ECLI:CZ:US:2005:1.US.222.04
sp. zn. I. ÚS 222/04
Usnesení
I.ÚS 222/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. JUDr. J. G., Ph.D., zastoupeného JUDr. Z. P., proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 12. 2003, sp. zn. 1 Skno 4/2003, ve spojení s návrhem na zrušení ustanovení §22 odst. 2 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, a na zrušení ustanovení §87 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá .
II. Návrh na zrušení ustanovení §22 odst. 2 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, a na zrušení ustanovení §87 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal ústavní stížnost, jíž se domáhal zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 12. 2003, sp. zn. 1 Skno 4/2003, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2003, čj. 1 Ds 18/02 - 63, jímž vrchní soud zamítl jeho návrh na obnovu kárného řízení, skončeného rozhodnutím kárného senátu Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. Ds 1/2000.
Spolu s ústavní stížností podal návrh na zrušení ustanovení §22 odst. 2 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, a na zrušení ustanovení §87 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Podle stěžovatele došlo označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR i rozhodnutím Vrchního soudu v Praze k porušení článku 2 odst. 1, 2 a 3, čl. 9, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 17 odst. 1 a 5, čl. 18 odst. 1, čl. 23, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Rozhodnutí jsou v rozporu s nálezy Ústavního soudu, které stěžovatel konkrétně uvádí v bodě I. ústavní stížnosti a bylo rovněž porušeno Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy č. 12 z roku 1994.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR je strohé a nepřesvědčivé, nelze z něho dovodit, jakými právními úvahami se při rozhodování řídil. Stejně jako kárné soudy v předchozích řízeních, Nejvyšší soud ČR nerespektoval nálezy Ústavního soudu ČR, např. sp. zn. Pl. ÚS 6/98, Pl. ÚS 7/02, IV. ÚS 55/94, nerespektoval ani platný Jednací a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy. Žádný z kárných senátů neposoudil, zda je možno spravedlivě požadovat po jediném soudci, aby nesl odpovědnost za stav justice, aby znal v podstatě celý právní řád, soudil všechny soudní agendy atd. Podle stěžovatelova názoru žádný z kárných senátů neposkytl ochranu jeho zákonem stanoveným právům, čímž bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu.
Stěžovatel dále podal návrh na zrušení ustanovení §22 odst. 2 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, a na zrušení ustanovení §87 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Návrh odůvodnil tím, že ustanovením §22 odst. 2 jsou soudcům upřena práva podle trestního zákona a tak dochází k diskriminaci této skupiny. Ustanovení §87 zákona č. 6/2002 Sb. velmi obecné, nejasně formulované, zavádějící, dává nezřetelné hranice jednotlivých pochybení soudců a umožňuje libovůli kárných senátů. Uvedl, že zájem na zrušení uvedených ustanovení přesahuje jeho osobní zájmy. Podle stěžovatele jsou uvedená ustanovení zcela v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, s judikaturou Evropského soudního dvora, s Ústavou ČR i s Listinou základních práv a svobod, dále s Úmluvou o základních lidských právech a s doporučením Výboru ministrů Rady Evropy č. 12. V závěru ústavní stížnosti požádal o náhradu nákladů řízení a právního zastoupení.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelova podání. Ústavní stížnost byla podána proti rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Praze, jímž rozhodl o návrhu na povolení obnovy řízení, a proti rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího soudu ČR. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR bylo stěžovateli doručeno dne 16. 2. 2004, ústavní stížnost tedy byla podána včas. Stěžovatel, oprávněný k jejímu podání, byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které zákon v řízení o povolení obnovy řízení k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost tak byla shledána přípustnou.
Ústavní soud si v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Okresní soud v Lounech (dále jen "okresní soud") uvedl, že u tohoto soudu jsou trvale problémy s obsazením soudci. Nelze však připustit z důvodu, že v některých agendách je hodně práce, aby si soudce určoval, že jinou agendu zpracovávat nebude, protože má dost práce ve své agendě. Je tedy nepřípustné, aby některá agenda neměla určeného soudce, který bude jejím vyřízením pověřen. Námitkám soudce k rozvrhu práce nelze vždy vyhovět. Kárné řízení se soudcem, který odmítl vyřizovat agendu, která mu byla podle rozvrhu práce přidělena, není politickým aktem, jak tvrdí stěžovatel.
K návrhu na zrušení ustanovení §22 odst. 2 zákona č. 7/2002 Sb. okresní soud uvedl, že jde o ustanovení speciální, řízení ve věcech soudců a státních zástupců se týká výhradně významně kvalifikovaných účastníků řízení, a proto je systém opravných prostředků dostačující. Návrh na zrušení §87 zákona č. 6/2002 Sb. označil za neopodstatněný. Jedná se o obecnou formulaci, neboť zákon nemůže konkrétně pojmenovat a popsat všechny možné druhy kárných provinění.
Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření uvedl, že napadená rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Praze i Nejvyššího soudu ČR považuje za správná, neboť v daném případě nebyly splněny podmínky obnovy kárného řízení podle §278 odst. 1 trestního řádu.
Vrchní soud vyjádřil pochybnosti o oprávnění stěžovatele napadnout ústavní stížností uvedená rozhodnutí, a to jednak z důvodu marného uplynutí propadné lhůty, uvedené v ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, ale také s ohledem na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 407/2000. Podle názoru vrchního soudu není návrh předsedkyně okresního soudu na zahájení kárného řízení rozhodnutím, které má na mysli ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, proti kterému lze podat ústavní stížnost. K obsahu ústavní stížnosti uvedl, že se jedná o pouhé opakování předchozích výhrad stěžovatele vůči rozhodnutí kárného senátu soudu prvního stupně, a proto plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Nejvyšší soud ČR poukázal na zákonné podmínky povolení obnovy řízení podle ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu, které kárné soudy, na základě §25 zákona č. 7/2002 Sb., přiměřeně aplikovaly. Návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení neobsahuje žádný konkrétní návrh na provedení důkazů, které by vyšly najevo a byly soudu dříve neznámé a které by mohly odůvodnit jiné než původní rozhodnutí. Skutečnosti uváděné stěžovatelem jsou pouze polemikou s původními závěry kárného soudu, zejména pokud se týkají výtky adresované orgánům státní správy soudů. Nejvyšší soud ČR zdůraznil, že účelem institutu obnovy řízení není poskytnout účastníkům mimořádný opravný prostředek umožňující další přezkoumání skutkových a právních závěrů, učiněných soudy v základním řízení, ale pouze uplatnění skutečností nebo důkazů soudu dříve neznámých, které by mohly samy o sobě, nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné rozhodnutí. Protože stěžovatel tyto zákonem stanovené podmínky nesplnil a nedoložil, že by kárné soudy porušily jím uváděná ustanovení ústavněprávních předpisů, Nejvyšší soud ČR navrhl ústavní stížnosti nevyhovět.
Ministr spravedlnosti ČR ve svém vyjádření uvedl, že v dané věci nebyla splněna podmínka pro povolení obnovy řízení stanovená v zákoně, neboť stěžovatel neuvedl žádné nové okolnosti, které jedině mohou být důvodem pro obnovu řízení. Uvedl dále, že ustanovení Listiny, která byla, podle stěžovatele, v jeho případě porušena, se k předmětné věci nevztahují. K návrhu na zrušení uvedených ustanovení zákonů ministr spravedlnosti uvedl, že jejich zrušení nepovažuje za důvodné, neboť se jedná o právní úpravu zvláštních podmínek výkonu zcela specifických funkcí.
Ze spisu Vrchního soudu v Praze, sp. zn. Ds 1/2000, Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím kárného senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem, ze dne 9. 12. 1999, byl stěžovatel uznán vinným tím, že od počátku roku 1999, v rozporu s rozvrhem práce Okresního soudu v Lounech na rok 1999, odmítl projednávat a rozhodovat agendu "PP" z věznic Nové Sedlo a Drahonice a ve věcech v této agendě přidělených nečinil žádné úkony až do května 1999, kdy předsedkyně soudu začala tuto agendu vyřizovat sama. Tím se dopustil závažného kárného provinění podle §2 odst. 2 zákona č. 412/1991 Sb., o kárné odpovědnosti soudců, a bylo mu uloženo snížení započtené doby pro určení platu o šest let na dobu tří roků. Na základě odvolání, podaného ministrem spravedlnosti a předsedkyní Okresního soudu v Lounech, bylo toto rozhodnutí zrušeno rozhodnutím kárného senátu Vrchního soudu v Praze, ze dne 27. 4. 2000, ve výroku o uložení kárného opatření a stěžovateli bylo uloženo kárné opatření - odvolání z funkce soudce.
Ze spisu Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 1 Ds 18/02, bylo zjištěno, že stěžovatel podal dne 14. 11. 2002 ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem návrh na povolení obnovy kárného řízení, které skončilo vydáním shora označených rozhodnutí, tj. rozhodnutí kárného senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 12. 1999, sp. zn. Spr 649/99, a rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. Ds 1/2000.
Kárný senát Vrchního soudu v Praze rozhodnutím ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 1 Ds 18/02, návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení zamítl. V odůvodnění poukázal na zákonné podmínky povolení obnovy řízení podle §278 odst. 1 trestního řádu a uvedl, že podání stěžovatele neobsahuje žádný nový konkrétní návrh na provedení důkazů, které by mohly podstatným způsobem ovlivnit úvahu, zda by jimi mohlo dojít ke zpochybnění původního pravomocného rozhodnutí. Zdůraznil, že návrh stěžovatele na povolení obnovy kárného řízení je pouhým opakováním kritiky soudů a ministerstva spravedlnosti a všechna jeho tvrzení jsou opakováním skutečností, které uplatnil již v předchozím řízení. Nebyly tak splněny podmínky obnovy kárného řízení, neboť nevyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy kárnému senátu dříve neznámé, které by mohly odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci.
Z rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 12. 2003, sp. zn. 1 Skno 4/2003, Ústavní soud zjistil, že stížnost stěžovatele proti rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 1 Ds 18/02, byla zamítnuta. Nejvyšší soud ČR se ztotožnil se závěry Vrchního soudu v Praze. Motivací stěžovatele bylo jeho přesvědčení, že důkazy, které byly provedeny kárnými senáty v původním kárném řízení, nebyly hodnoceny správně a spravedlivě, proto by měly být přehodnoceny, resp. hodnoceny nově a odlišně, s přihlédnutím ke všem námitkám a argumentům stěžovatele. Z obsahu jeho podání i z jeho výpovědi při jednání kárného senátu vyplynulo, že opodstatněnost svého požadavku na povolení obnovy nestaví na nových skutečnostech, ale na předpokladu, že jeho argumentace, použitá v tomto řízení, bude, na rozdíl od původního hodnocení, shledána schopnou zvrátit původní pravomocné rozhodnutí. Nejvyšší soud ČR provedl podrobný výklad ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu, který upravuje institut obnovy řízení, a dovodil z něho, že obnova řízení nemůže sloužit k tzv. "přehodnocení" již provedených důkazů.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v nesouhlasu s tím, že jeho návrhu na povolení obnovy kárného řízení nebylo vyhověno, v kritice zákonnosti postupu obou soudů a v polemice s jejich právními závěry o přípustnosti obnovy řízení. Stěžovatel v návrhu na obnovu kárného řízení v podstatě opakuje a rozvádí stejné argumenty, jako v původním řízení.
Ústavní soud se zabýval ústavností řízení o obnově kárného řízení a obou napadených rozhodnutí. Po přezkoumání věci dospěl k závěru, že základní práva stěžovatele nebyla porušena. Oba soudy náležitě posoudily všechny argumenty stěžovatele uvedené v návrhu na povolení obnovy řízení a dospěly ke shodnému závěru, tj. že v dané věci nejsou splněny podmínky pro povolení obnovy kárného řízení. Ze skutečnosti, že návrhu stěžovatele na obnovu kárného řízení nebylo vyhověno, nelze bez dalšího dovozovat oprávněnost ústavní stížnosti. K porušení žádného ze základních práv stěžovatele nedošlo.
Podle §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, spolu s ústavní stížností může být podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle názoru stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem, popřípadě zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis. Stěžovatel navrhl zrušení ustanovení §22 odst. 2 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců. Podle ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb. může soudce nebo státní zástupce, ve lhůtě tří let od právní moci rozhodnutí senátu, podat podle §19 odst. 1 návrh na obnovu kárného řízení. Podle odstavce druhého téhož ustanovení, který stěžovatel navrhl zrušit, jiný opravný prostředek proti pravomocnému rozhodnutí v kárném řízení není přípustný.
Stěžovatel navrhl rovněž zrušení ustanovení §87 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, které definuje kárné provinění soudce, jako zaviněné porušení povinností soudce, jakož i zaviněné chování nebo jednání, jímž soudce narušuje důstojnost soudcovské funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů.
Z ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona i jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydaného na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části. Pokud je tedy ústavní stížnost sama zjevně neopodstatněná, je zjevně neopodstatněný i zmíněný akcesorický návrh. Nelze totiž požadovat zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení jen proto, že jeho aplikace byla v neprospěch stěžovatele, aniž by zasáhla do jeho základních práv a svobod.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost odmítl, stejně jako návrh na zrušení ustanovení §22 odst. 2 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, a na zrušení ustanovení §87 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, neboť se jedná o návrhy zjevně neopodstatněné.
Pro úplnost nutno doplnit, že ústavní stížností, vedenou pod sp. zn. III. ÚS 407/2000, napadl stěžovatel, ve své kárné věci, vedené před kárným senátem Krajského soudu v Ústí nad Labem (čj. Spr 649/99 - 54), rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. Ds 1/2000, a navrhl jeho zrušení. Usnesením ze dne 8. 11. 2000 byla jeho ústavní stížnost odmítnuta pro neodstranění vad podání.
Obdobně dopadla i ústavní stížnost stěžovatele ze dne 9. 4. 2001, kterou se domáhal zrušení téhož usnesení kárného senátu Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. Ds 1/2000, a usnesení kárného senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 12. 1999, čj. Spr 649/99 - 54, kterým mu bylo pravomocně uloženo kárné opatření odvolání z funkce soudce. Tato ústavní stížnost byla podána evidentně po lhůtě stanovené pro její podání, takže byla odmítnuta usnesením ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. IV. ÚS 218/01.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2005
JUDr. Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu
Za správnost vyhotovení:
Naděžda Řeháčková