ECLI:CZ:US:2005:1.US.194.03
sp. zn. I. ÚS 194/03
Usnesení
I.ÚS 194/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele D. M., zastoupeného Mgr. V. E., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Tdo 1070/2002 ze dne 22. 1. 2003 a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 2 To 105/2001 ze dne 15. 1. 2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Tdo 1070/2002 ze dne 22. 1. 2003, jímž bylo podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto jeho dovolání proti (rovněž napadenému) rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 2 To 105/2001 ze dne 15. 1. 2002, který částečně zrušil ve výroku o vině a ve výroku o trestu rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, č.j. 29 T 7/94-2680 ze dne 18. 12. 2000 a sám nově rozhodl o vině a trestu. Podle názoru stěžovatele bylo napadeným rozhodnutím porušeno jeho právo na spravedlivý proces a na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Výše uvedený rozsudek nalézacího soudu byl v pořadí třetím rozsudkem. První rozsudek byl ve věci vynesen Krajským soudem v Ostravě, dne 3. 6. 1994; na základě odvolání stěžovatele byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 194/94 ze dne 16. 1. 1995. Nalézací soud ve věci znovu rozhodl odsuzujícím rozsudkem ze dne 4. 6. 1998. Nové řízení před nalézacím soudem tedy trvalo po dobu více než 3 roků. Na základě jeho odvolání byl rozsudek znovu zrušen usnesením Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 2 To 74/99 ze dne 15. 11. 1999. V pořadí třetí řízení před nalézacím soudem skončilo rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č.j. 29 T 7/94-2680 ze dne 18. 12. 2000, který v odvolacím řízení rozhodl tak, jak je výše uvedeno. Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele odmítl. Trestní stíhání bylo zpočátku vedeno vazebně, posléze byl stěžovatel z vazby propuštěn.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo, aby byla jeho záležitost spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. V jeho věci běželo řízení od sdělení obvinění pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona, které převzal dne 14. 2. 1993, do napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci dne 15. 1. 2002, tedy po dobu 9 let. Podle jeho názoru řízení před obecnými soudy proběhlo s průtahy, které nezavinil. Nejvyšší soud dovolání, v němž namítal průtahy v řízení, odmítl. Dovodil sice, že Úmluva je součástí právního řádu ČR a že má přednost před zákonem, nicméně porušení práva na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené době prý nemůže být důvodem zrušení odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu. Konstatoval, že zákon mu nedává možnost přiznání jiné satisfakce než je vyslovení názoru, že právo bylo porušeno. Dovolací soud uvedl, že odkaz na mezinárodní smlouvu (jíž je ČR vázána) v ustanovení §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu znamená, že taková mezinárodní smlouva musí stanovit důvod zastavení trestního stíhání jednoznačně. Jelikož v případě Úmluvy tomu tak není, pak vzhledem k tomuto nedostatku pozitivní úpravy by bylo možno dovodit existenci podmínek zastavení trestního stíhání jen ve zcela výjimečných extrémních případech. S tímto názorem dovolacího soudu stěžovatel zásadně nesouhlasí a tvrdí, že ve svém důsledku znamená libovůli, která je nepřípustná. Ústavně konformní interpretací je podle jeho názoru taková interpretace, že v případě porušení práva na spravedlivé řízení je nutno řízení podle §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu zastavit. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvedl, že podle jeho dosavadní rozhodovací praxe lze výjimečně připustit možnost zastavení trestního stíhání obviněného podle §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu s poukazem na ustanovení čl. 6 Úmluvy za předpokladu, že právo státu na trestní stíhání pachatele se dostane do extrémního rozporu s právem obviněného na projednání své věci v přiměřené lhůtě. Je však třeba vzít v úvahu, že v otázce dodržení tohoto práva neexistuje jakýkoliv obecný model řešení, nýbrž každý konkrétní případ musí být hodnocen individuálně v závislosti na jeho okolnostech. Dále uvedl, že důvody zastavení trestního stíhání jsou v ustanovení §11 odst. 1 trestního řádu vymezeny taxativně. V tomto smyslu představují kogentní úpravu a je nutno je chápat jako zákonem předpokládaný a přesně stanovený průlom do zásady oficiality a legality patřící mezi základní zásady trestního řízení. Odkaz na mezinárodní smlouvu, obsažený v tomto ustanovení, znamená, že taková mezinárodní smlouva musí stanovit důvod zastavení trestního stíhání jednoznačně. V případě Úmluvy tomu tak není, neboť čl. 1 odst. 1 Úmluvy žádný výslovný důvod zastavení trestního stíhání neobsahuje. Vzhledem k tomuto nedostatku příslušné pozitivní úpravy by bylo možno dovodit v uvedených zcela výjimečných (extrémních) případech existenci podmínek pro zastavení trestního stíhání. V předmětné věci Nejvyšší soud posuzoval uvedené otázky individuálně. Na podkladě předloženého spisu zjistil, že v průběhu řízení nedocházelo k průtahům, jež by byly zaviněny dlouhodobou a bezdůvodnou nečinností soudů obou stupňů. Na celkovou délku řízení o závažném trestném činu měly zásadní vliv především objektivní okolnosti vyplývající z povahy projednávané věci. Nejvyšší soud uvedl, že podle jeho názoru nebyl v předmětné věci porušen ani trestní řád ani jiné právní předpisy, zejména pak Listina. Nedošlo prý tedy k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření uvedl, že zejména v činnosti nalézacího soudu bylo možno shledat určité průtahy. Podstatným způsobem se však na celkové době řízení podepsal zejména charakter této trestní věci, v jejímž rámci bylo nutno provést relativně velmi rozsáhlé dokazování. Navrhl proto, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc, ve svém vyjádření uvedl, že na délku řízení měly vliv okolnosti objektivní, nikoliv dlouhodobá a bezdůvodná nečinnost soudů. První rozsudek byl v této trestní věci vynesen již v roce 1994, ale z podnětu uplatněných řádných opravných prostředků došlo k opakovanému zrušení rozhodnutí soudu I. stupně a věc bylo nutné opětovně projednávat. Navíc došlo ke změně ve složení senátu krajského soudu a z tohoto důvodu bylo nezbytné celé řízení před soudem provést znovu od samotného počátku. Uvedené okolnosti pak měly ve svém souhrnu za následek namítanou délku trestního řízení.
Nejvyšší státní zastupitelství ve svém vyjádření uvedlo, že plně souhlasí s názorem dovolacího soudu, že průtahy v řízení nebyly zaviněny dlouhodobou či bezdůvodnou nečinností soudů obou stupňů, neboť na celkovou délku řízení - vedeného o závažném trestném činu - měly zásadní vliv především objektivní okolnosti, jež byly dány jak povahou věci, tak zejména nutností věc znovu projednávat. S ohledem na tyto okolnosti nelze mít za to, že prodlužování řízení bylo v tomto případě - s přihlédnutím k ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy - natolik nepřiměřené, aby s ohledem na dodržení práva stěžovatele na spravedlivý proces bylo možno rezignovat na ostatní zásady trestního procesu, zejména na dosažení jeho účelu podle §1 odst. 1 trestního řádu. Dále Nejvyšší státní zastupitelství ve svém vyjádření uplatnilo obecný pohled na problematiku materiálního naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu; vycházelo z předpokladu, že stěžovatel namítal, že k jeho odsouzení došlo za skutky, jejichž popis se neshoduje s popisem skutku, pro který mu bylo sděleno obvinění. Na základě rozsáhlého rozboru a argumentace dospělo k závěru, že Nejvyšší soud velmi zúženě interpretuje ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, což je ve svém důsledku porušení čl. 13 Úmluvy, tedy porušením práva na účinné opravné prostředky, a proto navrhlo, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu ČR zrušil.
Vrchní státní zastupitelství v Olomouci se k ústavní stížnosti nevyjádřilo, ale uvedlo, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání. Krajské státní zastupitelství v Ostravě, pobočka Olomouc, se postavení vedlejšího účastníka vzdalo.
Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovateli (jeho advokátovi) s výzvou k vyjádření ve stanovené lhůtě. Stěžovatel však ve lhůtě na zaslaná vyjádření nereagoval.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 29 T 7/94 vedený u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci. Ze spisu zjistil, že obžaloba byla vznesena (doručena krajskému soudu) dne 21. 3. 1994, hlavní líčení se konalo 11. - 13. května 1994 a 3. 6. 1994. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě č.j. 29 T/94-1289 ze dne 3. 6. 1994 byl stěžovateli doručen dne 20. 6. 1994. Odvolání proti tomuto rozsudku podal stěžovatel, druhý obviněný a krajský státní zástupce. V dalším období projednávaly soud I. stupně i soud odvolací žádosti spoluobviněného R. T. o propuštění z vazby. Veřejné zasedání Vrchního soudu v Praze k projednání odvolání bylo přípisem ze dne 28. 11. 1994 nařízeno na den 16. 1. 1995. Usnesením Vrchního soudu v Praze č.j. 7 To 194/94-1435 ze dne 16. 1. 1995 byl rozsudek soudu I. stupně zrušen v celém rozsahu a věc byla vrácena soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí; stěžovateli bylo doručeno dne 6. 4. 1995. V mezidobí byla ve věci vydávána rozhodnutí o žádostech spoluobviněného o propuštění z vazby. Věc byla vrácena Krajskému soudu v Ostravě, pobočka Olomouc.
Rozhodnutím místopředsedy Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 3. 1995 - vzhledem k brzkému ukončení mandátu dosavadního předsedy senátu a ke změně v osobě přísedícího - byla věc přidělena k vyřízení jinému předsedovi senátu a bylo nutno provést hlavní líčení zcela znovu. Soud I. stupně i odvolací soud dále opětovně rozhodovaly o žádostech spoluobviněného o propuštění z vazby. Dále bylo rozhodováno o prodloužení vazby s využitím opravných prostředků. Hlavní líčení bylo znovu nařízeno na 9. - 18. 10. 1995. Při zahájení hlavního líčení bylo konstatováno, že dosud nebyl vrácen spis z Vrchního soudu v Praze, protože byl předložen Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o stížnosti proti usnesení, kterým byla prodloužena vazba. Hlavní líčení bylo odročeno na 20. - 29. 11. 1995. Právní zástupce stěžovatele požádal o odročení termínu hlavního líčení; právní zástupce spoluobviněného vypověděl plnou moc. Dne 30. 10. 1995 byl ustanoven obhájce spoluobviněnému. Soud I. stupně nevyhověl žádosti obhájce stěžovatele o odročení hlavního líčení, k jeho návrhu ho zprostil obhajoby a stěžovateli ustanovil jiného obhájce. Hlavní líčení se konalo ve dne 20. - 24. 11. 1995 a za účelem výslechu nedostavivších se svědků bylo odročeno na 12. - 16. 2. 1996. Dále soud I. stupně usnesením č.j. 29 T 7/94-1744 a č.j. 29 T 7/94-1747 ze dne 8. 1. 1996 rozhodl o propuštění z vazby obou obviněných. Další hlavní líčení se konalo ve dnech 12. - 13. 2. 1996 a za účelem opětovného předvolání svědků bylo odročeno na 22. - 24. 4. 1996. Z důvodu nemoci předsedy senátu bylo hlavní líčení odročeno na dny 6. - 7. 5. a 9. 5. 1996. Hlavní líčení pak bylo odročeno na neurčito za účelem vyžádání zprávy o zdravotním stavu svědků a za účelem výslechu nedostavivších se svědků. Hlavní líčení pak bylo nařízeno na dny 18. - 19. 7. 1996. Pak bylo hlavní líčení znovu odročeno a bylo nařízeno na 23. 4. 1997. V době od předchozího hlavního líčení soud I. stupně zjišťoval a nechával vyhledat další navrhované a doposud se nedostavivší svědky. K žádosti obhájce stěžovatele i obhájce spoluobviněného bylo hlavní líčení nařízené na den 23. 4. 1997 odvoláno. Hlavní líčení bylo nařízeno na dny 13. - 14. 11. 1997, bylo však odvoláno pro onemocnění stěžovatele a nařízeno na 9. - 10. 12. 1997. Hlavní líčení bylo opětně odročeno vzhledem k tomu, že spoluobviněný trval na výsleších doposud se nedostavivších svědků a navrhl provést další důkazy. Další hlavní líčení bylo nařízeno na 9. - 10. 2. 1998 a po jeho ukončení bylo nařízeno na 10. 4. 1998 a 14. 4. 1998. Další hlavní líčení bylo stanoveno na 4. 6. 1998, kdy Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozsudkem č.j. 29 T 7/94-2085 uznal stěžovatele i spoluobviněného vinným žalovaným trestným činem a uložil jim nepodmíněné tresty odnětí svobody. Rozsudek byl stěžovateli doručen dne 20. 11. 1998, prodloužení lhůty k vypracování rozsudku bylo povoleno. Spis byl předložen Vrchnímu soudu v Olomouci dne 6. 5. 1999 s odvoláními. V období od doručení rozsudku do předložení spisu odvolacímu soudu byly doručovány rozsudky poškozeným. Vrchní soud v Olomouci usnesením č.j. 2 To 74/99-2205 ze dne 15. 11. 1999 zrušil rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu a věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí, a to z důvodu úplnějšího zjištění skutkového stavu a pro procesní pochybení, které souviselo s tím, že soud I. stupně při změně senátu nezopakoval celé hlavní líčení od samotného počátku. Usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 12. 1. 2000.
Hlavní líčení bylo nařízeno na dny 27. - 28. 3. 2000; vzhledem ke změně senátu bylo konáno znovu. Hlavní líčení bylo odročeno na dny 24. - 26. 5. 2000, muselo však být odvoláno pro pracovní neschopnost spoluobviněného a odročeno na 3. - 4. 7. a 7. 7. 2000. Hlavní líčení bylo odročeno na 30. - 31. 8. 2000 za účelem opakovaného předvolání svědků, kteří se nedostavili, a předvolání dalších plánovaných svědků a zvážení dalších navrhovaných důkazů. Hlavní líčení bylo znovu odročeno na 27. 9. 2000 za účelem opakovaného předvolání svědků, kteří se nedostavili. Další hlavní líčení bylo nařízeno na 20. 10. 2000 z týchž důvodů a znovu odročeno na 18. 12. 2000, kdy byl vyhlášen Krajským soudem v Ostravě, pobočka v Olomouci, opětovně odsuzující rozsudek pod č.j. 29 T 7/94-2680. Rozsudek (v rozsahu 80 stran) byl vypraven 17. 5. 2001 a doručen stěžovateli 3. 6. 2001. Spis byl s odvoláními předložen Vrchnímu soudu v Olomouci dne 14. 6. 2001. Veřejné zasedání bylo nařízeno na 15. 1. 2002. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci č.j. 2 To 105/2001-2811 ze dne 15. 1. 2002 bylo řízení proti spoluobviněnému R. T. vyloučeno ze společného řízení a rozsudkem téhož soudu č.j. 2 To 105/2001-2812 ze dne 15. 1. 2001 byl změněn rozsudek soudu I. stupně v některých bodech, avšak stěžovatel byl i nadále uznán vinným ze spáchání uvedených trestných činů. Rozsudek byl stěžovateli doručen dne 15. 3. 2002. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR usnesením č.j. 3 Tdo 1070/2002-2936 ze dne 22. 1. 2003 odmítl.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost v podstatě napadá délku soudního řízení, neboť podle názoru stěžovatele trvalo trestní řízení nepřiměřeně dlouhou dobu a bylo tak porušením jeho práva na spravedlivý proces.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že je povinností státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby jeho principy, zakotvené v Listině (čl. 38 odst. 2, dle kterého má každý právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, tedy v přiměřené lhůtě) a v Úmluvě (čl. 6 odst.1, který zakotvuje právo na to, aby záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem), byly respektovány, přičemž případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži občanů, kteří od soudu právem očekávají ochranu svých práv v přiměřené době (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 55/94 In: Ústavní soud: Sbírka nálezů a rozhodnutí, sv. 2, str. 35, 39).
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu, konformní s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva [např. Kemmache proti Francii (1991) Philis proti Řecku (1997), Pélissier a Sassi proti Francii (1999), Punzelt proti České republice (2000), Bořánková proti České republice (2003)], však rovněž vyplývá, že při posuzování "přiměřenosti doby řízení" je třeba vycházet z okolností konkrétního případu, zejména složitosti samotného sporu a chování účastníků řízení (např. srov. sp.zn. II. ÚS 445/98 In: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 14, str. 117 a násl.).
V řízení o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutím orgánů veřejné moci má Ústavní soud pouze postavení soudu kasačního [§82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Pokud ústavní stížnost napadá pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci pro porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), má důvodnost takové argumentace za následek kasaci pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv (srovnej např. sp. zn. III ÚS 70/97 In: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 8, str. 375 a násl.).
Je třeba vzít v úvahu i to, že řízení u obecných soudů již pravomocně skončilo a Ústavní soud nemá žádný efektivní prostředek, jímž by existenci průtahů reparoval. Jak vyplývá z výše uvedené časové rekapitulace rozsáhlého soudního spisu, nelze v činnosti obecných soudů konstatovat neodůvodněnou nečinnost nebo libovůli. Z obsahu spisu dále vyplývá, že v řízení nebyly porušeny ani další ústavní principy ani nebylo zasaženo do hmotných základních ústavních práv stěžovatele, což ostatně stěžovatel nenamítá. Za tohoto stavu se tedy Ústavní soud omezuje na konstatování, že délka soudního řízení byla sice značná, avšak bez neodůvodněných průtahů, aniž by to - zejména se zřetelem na neexistenci konkrétního návrhu v tomto směru - vyjádřil ve výroku svého rozhodnutí. Proto Ústavní soud usuzuje, že v souzené - byť hraniční - věci k porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy nedošlo.
Pokud stěžovatel polemizuje s názorem Nejvyššího soudu, co se týče interpretace ustanovení §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu (aplikace mezinárodní smlouvy), Ústavní soud nepřisvědčil jeho právnímu názoru a považuje právní názor vyslovený Nejvyšším soudem za ústavně konformní a tedy i akceptovatelný.
Ústavní soud se dále zabýval i návrhem Nejvyššího státního zastupitelství na zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Zde však dospěl k závěru, že důvod, pro který Nejvyšší státní zastupitelství navrhuje zrušení uvedeného rozhodnutí, nelze zahrnout do námitek uplatněných v ústavní stížnosti. Stěžovatel v ústavní stížnosti výslovně napadá délku soudního řízení, nikoliv uplatnění a nesprávnou aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení). Vzhledem k této skutečnosti se Ústavní soud daným návrhem nezabýval, protože přesahoval rámec petitu navrhovaného stěžovatelem.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. října 2005
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu
Za správnost vyhotovení:
Jitka Kučná