ECLI:CZ:US:2005:1.US.229.04
sp. zn. I. ÚS 229/04
Usnesení
I.ÚS 229/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatel P. B., zastoupeného JUDr. J. A., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27.1.2004 č.j. 4 To 700/2003-125 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 11.11.2003, č.j. 1 T 71/2003-111, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností brojí stěžovatel proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím obecných soudů, jimiž bylo podle jeho názoru porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v tom, že se Krajský soud v Brně nedostatečně zabýval obsahem stěžovatelova odvolání a jeho zdůvodněním, čímž dospěl k nesprávným právním závěrům. Soudu I. stupně vytýká neúplnost dokazování, neprovedení některých navržených důkazů a nesprávné hodnocení důkazů v jejich jednotlivostech i v celku, v důsledku čehož byl prý neúplně zjištěn skutkový stav a dále procesní pochybení. Ani krajský soud se - podle stěžovatele - nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a bez patřičné opory v provedených důkazech odvolání nevyhověl. Pokud jde o stěžovatelovu námitku, že soud I. stupně neprovedl některé navržené důkazy, krajský soud ji řádně neprojednal a bez řádného zdůvodnění rovněž navržené důkazy neprovedl.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 1 T 71/2003. Ze spisu zjistil, že Okresní soud v Prostějově vydal dne 17.7.2003 samosoudcem podle §314e odst. 1 tr. řádu trestní příkaz, č.j. 1 T 71/2003-88, kterým uznal stěžovatele vinným spácháním trestného činu zpronevěry podle ust. §248 odst. 1, 2 tr. zákona a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zákona se výkon trestu podmíněně odložil na dobu jednoho roku. Proti tomuto příkazu podal stěžovatel dne 15.8.2003 odpor. Následně Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 11.11.2003, č.j. 1 T 71/2003-111, uznal stěžovatele vinným z trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zákona a odsoudil jej ke stejnému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců s podmíněným odkladem na dobu 1 roku. Zároveň odkázal správce konkurzní podstaty poškozené společnosti I.T.Comp, a.s., s celým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27.1.2004, č.j. 4 To 700/2004-125, napadený rozsudek ve výroku týkajícího se nároku na náhradu škody zrušil. Ostatních výroků soudu I. stupně se krajský soud ve svém usnesení nedotkl, pouze v odůvodnění uvedl, že nebyly zjištěny žádné podstatné vady řízení, které by měly vliv na správnost rozsudku a zákonnost přezkoumávané části rozsudku.
Uvedené usnesení krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Prostějově napadl stěžovatel ústavní stížností. Současně s ní napadl předmětné usnesení Krajského soudu v Brně dovoláním, o kterém rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 26.8.2004, č.j. 3 Tdo 879/2004-145, tak, že je odmítl pro nepřípustnost. Uvedené usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel ústavní stížností nenapadl.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČĹ". Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející z tohoto hlediska a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti stěžovatele vyplývá, že ji směřuje především proti usnesení Krajského soudu v Brně, který svým usnesením potvrdil napadený rozsudek Okresního soudu v Prostějově. Zde Ústavní soud poukazuje na obsah spisu, který je uveden v části II. tohoto rozhodnutí. Z něho vyplývá, že se Krajský soud v Brně, byť stručně, jednotlivými námitkami stěžovatele uvedenými v odvolání řádně zabýval a dostatečně odůvodnil závěr, že žádné podstatné vady v řízení před soudem I. stupně nezjistil. Po volném hodnocení důkazů obecné soudy logicky dovodily, že stěžovatel spáchal trestný čin zpronevěry podle ust. §248 odst. 1, 2 tr. zákona; to, že s takovým závěrem stěžovatel nesouhlasí, nemůže samo o sobě zakládat porušení tvrzených ústavních práv či svobod, neboť tak právo na spravedlivý proces vykládat nelze.
K námitce, že odvolací soud opomněl stěžovatelem navržené důkazy, Ústavní soud konstatuje, že podle jeho ustálené a obecně dostupné judikatury zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z článku 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny. Ze zmíněných zásad však nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl. Ústavní soud z obsahu spisu zjistil, že stěžovatel navrhoval v rámci tr. řízení výslech svědka M. Š., který měl prokázat, kdy došlo k předání vozidla AVIA. Krajský soud však přesvědčivě odůvodnil, že tento důkaz nemohl pro rozhodnutí soudu I. stupně nic podstatného přinést, takže se s návrhem stěžovatele řádně vypořádal.
V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy, zejména pak soud I. stupně, postupovaly v rámci daném příslušným procesními předpisy trestního řádu. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání a mezi skutkovým zjištěním soudu a skutkovými a právními závěry, jenž z něho dovodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Proto Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími k porušení spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny nedošlo.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2005
Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu