ECLI:CZ:US:2005:1.US.212.05
sp. zn. I. ÚS 212/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové 3, Komenského 241, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka Pardubice ze dne 30. 12. 2004, č. j. 1 Nc 2446/2004-101, a o návrhu na zrušení §14 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení §14 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i tvrzené porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka Pardubice ze dne 30. 12. 2004, č. j. 1 Nc 2446/2004-101, jímž bylo rozhodnuto tak, že soudkyně JUDr. Jana Profousová není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 3 C 86/2002.
Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí krajského soudu vyplynulo následující: Dne 17. 8. 2004 vznesl stěžovatel námitku podjatosti soudkyně JUDr. Jany Profousové, která přestala být dle jeho názoru nestranným soudcem, a je proto z rozhodování ve věci vyloučena. Jmenovaná soudkyně okresního soudu v rámci procesního poučení poskytnutého s odkazem na §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "občanský soudní řád"), totiž vyzvala stěžovatele k doplnění tvrzení a předložení důkazů pro případ vydržení vlastnického práva státem, resp. žalovaným. Stěžovatel považoval tento postup za poučení o hmotném právu ve prospěch žalovaného, Agrometall, s.r.o. (dále jen "vedlejší účastník"), jež zakládá pochybnost o nezávislosti a nestrannosti soudkyně.
Krajský soud následně napadeným usnesením ze dne 30. 12. 2004, č. j. 1 Nc 2446/2004-101, rozhodl, že jmenovaná soudkyně není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že předmětnou výzvu hodnotil jako výraz postupu soudu v projednávané věci vycházející z povinnosti soudu vypořádat se s tím, zda jsou splněny podmínky řízení, a připravit jednání. Poukázal rovněž na zásadu předvídatelnosti rozhodnutí vyjádřenou v §118a občanského soudního řádu, jež jisté předestření právního názoru soudu účastníkům nevylučuje. Krajský soud konstatoval, že mu nepřísluší přezkoumávat, zda danému stádiu řízení odpovídalo použití citovaného ustanovení, jakož ani posuzovat správnost názoru soudkyně, že v daném případě bylo z úřední povinnosti nezbytné zabývat se otázkou vydržení vlastnictví. Postup soudkyně v projednávané věci však vycházel nikoliv z jejího poměru k věci, k účastníkům řízení či jejich zástupcům (§14 odst. 1 občanského soudního řádu), nýbrž byl výrazem jejího přesvědčení o správnosti takového postupu v řízení, což nemůže - s ohledem na ustanovení §14 odst. 4 občanského soudního řádu - představovat důvod k vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci.
V citované ústavní stížnosti proti uvedenému rozhodnutí stěžovatel prohlásil, že pochybení krajského soudu spatřuje zejména v tom, že právní názor soudu je v extrémním nesouladu s podklady pro rozhodnutí; to prý mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jehož důsledkem může být následné další porušování práva stěžovatele na spravedlivý proces a na zákonného soudce v řízení před soudem prvního stupně. Stěžovatel upozornil na to, že za situace, kdy se žádná ze stran vydržení nedovolávala, se soudkyně poučením stran řízení dopustila zásadního pochybení, neboť se tímto postupem fakticky postavila na stranu vedlejšího účastníka. Tím byl učiněn podle stěžovatele pravděpodobně nevratný zásah do rovnosti účastníků řízení, jehož následkem je, že věc nebude spravedlivě a nestranně projednána a rozhodnuta.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatu ústavní stížnosti tvoří přesvědčení stěžovatele, že napadeným rozhodnutím krajského soudu byla porušena jeho ústavně zaručená práva, neboť o jeho žalobě bude rozhodovat podjatý soudce. Ústavní soud v prvé řadě zvažoval - jak činil i v minulosti - zda rozhodnutí o tom, že soudce není vyloučen z projednání a rozhodování věci, je vůbec způsobilé ústavního přezkumu, neboť je zřejmé, že tímto rozhodnutím řízení nekončí. I v případě, že je stěžovatel přesvědčen o podjatosti soudce, může být tato jeho domněnka potvrzena až konečným rozhodnutím tohoto člena. Nelze vyloučit, že soudce, o němž se stěžovatel domnívá, že je podjatý, zaujme v konečném důsledku postoj pro stěžovatele příznivý. Nicméně s ohledem na svou dosavadní judikaturu (např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. III. ÚS 182/99, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, str. 169 a násl.) Ústavní soud stěžovateli přezkum ústavnosti napadeného rozhodnutí neodepřel.
Ústavní soud však usuzuje, že ve zkoumaném případě k porušení žádného z ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo.
Jestliže soudce obecného soudu postupuje - jako v dané věci - v mezích stanovených procesními předpisy, nelze než takový postup považovat za výraz jeho právního názoru na řešení konkrétních procesních situací, neboť pohnutky, jež soudce k určitému postupu v řízení vedou, není možné objektivně analyzovat. Soudce je vždy v konečném důsledku povinen zaujmout určité stanovisko, přičemž byla-li by z každého stanoviska dovozována soudcova podjatost, relativizovalo by to samotnou možnost soudního rozhodování. Omezení zakotvené v §14 odst. 4 občanského soudního řádu není na újmu ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, do nějž je možné zahrnout i právo na zákonného soudce a rovnost účastníků řízení, neboť výše uvedené platí pouze v případě, že soudce svým postupem nevybočí z mezí procesních pravidel. Jestliže tak učiní, není v zásadě námitky podjatosti třeba, neboť účastníci řízení disponují jinými účinnými procesními prostředky, jimiž mohou vadný postup soudu zhojit. Součástí práva na spravedlivý proces je i právo na zákonného soudce a je tedy možno dospět k závěru, že pokud by se krajský soud s námitkou podjatosti soudce nevypořádal, vybočil by svým postupem nepochybně z mezí ústavnosti. K tomu ovšem nedošlo, jelikož krajský soud o námitkách stěžovatele rozhodl a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbývá než považovat napadené rozhodnutí krajského soudu za ústavně konformní, přičemž v dalším lze v podstatě odkázat na argumentaci v něm obsaženou. Ke shodným závěrům ostatně Ústavní soud dospěl např. i ve svém usnesení ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. III. ÚS 173/05, v němž se zabýval zcela totožným problémem téhož stěžovatele a od názoru zde uvedeného neshledal důvodu se odchýlit ani v nyní řešené věci.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Byla- li ústavní stížnost odmítnuta, musí se takové rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu ust. §74 zákona o Ústavním soudu. Je- li totiž u samotného návrhu na zahájení řízení zjištěn některý z důvodů, pro který takový návrh musí být odmítnut (srov. ust. §43 zákona o Ústavním soudu), odpadá tím i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení (srov. obdobně např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 4, usn. č. 22, str. 351).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2005
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu