ECLI:CZ:US:2005:1.US.213.03
sp. zn. I. ÚS 213/03
Usnesení
I.ÚS 213/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
I. ÚS 213/03
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů P. J. a MUDr. J. J., zastoupených JUDr. J. B., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 7 T 174/99, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 5 To 210/2001, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností napadají stěžovatelé výše uvedená rozhodnutí obecných soudů a navrhují, aby Ústavní soud obě rozhodnutí nálezem zrušil. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") byl stěžovatel P. J. shledán vinným ze spáchání trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru dle §249a odst. 1, 2 trestního zákona a odsouzen podle §249a odst. 1 trestního zákona k peněžitému trestu ve výši padesáttisíc korun českých při stanovení náhradního trestu odnětí svobody ve výši tři měsíce. Stejným rozsudkem byl stěžovatel MUDr. J. J. shledán vinným ze spáchání trestného činu krádeže dle §247 odst. 1 písm. a) trestního zákona a podle §247 odst. 1 trestního zákona odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců s odkladem na zkušební dobu v délce dvou let. Zároveň mu byla uložena povinnost uhradit způsobenou škodu.
Proti rozsudku obvodního soudu podali stěžovatelé odvolání, které bylo Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud") zamítnuto.
Uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatelé vytýkají porušení svých základních práv zaručených čl. 36, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zejména práva na spravedlivý proces.
Relevantní ustanovení Listiny základních práv a svobod jsou následující:
Čl.36
(1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
(2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
(3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
(4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Čl.38
(2) Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Relevantní ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod jsou následující:
Čl.6
Právo na spravedlivý proces
1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Čl.7
Zákaz trestu bez zákona
1. Nikdo nesmí být odsouzen za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem. Rovněž nesmí být uložen trest přísnější, než jaký bylo možno uložit v době spáchání trestného činu.
2. Tento článek nebrání souzení a potrestání osoby za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, bylo trestné podle obecných právních zásad uznávaných civilizovanými národy.
V první řadě stěžovatelé tvrdí, že prostory, ke kterým se podle obecných soudů vázala práva k bytu, jež měl stěžovatel P. J. svým jednáním porušit, nebyly v právním smyslu bytem. Jako druhou zásadní námitku stěžovatelé předkládají výtku obvodnímu soudu, který podle jejich názoru nedostatečně zhodnotil důkazní materiál při zjišťování výše škody, kterou měl stěžovatel MUDr. J. J. svým jednáním způsobit. Znalecký posudek, ze kterého vycházel obvodní soud, považují stěžovatelé za nevěrohodný. Proto nepovažují za prokázané, že skutek, pro který byl MUDr. J. J. odsouzen, je trestným činem, když údajně nebyla splněna podmínka způsobení škody nikoliv nepatrné ve smyslu §247 odst. 1 písm. a) trestního zákona. Dále stěžovatelé uvádí, že řízení nemělo kontradiktorní charakter, neboť jim městský soud neposkytl možnost se k návrhům vyjádřit ani jim neudělil poslední slovo.
Městský soud jako jeden z účastníků řízení v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého usnesení.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud dále vyžádal spis obvodního soudu 7 T 174/99. Po prostudování spisu, ústavní stížnosti a jejích příloh však Ústavní soud zjistil a došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud již mnohokrát judikoval, není zásadně oprávněn přezkoumávat závěry obecných soudů ve všech jejich aspektech, neboť není další instancí obecného soudnictví. Úlohou Ústavního soudu je bdít nad ústavností rozhodování orgánů veřejné moci a zasáhnout toliko v případech, kdy rozhodovací aktivita těchto orgánů zásadním způsobem vybočí z mantinelů daných ústavním pořádkem.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřuje v polemice stěžovatelů s právními názory obecných soudů. Argumentační portfolio ústavní stížnosti se v podstatných prvcích formulačně i obsahově kryje s odvolacími důvody, na něž v odůvodnění svého usnesení reagoval již městský soud jako soud odvolací.
V odpovědi na polemiku s názorem stěžovatelů, že předmětné prostory nejsou bytem, městský soud v odůvodnění svého usnesení správně poukazuje na §9 odst. 1 trestního řádu, podle kterého, je-li o předběžné otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného. Městský soud tak shledal, že obvodní soud postupoval správně s ohledem na předchozí pravomocné rozsudky Obvodního soud pro Prahu 1 sp. zn. 13 C 70/90 a sp. zn. 13 C 71/90, a dále pravomocné rozsudky Obvodního soud pro Prahu 1 ze dne 19. 6. 1997, sp. zn. 17 C 19/94, Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 1998, sp. zn. 21 Co 589/97, kterými byla zamítnuta žaloba P. J. na určení, že povinnost D. Ž. na vyklizení bytu čp. 299 v P., která byla uložena výše uvedenými rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 13 C 70/90 a sp. zn. 13 C 71/90, není nadále vázána na podmínku zajištění náhradního bytu. Ústavní soud se proto ztotožňuje s argumentací městského soudu, neboť stěžovatelé v podstatě polemizují se závěry vyplývajícími z předchozích pravomocných rozhodnutí civilních soudů.
Námitky stěžovatele MUDr. J. J. ohledně výše způsobené škody, kterou soudy považují za prokázanou, taktéž nenasvědčují porušení jeho ústavních práv. V rozhodnutí obecných soudů je jasně uvedeno na základě jakých důkazů a úvah dospěly k závěrům o minimální výši způsobené škody a taktéž konstatování, že zjištěná minimální škoda přesahuje škodu nikoliv nepatrnou, určenou pro účely trestního zákona podle tehdy účinného znění ustanovení §89 odst. 11 trestního zákona (městský soud v odůvodnění svého usnesení nesprávně odkazuje na §89 odst. 14).
Ústavní soud se též zabýval tvrzením stěžovatelů, že při veřejném zasedání městského soudu se vůbec neměli možnost vyjádřit a že jim nebylo uděleno poslední slovo. Z Protokolu o veřejném zasedání (ve spisu obvodního soudu 7 T 174/99 č. l. 168) Ústavní soud zjistil, že během veřejného zasedání městského soudu obhájce stěžovatelů podrobně přednesl odvolání a učinil závěrečný návrh. Stěžovatel P. J. se připojil k závěrečnému návrhu svého obhájce a stěžovatel MUDr. J. J. uvedl, že se necítí být vinným a žádá o zproštění obžaloby. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatelé měli možnost se k věci vyjádřit. Ohledně námitky, že stěžovatelům nebylo uděleno poslední slovo, resp. že neměli možnost hovořit jako poslední po přednesení zamítavého návrhu státního zástupce, Ústavní soud pokládá za nutné zdůraznit odlišnost zákonné právní úpravy pro tzv. hlavní líčení před soudem I. stupně (např. s institutem závěrečných řečí) a právní úpravy upravující veřejné zasedání soudu II. druhého stupně při odvolacím řízení. Příslušná ustanovení trestního řádu totiž pro odvolací neveřejné zasedání předpokládají toliko přednesení odvolání a jeho odůvodnění, přednesení návrhů státního zástupce a dalších relevantních osob, a poté přednesení případných návrhů na doplnění dokazování. Z citovaného Protokolu o veřejném zasedání Ústavní soud žádné návrhy na provedení dokazování nezjistil. Z výše uvedeného v kontextu znění příslušných ustanovení trestního řádu vyplývá, že městský soud dodržel zákonný postup, přičemž ani sami stěžovatelé nezpochybňují ústavnost stávající právní úpravy odvolacího veřejného zasedání. Pokud tedy byl postup městského soudu v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, která zcela respektují ústavní princip spravedlivého procesu, ani ústavně zaručená subjektivní práva stěžovatelů nemohla být dotčena.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud konstatuje, že neshledal opodstatněnost ústavní stížnosti, neboť s námitkami směřujícími proti právním závěrům obvodního soudu se vyčerpávajícím způsobem vyrovnal odvolací soud při dodržení všech zásad spravedlivého procesu. Stejně tak postup městského soudu při veřejném zasedání neporušil zásadu kontradiktornosti soudního řízení a právo stěžovatelů se vyjádřit k prováděným důkazům. Ani porušení dalších ústavních pořádkem chráněných práv nebylo zjištěno.
Proto byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Návrh na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení pro svou akcesorickou povahu sdílí při odmítnutí ústavní stížnosti její osud.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně senátu