ECLI:CZ:US:2005:1.US.196.05
sp. zn. I. ÚS 196/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) L. L. a 2) nezl. Petra L.(jedná se pseudonym), zastoupeného matkou L. L., zastoupených JUDr. Mgr. Janou Navrátilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Praha 8, Prvního pluku 206/7, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 1. 2005, čj. 3 Azs 119/2004 - 50, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2004, čj. 5 Az 199/2003 - 23, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelé ve včasné ústavní stížnosti, která splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZÚS"), a je tedy způsobilá dalšího projednávání, navrhli zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud").
V řízení podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o azylu"), stěžovatelům nebyl rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR udělen azyl. Žalobu proti tomuto rozhodnutí správního orgánu městský soud zamítl a stejně postupoval i Nejvyšší správní soud, který zamítl jejich kasační stížnost. Podle stěžovatelů Nejvyšší správní soud porušil jejich základní právo na spravedlivý proces, zaručené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, protože údajně nesprávně posoudil skutečnosti uváděné stěžovatelkou. Stěžovatelka především nesouhlasí s tím, že nebyly splněny podmínky §12 písm. b) zákona o azylu. Městský soud a Nejvyšší správní soud se rovněž nedostatečně zabývaly možností udělení humanitárního azylu ve smyslu §14 azylového zákona. Závěr městského soudu, že rozhodování o udělení humanitárního azylu se děje v absolutní volné úvaze správního orgánu, přičemž toto správní uvážení se vymyká přezkumné činnosti soudu, nepovažuje stěžovatelka za správný. V kasační stížnosti stěžovatelé namítali, že správní orgán musí v rozhodnutí uvést důvody, které jej vedly k správnímu uvážení a tyto důvody jsou poté přezkoumatelné soudem. Nejvyšší správní soud sice uvedl, že rozhodnutí správního orgánu, založené na správním uvážení, podléhá soudnímu přezkumu, ale nijak se nevypořádal s tím, že městský soud nepřezkoumal správní uvážení správního orgánu.
V souladu s ustanovením §42 odst. 3 ZÚS bylo vyžádáno vyjádření městského soudu a Nejvyššího správního soudu.
Městský soud pouze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud poukázal na fakt, že stejné argumenty, obsažené v ústavní stížnosti, stěžovatelé uvedli již v kasační stížnosti, takže se s nimi již jednotlivě vypořádal. K porušení práva na spravedlivý proces nedošlo.
Ze spisu sp. zn. 5 Az 199/2003 Městského soudu v Praze bylo zjištěno, že stěžovatelka podala za sebe a za svého syna, jako jeho zákonná zástupkyně, žádost o udělení azylu. Ministerstvo jim rozhodnutím ze dne 28. 11. 2001, čj. OAM-1015/VL-07-OL3-2000, azyl neudělilo z důvodu nesplnění podmínek ustanovení §12, §13 a §14 zákona o azylu. Dále rozhodlo, že na stěžovatelku se nevztahuje překážka vycestování podle §91 zákona o azylu. Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé rozklad, který byl zamítnut rozhodnutím ministra vnitra ze dne 10. 10. 2003, čj. OAM-2162/AŘ-2002.
Stěžovatelé podali proti uvedeným rozhodnutím žalobu, kterou městský soud zamítl rozsudkem ze dne 27. 2. 2004, čj. 5 Az 199/2003 - 23.
Kasační stížnost stěžovatelů zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 13. 1. 2005, čj. 3 Azs 119/2004 - 50, jako nedůvodnou. V odůvodnění se jednak vyjádřil k důvodům neudělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu. Bezprostředním důvodem pro podání žádosti o udělení azylu byla ztráta cestovního dokladu a nemožnost prodloužit si povolení k pobytu. Z toho, že vyšetřování případu, kdy stěžovatelka měla být fyzicky ohrožována, bylo uzavřeno s tím, že pachatelé nejsou známi, nelze podle soudu dovodit, že by stát, resp. jeho policie, šikanózní jednání soukromých osob trpěly nebo nebyly schopny poskytnout dostatečnou ochranu. K tvrzení stěžovatelky o ohrožování nožem ze strany příslušníků policie uvedl, že je v rozporu s tím, co stěžovatelka uváděla ve správním řízení. Podle jejího původního tvrzení policisté měli být pouze svědky těchto událostí. K tvrzení o příslušnosti stěžovatelů k "určité sociální skupině" soud konstatoval, že stěžovatelka danou sociální skupinu nekonkretizovala a pouze opakuje text zákona a neuvádí skutkové tvrzení.
Nejvyšší správní soud se vyslovil i k otázce humanitárního azylu ve smyslu §14 zákona o azylu. Z výroku a odůvodnění rozhodnutí správního orgánu je zřejmé, že se Ministerstvo vnitra možností udělit stěžovatelce humanitární azyl zabývalo a z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, z jakých skutečností vycházelo. Stejně tak se touto otázkou zabýval i městský soud. Ministerstvo při zvažovaní udělení humanitárního azylu vycházelo z osobní situace stěžovatelů, zjištěné ve správním řízení, i z poměrů v zemi jejich státní příslušnosti a po zhodnocení těchto informací se rozhodlo azyl neudělit. Takový postup je podle Nejvyššího správního soudu zákonný a nepřekračuje meze volné úvahy. Ke stejnému závěru dospěl i městský soud, ačkoli takový závěr učinil "nad rámec věci".
Ústavní soud po zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud, Sbírka nálezů a usnesení (dále jen "Sb. n. u. ÚS"), sv. 1, nález č. 5, str. 41]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR).
Stěžovatelé založili svůj právní názor o porušení práva na spravedlivý proces na dvou základních argumentech. Jednak na tom, že obecné soudy nesprávně aplikovaly ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu, který stanoví podmínky, za kterých je cizinci udělen azyl, jednak na tom, že se nedostatečně zabývaly možností udělit stěžovatelům azyl humanitární, ve smyslu §14 zákona o azylu.
Ani jedna z těchto námitek není případná. Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, oba obecné soudy se důkladně zabývaly všemi námitkami stěžovatelů a své závěry vyčerpávajícím způsobem odůvodnily. Závěry obou obecných soudů mají oporu ve skutkovém stavu a v provedených důkazech. Na uvedeném závěru Ústavního soudu nic nemění ani nepříliš šťastná formulace obsažená v rozsudku městského soudu, který uvedl, že správní uvážení se vymyká "ohledně posouzení existence případu zvláštního zřetele hodného, přezkumné činnosti soudu", za situace, kdy se městský soud fakticky přezkumem správního rozhodnutí (jak sám uvedl "nad rámec věci") zabýval, a to v podstatě z těch hledisek, které zmiňuje ve svém rozsudku Nejvyšší správní soud, jenž tento přezkum učinil také. Tvrzení stěžovatelů tedy neodpovídají obsahu rozhodnutí. Takováto, městským soudem provedená, dílčí interpretace procesního předpisu podústavního práva nebyla s to porušit ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů v řízení před obecnými soudy, odmítl jejich ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) ZÚS jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2005
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu