nelze dát za pravdu, pokud polemizuje s pojmem "skladování cigaret", neboť z ustanovení §8 odst. 10 zákona č. 303/1993 Sb. jednoznačně plyne, že se tímto postupem rozumí mimo jiné jejich skladování (uložení) v dopravních prostředcích, a to i při přepravě. Právě tak neobstojí stěžovatelova kritika právního názoru krajského soudu, že skutek, za který byl pravomocně odsouzen v trestní věci, nezahrnuje skladování cigaret; stěžovatel se totiž domnívá, že se jedná o totožnost obou skutků, takže byl za totéž jednání postižen dvakrát. Celní ředitelství a především krajský soud však ve svých rozhodnutích dostatečně zřetelně uvedly, proč k uvedenému závěru a k rozhodnutí ve věci dospěly a Ústavní soud nemá důvod, aby z ústavněprávního hlediska jejich argumentaci zpochybňoval. Je totiž zřejmé, že celní orgány postihly stěžovatele za jiný (byť související) čin než trestní soud, a to jak co do obsahu tohoto úkonu (skladování x nakládání), tak co do (jiného) časového momentu. Ze správního řízení vyplynulo, že dne 15. 1. 1999 bylo u stěžovatele v prostoru prodejen D. F. zjištěno příslušníky Inspektorátu Celní a finanční stráže Celního úřadu Z. nezákonné skladování cigaret v osobním automobilu; tímto jednáním stěžovatel porušil ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 303/1993 Sb. Z výrokové části trestního rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 25. 3. 1999, č.j. 3 T 77/99 (stejně jako z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 1999, č.j. 7 To 210/99, kterým odvolací soud zamítl odvolání stěžovatele proti citovanému trestnímu rozsudku) však plyne, že stěžovatel spáchal trestnou činnost dne 16. 1. 1999 kolem 00,30 hod., tím, že nakládal (poznámka: ve spolupráci s dalším obžalovaným V. N.) neoznačené cigarety zakoupené u společnosti ITVV H. do vozidla s úmyslem uvést toto zboží do oběhu, čímž porušil ustanovení §293 písm. g) zákona č. 13/93 Sb. a §§4 a 5 zákona č. 303/1993 Sb., a spáchal tím trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona, trestný čin porušení předpisů o nálepkách k označení zboží podle §148a odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona, a trestný čin porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle §124 odst. 1 trestního zákona, za něž mu byl citovaným rozsudkem okresního soudu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců. Ústavní soud proto usuzuje, že uvedený celní delikt a trestný čin, za něž byl stěžovatel postižen jednak orgány celními, jednak trestním soudem, sice spolu úzce souvisejí a navazují na sebe, leč o týž skutek se nejedná a nejde tedy o dvojí postih, jak se stěžovatel domnívá.
Ústavní soud v souzené věci (stejně jako v řadě svých jiných rozhodnutí), vědom si svého ústavněprávního vymezení (čl. 83 Ústavy ČR), poukazuje na to, že v zásadě není povolán k výkladu jednoduchého (zákonného) práva, neboť ten zde náleží soudům obecným (správním). Konstatuje, že orgány finanční správy i krajský soud učinily konzistentní závěry na základě posouzení jednotlivých důkazů i jejich souhrnu. Za této situace Ústavní soud usuzuje, že závěry orgánů veřejné moci odpovídají zjištěnému stavu věci, takže nelze dovozovat, že by mezi skutkovým stavem a právními závěry z něho vyvozenými nastal extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury. Z obsahu spisu rovněž neplyne, že by v postupu orgánů veřejné moci (a krajského soudu zvláště) existovala v souzené věci jakákoli svévole, ať již při výběru a hodnocení důkazů či při interpretaci práva. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že celní úřady i krajský soud postupovaly v souladu se zákonem a při respektování hranic vymezených ústavněprávními předpisy. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o správní žalobě proti rozhodnutí celního ředitelství věcí posouzení správního soudu, jehož argumenty (uváděné v odůvodnění napadeného rozsudku) nelze z ústavněprávního hlediska úspěšně zpochybňovat.
Ústavní soud nemohl dovozovat tvrzené porušení čl. 4 odst. 1 Listiny již z toho důvodu, že toto ustanovení nezakotvuje samostatné individuální základní právo, nýbrž stanoví pouze obecně, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích při zachování základních práv a svobod. Dovolávat se jej lze tedy pouze v návaznosti na konkrétní základní práva a svobody zakotvené v Listině, popř. v Ústavě, došlo-li k jejich porušení. Stěžovatel sice namítl porušení čl. 10 odst. 2 Listiny, leč ten na souzenou věc nedopadá, neboť chrání před neoprávněným zasahováním toliko soukromý a rodinný život. Ostatně, stěžovatel v tomto směru ústavní stížnost nijak neodůvodnil.
Je tedy zcela zřejmé, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem, nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2005
JUDr. Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu
Za správnost vyhotovení:
Jitka Kučná