ECLI:CZ:US:2005:1.US.231.02
sp. zn. I. ÚS 231/02
Usnesení
I.ÚS 231/02
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného JUDr. R. J., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. 9 To 231/2001, a proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 10. a 15. 5. 2001, sp. zn. 5 T 71/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 6 bod 2 d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. 9 To 231/2001, a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 10. a 15. 5. 2001, sp. zn. 5 T 71/2000. Uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Kladně byl stěžovatel uznán vinným spácháním dvou trestných činů nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek podle §9 odst. 2, §187 odst. 1,2 a §188 odst. 1 trestního zákona, za což byl odsouzen (spolu s dalšími osobami) k trestu odnětí svobody v trvání devíti let se zařazením do věznice s ostrahou a k trestu propadnutí věci podle §55 odst. 1 písm. a) b) trestního zákona.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že jeho trestná činnost byla mj. prokázána za použití výslechů utajených svědků, kdy podle jeho názoru nebyly dodrženy podmínky stanovené v trestním řádu pro tento postup. Soud prý řádně neprověřil, zda skutečně svědkům hrozí takové nebezpečí, jak sami uvádějí a stěžovatel nemohl zkoumat jejich věrohodnost a zabránit jejich možnému ovlivnění. Stěžovatel rovněž nesouhlasí i se samotným postupem při výslechu těchto svědků, kteří byli vyslýcháni mimo jednací síň prostřednictvím vysílačky. Poukázal na nález Ústavního soudu uveřejněný pod č. 214/1994 Sb. zákonů, jakož i na nálezy vedené pod sp. zn. III. ÚS 210/98 a IV. ÚS 337/01 (správně nepochybně IV. ÚS 37/01; uvedené nálezy byly publikovány ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky svazek 2, nález č. 46, svazek 13, nález č. 33 a svazek 24, nález č. 154), ze kterých vyplývá, že ust. §55 odst. 2 a §209 odst. 1 tr. ř. musí být aplikovány restriktivně, při dodržení zásady subsidiarity, aby bylo zaručeno vyvažování obou v kolizi stojících práv, práva na obhajobu a práva svědka. I když stěžovatel připouští, že v jeho trestní věci byli vyslechnuti i svědci, kteří nebyli vyslýcháni jako utajení, v souhrnu tzv. "usvědčujících svědků" je prý téměř polovina osob, které byly vyslýchány utajeně.
Z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 10. a 15. 5. 2001 sp. zn. 5 T 71/2000, vyplývá, že stěžovatel byl odsouzen za to, že se podílel na výrobě a distribuci psychotropní látky metamfetamin. Soud mj. uvedl, že u stěžovatele přihlédl k největšímu rozsahu trestné činnosti ze všech obžalovaných, odsouzených citovaným rozsudkem; za stejnou trestnou činnost byl již dříve potrestán nepodmíněným trestem odnětí svobody. Z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. 9 To 231/2001, vyplývá, že se soud zabýval také povahou důkazů provedených výpověďmi svědků, jejichž identita byla skryta, avšak poté odvolání zamítl. Uvedl zejména, že soud prvého stupně nepochybil, pokud akceptoval důvody vedoucí k utajení totožnosti některých svědků již v přípravném řízení a svůj postup věcně správně odůvodnil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů veřejné moci porušena stěžovatelova základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. Podstatu ústavní stížnosti tvoří námitky, směřující k údajné nepoužitelnosti důkazů výpověďmi utajovaných svědků. Ústavní soud přezkoumal postup obecného soudu ve vztahu k těmto stěžovatelovým námitkám a neshledal v tomto směru žádné pochybení, zejména ne pochybení takové intenzity, které by zasahovalo do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud na tomto místě připomíná, že se shora uvedenou otázkou ústavnosti postupu obecných soudů týkající se utajených svědků v téže věci (ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. 9 To 231/2001, a proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 10. a 15. 5. 2001, sp. zn. 5 T 71/2000) již zabýval ve vztahu ke stěžovateli H., odsouzenému stejným rozsudkem Okresního soudu v Kladně jako stěžovatel; ústavní stížnost vedená pod sp. zn. I. ÚS 66/02 byla usnesením ze dne 25. 8. 2004 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Po seznámení se s napadenými rozsudky jakož i s příslušným spisovým materiálem neshledal Ústavní soud ani ve vztahu ke stěžovateli žádný důvod, aby ústavní stížnosti vyhověl, případně aby se odchýlil od závěrů již vyslovených v usnesení v řízení, vedeném pod sp. zn. I. ÚS 66/02.
Nezbývá tedy než zopakovat, že jakkoli dokazování provedené výslechem svědků pod utajením může v trestním řízení zasáhnout do práv obhajoby, rozsah a intenzitu tohoto zásahu je podle přesvědčení Ústavního soudu nutno - z hlediska ústavnosti vlastního řízení - posuzovat podle konkrétních okolností dané věci. K otázce ústavnosti předmětného ustanovení se Ústavní soud podrobně vyjádřil zejména v nálezu ve věci Pl. ÚS 4/94 (publ. ve Sbírce zákonů pod č. 214/1994), v němž vyložil zásady a podmínky, za nichž lze pokládat důkaz provedený v trestním řízení výslechem svědka vyslýchaného pod utajením za ústavně souladný. Za rozhodující kritéria ústavnosti zmíněného institutu nutno pokládat jednak dodržení zásady subsidiarity (výslech svědka pod utajením má své místo jen tehdy, nelze-li ochranu svědka spolehlivě zajistit jinak), jednak nezbytnost minimalizovat omezení práv obhajoby, k němuž - jak si je Ústavní soud dobře vědom - při provedení důkazu svědkem pod utajením nepochybně dochází; Ústavní soud již konstatoval, že tato kritéria zákonodárce v novém znění dotčeného ustanovení v podstatě dodržel, a to jak v ustanovení §55 odst. 2 , tak v ust. §209 odst. 2 trestního řádu.
V projednávaném případě obecné soudy při odůvodňování závěru o vině stěžovatele přesvědčivě a transparentně vyložily, o jaké důkazy opírají svoje výroky. Odvolací soud neshledal pochybení, pokud šlo o důvody vedoucí k utajení totožnosti svědků a konstatoval, že ze spisu vyplývá dodržení postupu předepsaného trestním řádem; akceptoval též použití vysílačky. Rovněž Ústavní soud v tomto směru - po prostudování spisového materiálu - nezjistil, že by obecné soudy při aplikaci ust. §55 a 209 tr. ř. vybočily z mezí ústavnosti. Tyto závěry nijak neodporují právním názorům, které vedly k vydání nálezů vedených pod sp. zn. IV. ÚS 37/01 a III. ÚS 210/98, na něž stěžovatel poukazuje, nehledě na skutečnost, že se uvedené případy týkaly skutkově poněkud odlišné situace. Z obecného hlediska možno pro úplnost doplnit, že právní závěry ve věci učiněné jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů (čl. 82 Ústavy ČR) a nevykazují žádné znaky protiústavnosti. Stěžovatel sice zastává opačný názor, jak měly soudy postupovat v souvislosti s výslechem utajených svědků, leč to kasaci napadených rozsudků přirozeně neodůvodňuje.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu
Za správnost vyhotovení:
Jitka Kučná