ECLI:CZ:US:2005:1.US.230.04
sp. zn. I. ÚS 230/04
Usnesení
I.ÚS 230/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Z. H. a V. H., zastoupených Mgr. Z. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2003, čj. 51 Co 152/2003 - 71, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 4. 2003, čj. 42 C 161/2001 - 61, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Napadeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 4 (dále též "obvodní soud") zamítl návrh stěžovatelů na obnovu řízení v restituční věci, vedené u téhož soudu pod původní sp. zn. 11 C 240/99. Usnesení o zamítnutí návrhu na obnovu řízení bylo potvrzeno v záhlaví uvedeným usnesením Městského soudu (dále jen "městský soud") v Praze. Dovolání bylo následně Nejvyšším soudem ČR odmítnuto jako nepřípustné. V petitu ústavní stížnosti stěžovatelé navrhli pouze zrušení rozhodnutí obvodního a městského soudu.
V původním řízení, jehož obnovu stěžovatelé navrhli, byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 11. 1999, sp. zn. 11 C 240/99, stěžovatelům, jako žalovaným, uložena povinnost uzavřít s Ing. M. a J. M. (žalobci v původním řízení) dohodu o vydání věcí - pozemků a domu v P. Stěžovatelé se domáhali obnovy řízení proto, že obvodní soud si údajně dostatečně neujasnil podmínky řízení ve smyslu §103 OSŘ, tedy zda žalobci, po rozpadu ČSFR, byli také českými státními občany. Vydaná zahrada spadá, podle stěžovatelů, do zemědělského půdního fondu, a podléhala tedy režimu zákona č. 229/1991 Sb., a nikoli zákona č. 87/1991 Sb.
V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelé rozvedli v podstatě dva hlavní důvody údajné protiústavnosti řízení, tedy že si obecné soudy, jak již výše naznačeno, neujasnily otázku státního občanství původních žalobců a že vydaná zahrada podléhá režimu jiného zákona, než jak posoudily obecné soudy. Doplněním ústavní stížnosti stěžovatelé upustili od prvého důvodu ústavní stížnosti, neboť otázku státního občanství žalobců si vyjasnili vlastní iniciativou. Trvají však na dalších důvodech ústavní stížnosti a shrnuli, že se obecné soudy, při projednávání věci, dopustily zřejmých procesních pochybení, která odmítají napravit. V řízení před obecnými soudy tedy došlo, podle stěžovatelů, k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Usnesením Ústavního soudu čj. I. ÚS 230/04 - 14 byla soudkyně - zpravodajka JUDr. E. W. vyloučena z řízení na svůj návrh, pro možnou podjatost, s ohledem na svůj osobní poměr k žalobcům v původním řízení, tj. Ing. M. a J. M. Následně byl předsedou Ústavního soudu jmenován jako nový soudce zpravodaj JUDr. F. D.
V souladu s ustanovením §42 odst. 3, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla k ústavní stížnosti vyžádána vyjádření účastníků řízení.
Obvodní soud sdělil, že stěžovatelé pouze jinými slovy opakují námitky, které již uplatnili v původním nalézacím řízení a v řízení o obnově. Jejich námitkami se jak soud prvního, tak druhého stupně podrobně zabývaly. Ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou.
Městský soud v Praze vyjádřil přesvědčení, že ústavní pořádek nebyl porušen.
Nejvyšší soud ČR odkázal na důvody uvedené ve svém usnesení, jímž bylo dovolání stěžovatelů odmítnuto pro nepřípustnost dovolacího přezkumu.
Ze spisu sp. zn. 42 C 161/2001 Obvodního soudu pro Prahu 4 Ústavní soud zjistil, že žalobou ze dne 2. 10. 2001 stěžovatelé navrhli obnovu řízení, původně vedeného u téhož obvodního soudu pod sp. zn. 11 C 240/1999. Usnesením ze dne 6. 5. 2002, čj. 42 C 161/2001 - 18, byla jejich žaloba na obnovu řízení zamítnuta. K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze, jako soud odvolací, napadené usnesení obvodního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Usnesením ze dne 28. 4. 2003, čj. 42 C 161/2001 - 61, obvodní soud žalobu stěžovatelů na obnovu řízení opět zamítl poté, co doplnil dokazování v intencích kasačního usnesení odvolacího soudu. Následovalo opět odvolání stěžovatelů, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 6. 2003, čj. 51 Co 152/2003 - 71, tak, že usnesení obvodního soudu potvrdil. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud ČR odmítl usnesením ze dne 16. 3. 2004, čj. 28 Cdo 2399/2003 - 93, pro nepřípustnost dovolacího přezkumu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Účelem ústavní stížnosti není a nemůže být opětovné souhrnné přezkoumání rozhodnutí obecných soudů o tom, zda měla či neměla být povolena obnova řízení. Účelem řízení před Ústavním soudem je pouze kontrola postupu obecných soudů z hlediska ústavních kautel, přičemž čl. 36 odst. 1 Listiny, ani čl. 6 odst. 1 Úmluvy nedávají Ústavnímu soudu kompetenci libovolně zasahovat do rozhodnutí obecných soudů.
Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť i jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů při vydání napadených rozhodnutí v řízení o obnově řízení. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručených ústavním pořádkem ČR (srov. nález sp. zn. I. ÚS 68/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, str. 123).
V ústavní stížnosti navrhující zrušení usnesení, jímž soud zamítl návrh na obnovu řízení, lze uplatňovat důvody protiústavnosti jen proti rozhodnutí, kterým byl zamítnut návrh na obnovu řízení, nikoliv tedy proti rozhodnutím učiněným v původním řízení, se kterými stěžovatelé nesouhlasili a jehož obnovu navrhli. Argument nálezy citovanými v ústavní stížnosti není případný, neboť v těchto případech šlo o zcela jiné věci než je věc, v níž je podána ústavní stížnost. Kupříkladu nález sp. zn. IV. ÚS 702/2000, kterým stěžovatelé argumentují, řeší ústavní stížnost mající základ v řízení před katastrálním úřadem (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 24, str. 163).
Výklad podústavního práva je zásadně věcí obecné justice, a není proto úkolem Ústavního soudu závěry, obecnou justicí učiněné, jakkoliv přehodnocovat. Na výkladu podústavního práva se, v daném případě, shodly jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací. Oba soudy se podrobně zabývaly námitkami stěžovatelů (které jsou v podstatě totožné s důvody uvedenými v ústavní stížnosti), přesvědčivě vyhodnotily, proč v přezkoumávané věci neshledaly důvody a podmínky pro obnovu řízení podle §228 OSŘ, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., který ve věci správně aplikovaly. Na jejich odůvodnění lze v podrobnostech odkázat. V přezkoumávané věci nebylo zjištěno porušení článku 36 odst. 1 Listiny nebo čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Ústavní soud proto považuje ústavní stížnost stěžovatelů za zjevně neopodstatněnou, a proto ji podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu