ECLI:CZ:US:2005:1.US.218.03
sp. zn. I. ÚS 218/03
Usnesení
I.ÚS 218/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelů M. M., zastoupeného JUDr. P. K. a S. V., zastoupeného Mgr. P. Ř., advokátem v Praze 1, Na Příkopě 25/958, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 28/02 ze dne 23. 5. 2002 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 33 T 3/2000 ze dne 7. 2. 2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelé proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 28/02 ze dne 23. 5. 2002, jímž byla zamítnuta jejich odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 33 T 3/2000 ze dne 7. 2. 2002, jímž byli jako spolupachatelé uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 a odst. 4 trestního zákona ve znění novely zákonem č. 265/2001 Sb. Stěžovatelé podali původně samostatné ústavní stížnosti, které byly usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 218/03 ze dne 6. září 2005 spojeny ke společnému projednání. Podle jejich názoru byla napadenými rozhodnutími porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřují stěžovatelé v následujících skutečnostech:
Stěžovatelé především namítají, že jim nebylo umožněno bez náležitého odůvodnění provést v řízení před soudem důkazy svědčící v jejich prospěch. Dále tvrdí, že se soud I. stupně nevyrovnal s jejich obhajobou, pokud jde o totožnost finančních prostředků převedených z účtu společnosti H. S., s.r.o. s finančními prostředky poskytnutými A. P. a.s. V této souvislosti prý obecné soudy nesprávně posoudily postavení svědka H., který podle názoru stěžovatelů měl být ve stejné pozici jako stěžovatelé a nikoliv vyslýchán jako svědek. Dále stěžovatelé brojili proti tomu, že nebyly k objasnění důležitých skutečností opatřeny znalecké posudky a že soud I. stupně hodnotil odborné znalecké otázky sám. Stěžovatel V. konečně prohlásil, že některé právní závěry a některá skutková zjištění nejsou v souladu s provedenými důkazy, a proto jsou prý napadená rozhodnutí v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 33 T 3/2000 vedený u Krajského soudu v Plzni. Ze spisu zjistil, že stěžovatelé byli rozsudkem uvedeného soudu sp. zn. 33 T 3/2000 ze dne 7. 2. 2002 uznáni vinnými jako spolupachatelé trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona ve znění novely zákonem č. 265/2001 Sb. a byli odsouzeni k trestu odnětí svobody na sedm let, pro jehož výkon byli zařazeni do věznice s dozorem.
Vrchní soud v Praze usnesením č.j. 4 To 28/02 ze dne 23. 5. 2002 odvolání obou stěžovatelů zamítl. V obsáhlém odůvodnění uvedl, že v řízení byly dodrženy příslušné předpisy trestního řádu a že všechny orgány postupovaly při provádění důkazů takovým způsobem, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Dále prohlásil, že soud I. stupně nepochybil, pokud nevyhověl návrhu stěžovatele M. na rozsáhlé dokazování, které mělo podpořit jeho obhajobu o neexistenci podvodného úmyslu. Ve shodě se soudem I. stupně neshledal tento návrh opodstatněným, neboť provedenými důkazy byla jeho obhajoba v tomto směru spolehlivě vyvrácena. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se pak vrchní soud podrobně zabýval všemi námitkami stěžovatelů.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze podali stěžovatelé dovolání, které však Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 3 Tdo 968/2002 ze dne 15. 1. 2003 odmítl, protože byla podána z jiného důvodu než trestní řád připouští. Rozhodnutí dovolacího soudu ústavní stížností napadeno nebylo.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k jeho porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel se dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je především prostý nesouhlas stěžovatelů s rozhodnutími obecných soudů; namítají nesprávné a nedostatečné dokazování (neprovedení všech navrhovaných důkazů a nedostatečné odůvodnění rozsudku), konkrétně pak i to, že obecné soudy posuzovaly některé otázky samostatně a že neprovedly znalecké posudky (ohodnocení ceny nemovitosti). Dále stěžovatelé tvrdili, že se obecné soudy nevypořádaly se všemi provedenými důkazy a že na zjištěný skutkový stav aplikovaly nesprávné právní závěry.
Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že proces dokazování i hodnocení důkazů je veden samostatně obecnými soudy, které jsou povinny vypořádat se se všemi provedenými důkazy. Jsou povinny uvést, o které důkazy své závěry opírají, a odůvodnit, které důkazy nepoužily a proč. Obecné soudy však nemusí provádět všechny navrhované důkazy. Jsou povinny provést dokazování v rozsahu dostačujícím pro posouzení, zda byl trestný čin spáchán. Pokud obecné soudy postupují výše uvedeným způsobem, pak jejich postup je aplikací běžného práva a do základních práv osob, před soudem stojících, nezasahuje.
V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy v procesu dokazování i hodnocení důkazů postupovaly v souladu s pravidly danými trestním řádem. Mezi skutkovým zjištěním a vyslovenými právními závěry neexistuje - ve smyslu ustálené judikatury - extrémní rozpor, který by mohl způsobit porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces a nelze rovněž dovozovat, že by soudy postupovaly způsobem svévolným. Napadená rozhodnutí jsou pečlivě odůvodněna a oba soudy se s námitkami a s návrhy stěžovatelů náležitě a dostatečně vypořádaly. Za tohoto stavu Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jednalo toliko o aplikaci běžného práva, kterou obecné soudy provedly způsobem ústavně konformním a právo stěžovatelů na spravedlivý proces, ani jiné jejich základní právo, neporušily.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2005
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu
Za správnost vyhotovení:
Jitka Kučná