ECLI:CZ:US:2005:1.US.198.04
sp. zn. I. ÚS 198/04
Usnesení
I.ÚS 198/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R. N., zastoupené JUDr. A. G., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 1. 2004, čj. 26 Cdo 2195/2003 - 119, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 1. 2004, čj. 26 Cdo 2195/2003 - 119, kterým bylo zamítnuto její dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2003, čj. 16 Co 120/2003 - 94. Tímto rozsudkem městský soud, jako soud odvolací, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 13. 11. 2001, čj. 12 C 289/2000 - 42, tak, že zamítl žalobu stěžovatelky na vyklizení místností a prostor stanovených ve výroku I. napadeného rozsudku.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že Nejvyšší soud ČR porušil její ústavně zaručená práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K porušení čl. 11 Listiny stěžovatelka uvedla, že je podílovou spoluvlastnicí domu, ve kterém žalovaná M. P. užívá prostor označený v žalobě, který není totožný s bytem, který byl předmětem smíru schváleného usnesením obvodního soudu ze dne 7. 4. 1999, sp. zn. 38 C 339/98. Stěžovatelka podala žalobu na vyklizení tohoto prostoru. Pokud Městský soud v Praze její žalobu zamítl a Nejvyšší soud ČR zamítl její dovolání, pak jí odepřel ochranu jejího vlastnictví a současně tím porušil i čl. 90 Ústavy ČR. Podle názoru stěžovatelky jsou závěry Nejvyššího soudu ČR o totožnosti sporného prostoru ve věci obvodním soudem schváleného smíru (ze dne 7. 4. 1999, sp. zn. 38 C 339/98) s prostorem, který byl předmětem řízení před obvodním soudem ve věci sp. zn. 12 C 289/2000, v rozporu se skutkovými zjištěními. Podle stěžovatelky je napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR projevem libovůle v soudním rozhodování, což je v rozporu s ustanoveními občanského soudního řádu i s čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelčina podání a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka, oprávněná k jejímu podání, byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Ústavní stížnost tak byla shledána přípustnou.
Ústavní soud si v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Nejvyšší soud ČR uvedl, že šlo o posouzení, zda lze vyhovět žalobě na vyklizení místností a dalších prostor, specifikovaných ve výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 12 C 289/2000, byly-li již právní poměry účastnic ohledně prostoru označeného jako "byt 3 + 1 s přísl. II. kategorie" pravomocně vyřešeny v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedeném pod sp. zn. 38 C 339/98 téhož soudu, které skončilo smírem. Příslušenství bytu nemůže být samostatným předmětem právních vztahů a sdílí právní režim bytu, k němuž náleží. Pokud se žalovaná zavázala, v soudem schváleném smíru, k vyklizení "bytu 3 + 1 s přísl. II. kategorie", pak současně s bytem bude povinna vyklidit rovněž jeho příslušenství - dva balkony, část společné předsíně, koupelnu a WC. Je přitom nerozhodné, že uvedené prostory nebyly ve schváleném smíru výslovně specifikovány. Za této situace nelze dovodit porušení čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jak uvádí stěžovatelka.
Ze spisu sp. zn. 12 C 289/2000 Obvodního soudu pro Prahu 4 Ústavní soud zjistil, že usnesením tohoto soudu ze dne 7. 4. 1999, sp. zn. 38 C 339/98, byl schválen smír mezi právní předchůdkyní stěžovatelky a žalovanou M. P., podle něhož nájemní poměr žalované k bytu 3 + 1 s přísl. II. kat. v domě čp. 872, Na Nivách 3, v Praze 4 - Michli, skončí dne 31. 8. 1999. Žalovaná se zavázala označený byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do 15 dnů poté, co jí bude zajištěn přiměřený byt náhradní.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 11. 2001, čj. 12 C 289/2000 - 42, byla, na základě žaloby stěžovatelky, žalované M. P. uložena povinnost vyklidit ve výroku rozsudku vymezené prostory - tři pokoje, kuchyň, část společné předsíně, koupelnu a WC ve druhém patře shora označeného domu, a to do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování (výrok I.). Výrokem II. zamítl žalobu na vyklizení uvedených prostor, podanou proti Stanislavu Pekařovi a výrokem III. rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 3. 2002, čj. 16 Co 54/2002 - 60, zrušil označený rozsudek obvodního soudu ve výroku I. a ve výroku III. o nákladech řízení a řízení proti žalované zastavil.
K dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 20. 11. 2002, čj. 28 Cdo 1821/2002 - 85, uvedené usnesení městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odkázal na judikát Nejvyššího soudu ČR č. R 60/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a vyslovil závazný právní názor, že řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu nezakládá překážku věci rozsouzené podle §83 odst. 1 OSŘ pro spor o vyklizení téhož bytu, což obdobně platí i pro překážku věci rozsouzené podle §159 odst. 3 OSŘ.
Poté městský soud dalším rozsudkem ze dne 13. 5. 2003, čj. 16 Co 120/2003 -94, rozsudek obvodního soudu ze dne 13. 11. 2001, čj. 12 C 289/2000 - 42, změnil ve výroku I. tak, že žalobu na vyklizení místností a dalších prostor zamítl. Vyšel ze zjištění, že předmětný dům byl kolaudován jako penzion, místnosti a další prostory v něm nebyly dosud kolaudovány jako byty. Žalovaná užívala označené místnosti a další prostory od roku 1974, kdy jí byly přiděleny jako byt 2 + 1 IV. kategorie. Rozhodnutí o přidělení bytu se nedochovalo. Smírem ze dne 7. 4. 1999, čj. 38 C 339/98 - 14, se účastnice dohodly na ukončení nájemního poměru žalované k uvedenému bytu ke dni 31. 8. 1999 s tím, že žalovaná se zavázala byt vyklidit a žalobkyně se zavázala jí zajistit přiměřený náhradní byt. Na základě těchto skutečností učinil městský soud závěr, že žalované nemohlo vzniknout, podle tehdy platných předpisů, právo osobního užívání bytu a následně ani právo nájmu bytu proto, že dané prostory nejsou a nebyly kolaudovány jako byt. Žalovaná tedy užívá místnosti a další prostory bez právního důvodu. Pro právní posouzení věci je okolnost schváleného smíru právně významná potud, že součástí schváleného smíru je rovněž závazek žalované vyklidit "byt 3 + 1 s přísl. II. kat." do 15 dnů poté, co jí bude zajištěn přiměřený náhradní byt. I když se nejedná o překážku věci pravomocně rozsouzené, nelze vyhovět žalobě, kterou se právní nástupkyně žalobkyně (tj. stěžovatelka) domáhá proti téže žalované vyklizení týchž místností, byť jinak označených, v tomto případě však již bez zajištění bytové náhrady.
Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 20. 1. 2004, čj. 26 Cdo 2195/2003 - 119, dovolání stěžovatelky zamítl. Při posuzování správnosti skutkového závěru, že prostor, označený v řízení ve věci sp. zn. 38 C 339/98 Obvodního soudu pro Prahu 4 jako "byt 3 + 1 s přísl. II. kat." je identický s místnostmi a dalšími prostory, jejichž vyklizení se stěžovatelka domáhá v předmětném řízení, se opřel o ustálenou soudní judikaturu a poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněný pod č. 35 v sešitě č. 5 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Upozornil na ustanovení §121 odst. 2 ObčZ, podle něhož příslušenstvím bytu jsou vedlejší místnosti a prostory určené k tomu, aby byly s bytem užívány. Příslušenství bytu není a nemůže být samostatným předmětem právních vztahů, ale řídí se režimem právního vztahu k bytu, k němuž náleží, resp. sdílí jeho právní režim. Pokud žalovaná užívá v předmětném domě pouze místnosti a další prostory, jejichž vyklizení se stěžovatelka domáhá, pak lze pokládat za správný skutkový závěr, že tyto prostory jsou identické s "bytem 3 + 1 s přísl. II. kat.", tj. s prostory, které žalovaná v předmětném domě skutečně užívá a k jejichž vyklizení se zavázala již ve schváleném smíru. Na základě uvedených skutečností se dovolací soud ztotožnil se závěry odvolacího soudu, že nelze vyhovět žalobě na vyklizení místností a dalších prostor v předmětném domě, byly-li již právní poměry účastníků, týkající se vyklizení téhož prostoru, pravomocně vyřešeny v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu.
Po posouzení věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že Nejvyšší soud ČR porušil čl. 11 odst. 1 a 4 a 36 odst. 1 Listiny. Zopakovala své námitky z řízení před obecnými soudy, polemizuje s jejich právními závěry a tvrdí, že právní závěry Nejvyššího soudu ČR jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a že závěr dovolacího soudu o totožnosti sporného prostoru je nesprávný. Stěžovatelka tak staví Ústavní soud do role další přezkumné instance v systému obecných soudů, tedy do pozice, která mu nenáleží.
Úkolem Ústavního soudu je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených zejména v Ústavě ČR a v Listině základních práv a svobod. Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných normami podústavního práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že žalovaná užívala zcela jiné místnosti v předmětném domě než ty, které byly uvedeny v rozhodnutí o schválení soudního smíru. Toto své tvrzení v řízení před obecnými soudy neprokázala. Nejvyšší soud ČR se ve svém rozsudku podrobně a vyčerpávajícím způsobem vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky. To, že v řízení před obecnými soudy neuspěla a že Nejvyšší soud ČR její dovolání zamítl, nezakládá důvod k úspěšné ústavní stížnosti. Ve věci nebylo zjištěno nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny. V řízení před Nejvyšším soudem ČR tedy nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky, zakotvených v čl. 11 odst. 1 a 4 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost stěžovatelky odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2005
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu