ECLI:CZ:US:2005:1.US.20.04
sp. zn. I. ÚS 20/04
Usnesení
I.ÚS 20/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky RNDr. L. P., zastoupené JUDr. N. P., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2003, čj. 27 Co 364/2003 - 109 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 3. 2. 2003, čj. 6 C 791/2002 - 76, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností se RNDr. L. P. (dále jen "stěžovatelka") domáhala zrušení shora uvedených rozsudků Krajského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") a Okresního soudu v Kolíně (dále jen "soud prvního stupně") pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Soud prvního stupně výrokem I. shora uvedeného rozsudku zamítl návrh stěžovatelky, aby jí žalovaný RNDr. M. P., CSc., přispíval na její výživu částkou 30 000,-- Kč měsíčně s účinností od 10. 12. 2001. Výrokem II. nepřiznal žalovanému náhradu nákladů řízení. V záhlaví uvedeným rozsudkem odvolací soud, k odvolání stěžovatelky, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. Ve výroku II., týkajícím se nákladů řízení, rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Stěžovatelka vytýká soudu prvního stupně, že nehodnotil všechny důkazy. Zcela pominul její tvrzení o finanční, morální a profesní újmě, způsobené rozvodem manželství. Nerespektoval rovné postavení účastníků, neboť zjišťoval pouze její majetkové poměry a neprovedl navrhované důkazy k majetkovým poměrům žalovaného RNDr. M. P. Omezil se pouze na zjišťování, zda jí byla rozvodem způsobena závažná újma, a nikoli na majetkové poměry žalovaného. Dále namítá, že soud prvního stupně odůvodnil svůj rozsudek v rozporu s ustanovením §132, §153 a §157 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "OSŘ") a je nepřezkoumatelný. Odvolacímu soudu vytýká, že se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, ačkoli jeho právní závěr je odlišný od soudu prvního stupně. V odůvodnění uvedl, že nárok na výživné rozvedeného manžela podle §93 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZOR"), je vázán na ustanovení §24b odst. 2 ZOR a je nerozhodné, zda rozvodem manželství vznikla závažná újma, či nikoliv. Stěžovatelka má za to, že odvolací soud tím, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, ale s odlišným právním názorem, porušil zásadu dvojinstančnosti řízení. Navíc nesouhlasí ani se shora uvedeným extenzivním výkladem §93 ZOR a jeho vázaností na ustanovení §24b odst. 2 ZOR.
K výzvě Ústavního soudu, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se vyjádřil Krajský soud v Praze, který odkázal na obsah odůvodnění napadeného rozsudku. Stěžovatelce nebylo upřeno právo na spravedlivý proces, neboť odvolací soud postupoval v souladu se zásadou rovnosti účastníků. Majetkové a finanční poměry stěžovatelky byly zjišťovány pro posouzení "zda je schopna sama se živit". Věc byla posouzena soudem prvního stupně i soudem odvolacím, který neporušil zásadu dvojinstančnosti a stěžovatelce neodepřel možnost k věci se vyjádřit, jak bylo uvedeno v ústavní stížnosti. Navrhl ústavní stížnost zamítnout.
Okresní soud v Kolíně odkázal na odůvodnění svého rozsudku a navrhl ústavní stížnost zamítnout.
Po prostudování spisu Okresního soudu v Kolíně, sp. zn. 6 C 791/2002, přezkoumání napadených rozhodnutí obecných soudů, s přihlédnutím k argumentům stěžovatelky uplatněným v ústavní stížnosti a po zvážení všech okolností projednávané věci, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná.
Předtím než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy návrh splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu, může se jím zabývat také věcně.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti ústavní stížnosti proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl zrušen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně. Jedním z důvodů nepřípustnosti ústavní stížnosti podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Vzhledem k principu subsidiarity se musí Ústavní soud ve své činnosti řídit principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Jeho zásah připadá v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti, v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci, již není možná. Jinými slovy řečeno, nejprve musí proběhnout celé řízení až do stadia konečného pravomocného rozhodnutí obecných soudů, a teprve poté se otevírá cesta k eventuelnímu podání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost podaná proti rozsudku odvolacího soudu, resp. jeho části, kterou byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrácena zpět k dalšímu řízení, je návrhem předčasným, a tudíž nepřípustným [§43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces je třeba z obecného pohledu poznamenat, že rozsah tohoto práva, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny, není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Skutečnost, že stěžovatelce nebylo v jejím sporu vyhověno, není zásahem do jejího práva na spravedlivý proces. Toto právo zaručuje každému, že řízení v jeho věci bude probíhat podle zákonem předepsaných pravidel. Právo na spravedlivý proces tedy zaručuje, že věc bude před soudem projednána, nezaručuje však, že každému návrhu bude soudem vyhověno. Jeho porušení tedy nemůže být dáno tím, že stěžovatelka nesouhlasí s právními a skutkovými závěry obecných soudů.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s hodnocením provedených důkazů a z nich učiněnými právními závěry. Otázka, zda jsou dány důvody pro stanovení výživného rozvedené manželky, je zásadně věcí obecných soudů a není na Ústavním soudu, aby do věci v tomto směru zasahoval, pokud se však obecné soudy nedopustí excesu. Jestliže obecné soudy respektují záruky určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu, zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením neztotožňoval.
K provádění důkazů a k jejich hodnocení jsou Ústavou ČR pověřeny právě soudy (čl. 90 Ústavy ČR) a soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí (čl. 82 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců vyplývá také zásada volného hodnocení důkazů (§132 OSŘ). Na základě tohoto principu soud v každé fázi řízení váží, které důkazy, s ohledem na navrhovaný petit, je třeba provést, příp. jak doplnit dokazování. Provedené důkazy hodnotí podle své úvahy jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti, přičemž jen jemu přísluší rozhodnout, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoliv.
S ohledem na shora uvedené Ústavní soud přezkoumal postup obecných soudů a neshledal v jejich postupu pochybení, které by znamenalo porušení práva na spravedlivý proces. Obecné soudy se v odůvodnění svých rozsudků dostatečně vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelky. Zejména z rozsudku soudu prvního stupně je patrno, že se zabýval návrhy stěžovatelky na doplnění dokazování k prokázání majetkových poměrů žalovaného RNDr. M. P. K těmto návrhům uvedl, že stěžovatelkou navržené důkazy neprováděl, neboť skutečnosti podstatné pro rozhodnutí vyplývaly z dosud provedených důkazů. Ústavní soud tak v jejich postupu neshledal porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud ve věci neshledal ani stěžovatelkou tvrzené porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. Tento článek garantuje právo na zákonného soudce, právo na veřejné projednání věci bez zbytečných průtahů a za účasti účastníků, kteří musí mít možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. V projednávané věci porušení citovaných práv nebylo zjištěno a jejich porušení stěžovatelka nijak blíže nerozvádí. Její argument, že k porušení tohoto článku došlo tím, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, ale přitom zaujal jiný právní názor, nelze akceptovat. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že stěžovatelka je schopna se sama živit, rozvodem jí nevznikla závažná újma a žalovaný RNDr. M. P. není povinen přispívat na její výživu. Nad rámec odůvodnění soudem prvního stupně k §93 ZOR pouze uvedl, že "(...) nárok na výživné rozvedené manželky podle tohoto ustanovení je vázán (...) na rozvod manželství podle §24b odst. 2 ZOR (...) k rozvodu manželství účastníků z tohoto kvalifikovaného důvodu nedošlo (...) nárok proto stěžovatelce nevznikl a je nerozhodné, zda jí rozvodem manželství vznikla závažná újma, či nikoliv". V tomto postupu odvolacího soudu nelze spatřovat porušení zásad dvojinstančnosti řízení. Jedná se pouze o doplnění argumentace uplatněné soudem prvního stupně.
K argumentaci odvolacího soudu o provázanosti mezi ustanoveními §24b ZOR a §93 ZOR je nutno konstatovat, že uplatnění nároku na výživu rozvedeného manžela není vázáno na předchozí rozhodování soudu podle §24b ZOR, ale není ani vyloučeno. Je třeba jen upozornit na rozdílnou formulaci tvrdostní klauzule v rámci ustanovení §24b a §93 odst. 1 ZOR. Pro nepovolení rozvodu podle §24b ZOR musí bránící se manžel prokázat, že by mu rozvodem vznikla "zvlášť závažná újma". V případě uplatňování nároku na výživu podle §93 odst. 1 ZOR pak stačí prokázat pouze existenci "závažné újmy", kterou v daném případě stěžovatelka neprokázala. Ve vztahu ke vzniku závažné újmy nelze opomenout, že stěžovatelka se k návrhu na rozvod manželství v odvolacím řízení připojila a manželství bylo rozvedeno podle §24a věty prvé ZOR.
Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozsudky soudu prvního stupně a soudu odvolacího došlo k porušení stěžovatelkou namítaného čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelky, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, odmítl zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný, podle §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu