ECLI:CZ:US:2005:1.US.208.04
sp. zn. I. ÚS 208/04
Usnesení
I.ÚS 208/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. C., zastoupeného Mgr. P. K., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 6 Tdo 12/2004, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. 3 To 132/2003, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 10. 2001, sp. zn. 3 To 573/2001, a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. 5 T 17/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností se J. C. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Ostravě (dále také "odvolací soud") a Okresního soudu v Ostravě (dále také "soud prvního stupně") pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 7. 2001, sp. zn. 5 T 17/2000, byl stěžovatel, podle §226 písm. a) trestního řádu (dále jen "TrŘ"), zproštěn obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ").
K odvolání státního zástupce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 9. 10. 2001, sp. zn. 3 To 573/2001, uvedený rozsudek zrušil, podle §258 odst. 1 písm. b), c) TrŘ, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Po opakovaném hlavním líčení byl stěžovatel rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 11. 2002, čj. 5 T 17/2000 - 134, uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 TrZ a odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, se zkušební dobou v trvání dvou let. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. 3 To 132/2003, jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 6 Tdo 12/2004, podle §265i odst. 1 písm. a) TrŘ odmítl, jako nepřípustné, dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu ze dne 9. 10. 2001, sp. zn. 3 To 573/2001, kterým byl zrušen zprošťující rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.). Podle §265i odst. 1 písm. b) TrŘ odmítl také tu část dovolání, která napadala usnesení odvolacího soudu ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. 3 To 132/2003, jímž byl potvrzen odsuzující rozsudek soudu prvního stupně, neboť dovolání bylo podáno z jiných důvodů než jsou uvedeny v §265b TrŘ (výrok II.).
Předmětný skutek stěžovatel spáchal tím, že dne 29. 8. 2000 v zastavárně v O., po předchozím sporu ohledně uzavřené zástavní smlouvy, uzamkl objekt zastavárny a fyzicky napadl L. B. Třikrát ho udeřil pěstí do obličeje a požadoval po něm částku 700,-- Kč. Jednalo se o částku, kterou stěžovatel vyplatil L. B. na základě zástavní smlouvy za zastavený počítač. Když L. B. uvedl, že peníze u sebe nemá, vyžadoval po něm stěžovatel vydání řetízku a hodinek v celkové hodnotě 350,-- Kč. Z obavy před dalším napadením L. B. stěžovateli požadované věci vydal.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že odvolací soud postupoval nezákonně, pokud shora označeným usnesením zrušil zprošťující rozsudek soudu prvního stupně. Nezákonnost a protiústavnost spatřoval v tom, že odvolací soud nařídil soudu prvního stupně doplnit dokazování, jak má provedené důkazy hodnotit a jak má rozhodnout. Ačkoli doplnění dokazování nepřineslo nic nového ve vztahu k jeho vině, přesto jej soud prvního stupně, právě na základě pokynu odvolacího soudu, uznal vinným a odsoudil.
Usnesení Nejvyššího soudu ČR, ve vztahu k výroku I., stěžovatel vytkl, že si vzájemně odporuje a je nezákonné. Rozpor spatřuje v tom, že Nejvyšší soud ČR v odůvodnění usnesení uvedl, že dovolání proti takovému rozhodnutí není přípustné, ale současně konstatoval, že je podáno opožděně. Rovněž výrok II. usnesení Nejvyššího soudu ČR považuje za nezákonný a protiústavní. Je sice pravdou, že v dovolání namítal nesprávné hodnocení důkazů, ale s odkazem na protiústavní zásah odvolacího soudu do rozhodování soudu prvního stupně, který svým zrušovacím usnesením nařídil soudu prvního stupně přehodnotit důkazy tak, aby stěžovatele uznal vinným. Přesto, že doplnění dokazování potvrdilo jeho výpověď (nevinu), byl na základě pokynu odvolacího soudu uznán vinným. Tento fakt chápe jako zásah do jeho práva na nezávislé a nestranné hodnocení důkazů. Proto se měl Nejvyšší soud ČR dovoláním věcně zabývat. Na argumentaci uvedené v ústavní stížnosti setrval i ve svém stanovisku k vyjádření obecných soudů.
K výzvě Ústavního soudu o vyjádření, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), soud prvního stupně odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Odvolací soud uvedl, že svým zrušovacím usnesením pouze provedl rozbor důkazů provedených soudem prvního stupně a poukázal na nedostatky, kterých se v jejich hodnocení dopustil. Soudu prvního stupně vytkl porušení zásady volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 TrŘ. Nejednalo se však o nezákonný postup a soudu prvního stupně nenařídil uznat stěžovatele vinným. V další části vyjádření konstatoval, že stěžovatel opětovně namítá toliko nesprávné hodnocení důkazů, provedených před obecnými soudy. Touto otázkou se již zabýval v usnesení, kterým potvrdil odsuzující rozsudek soudu prvního stupně. Proto z důvodu stručnosti odkázal na jeho odůvodnění. Navrhl ústavní stížnost odmítnout, neboť k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo.
Nejvyšší soud ČR rovněž odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Pro úplnost konstatoval, že stěžovatel ve svém dovolání uplatnil námitky, které směřovaly proti nesprávnému hodnocení důkazů, s cílem dosáhnout takového hodnocení důkazů, které by mělo přivodit změnu ve skutkovém zjištění a ovlivnit tak následné rozhodnutí o jeho vině. Jednalo se výlučně o námitky skutkové povahy, které nebylo možné podřadit pod stěžovatelem uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) TrŘ. V dovolacím řízení nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů neporušila ústavně zaručená práva stěžovatele, zejména jím tvrzené právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny). Stěžovatel napadl toliko hodnocení provedených důkazů a domáhal se, aby Ústavní soud přezkoumal závěry obecných soudů vztahující se ke skutkovým zjištěním. Staví tak Ústavní soud do pozice další instance v systému soudnictví, která mu nepřísluší, neboť je soudním orgánem ochrany ústavnosti a nepřísluší mu přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že odvolací soud ve zrušovacím usnesení nařídil soudu prvního stupně doplnit dokazování a skutková zjištění zhodnotit tak, aby byl uznán vinným. Toto tvrzení však z usnesení odvolacího soudu nevyplývá. Odvolací soud jen uvedl, že pro ověření věrohodnosti údajů, na nichž postavil soud prvního stupně závěry svého rozhodnutí, bude třeba dokazování doplnit, a to opakováním výslechu L. B., svědků R. V., P. D. a následně, v kontextu těchto doplnění, bude muset jejich svědectví znovu hodnotit, a to ve vztahu ke všem skutkovým zjištěním tak, jak má na mysli ustanovení §2 odst. 6 TrŘ.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud postupoval v souladu s ustanovením §264 TrŘ, tj. zcela zákonně a ústavně konformním způsobem. Nerozhodl o vině stěžovatele, ani nenařídil soudu prvního stupně, k jakým závěrům má, po provedení důkazů, dospět. Rozhodnutí, zda stěžovatele, po doplnění dokazování, uzná vinným či nikoli, bylo plně v kompetenci soudu prvního stupně.
K tvrzení stěžovatele, že jeho ústavně zaručená práva porušil také Nejvyšší soud ČR odmítnutím jeho dovolání, Ústavní soud v obecné rovině uvádí, že žádné ústavně zaručené právo na dovolání, jakožto na další (mimořádný) opravný prostředek neexistuje (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě, který pouze zakotvuje právo každého, koho soud uzná vinným z trestného činu, na přezkum výroku o vině nebo trestu soudem vyššího stupně). Z tohoto důvodu nemůže existovat ani žádné ústavně zaručené právo na to, aby v takovém řízení byla věc přezkoumávána v plném rozsahu. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 651/02).
Nejvyšší soud ČR v odůvodnění svého rozhodnutí řádným a srozumitelným způsobem uvedl, jak ustanovení §265b trestního řádu vyložil. Zdůvodnil, proč stěžovatelem uplatněné námitky nenaplňují dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) TrŘ. S tímto názorem se Ústavní soud plně ztotožnil, neboť i z podané ústavní stížnosti je zřejmé, že nesměřuje proti samotnému právnímu posouzení věci, nýbrž proti právnímu posouzení věci v návaznosti na údajně vadně zjištěný skutkový stav. Pokud by Nejvyšší soud ČR připustil výklad, že prostřednictvím daného dovolacího důvodu lze napadat i skutkové závěry soudů nižších stupňů, stal by se v podstatě další řádnou instancí v systému obecného soudnictví, což nepochybně úmyslem zákonodárce nebylo. Nejvyšší soud ČR je přitom povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod je možno, podle jím vytýkaných vad, podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů, uvedených v §265b TrŘ. Pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Skutečnost, že se Nejvyšší soud ČR nezabýval stěžovatelovou námitkou, jež nebyla materiálně podřaditelná pod žádný z dovolacích důvodů, nezakládá porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
Ve výroku I. svého usnesení dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání proti zrušovacímu usnesení odvolacího soudu ze dne 9. 10. 2001, sp. zn. 3 To 573/2001, je nepřípustné. Tvrzení stěžovatele, že odůvodnění tohoto výroku je rozporné v tom, že je v něm uvedeno, že dovolání je nepřípustné, ale současně konstatuje jeho opožděnost, je neopodstatněné. Z uvedeného výroku je patrno, že Nejvyšší soud ČR dospěl k jednoznačnému závěru, že dovolání je, v části napadající předmětné usnesení odvolacího soudu, nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) TrŘ. V odůvodnění tento svůj závěr, s odkazem na ustanovení §265a odst. 1, 2 TrŘ, ústavně konformním způsobem odůvodnil a pro úplnost dodal, že pokud by bylo napadené usnesení shledáno přípustným, muselo by být odmítnuto pro opožděnost.
Pro úplnost je namístě dodat, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace přísluší obecným soudům. Jak již bylo shora uvedeno, Ústavnímu soudu, jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti, nepřísluší zasahovat do rozhodovací pravomoci obecných soudů a hodnotit hodnocení důkazů jimi provedené. Hodnocení důkazů je plně věcí soudů obecných. Je zcela na jejich úvaze, jakou "váhu" tomu kterému důkazu přisoudí, resp. jak budou rozpor mezi jednotlivými důkazy hodnotit. O zásahu Ústavního soudu lze uvažovat teprve za situace, kdy okolnosti nasvědčují tomu, že orgány veřejné moci postupovaly v daném ohledu svévolně. Takovou je zejména situace, kdy v odůvodnění napadených rozhodnutí chybí popis daného hodnotícího procesu (§2 odst. 5 TrŘ) zcela, nebo nelze-li jej považovat za řádný, tj. srozumitelný a souladný s pravidly logiky. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na soudní ochranu, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu.
V daném případě obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a trestního zákona, při provádění a hodnocení důkazů se nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu, podrobně se zabývaly rozpory mezi provedenými důkazy a jejich právní závěry nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Svá rozhodnutí opřely o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci bez důvodných pochybností, nezbytný pro jejich rozhodnutí. Soud prvního stupně řádně odůvodnil, proč uvěřil výpovědi poškozeného L. B., která byla podpořena dalšími důkazy, a to nejen výslechy svědků, ale i listinnými důkazy. V tomto kontextu pak dospěl k závěru o vině stěžovatele. Provedením důkazů a jejich hodnocením se zabýval i soud odvolací, který neshledal v postupu soudu prvního stupně žádná pochybení. Hodnocení provedených důkazů, stejně jako závěry z nich plynoucí, v odůvodnění napadených rozhodnutí obecné soudy řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodnily.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2005
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu