ECLI:CZ:US:2005:1.US.231.03
sp. zn. I. ÚS 231/03
Usnesení
I.ÚS 231/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů, soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti ing. A. H., zast. Mgr. P. J., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.12.2002, č.j. 29 Odo 650/2002-103, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9.4.2002, č.j. 14 Cmo 61/2001-75, a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1.6.2001, č.j. 23 Cm 146/2000-52, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a společnosti P. P., a.s., zast. JUDr. P. K., jako vedlejšího účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"). Stížnost po formální stránce splňuje i další náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatel v návrhu na zahájení řízení uvedl, že žalobou, podanou Krajskému soudu v Plzni dne 7.7.2000 a vedenou tímto soudem pod sp zn. 23 Cm 146/2000, napadl všechna usnesení valné hromady vedlejšího účastníka konané dne 30.6.2000. V usnesení přijatém pod bodem 7 pořadu jednání valné hromady, kterým bylo schváleno ocenění majetku a závazků (ve smyslu §69a odst. 3 obch. zákoníku), stěžovatel argumentoval tím, že znalecké posudky, jimiž bylo napadené usnesení valné hromady podloženo, byly vypracovány v rozporu s ustanovením §24 odst. 3 zák. č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku. Závažným právním následkem tohoto postupu byl, podle jeho názoru, nesprávně zvolený poměr při slučování vedlejšího účastníka se společnostmi P. R., a.s., a P. V. P., a.s. Ze stejných důvodů se domáhal vyslovení neplatnosti navazujících usnesení. Soud I. stupně usnesením žalobu zamítl, když uzavřel, že zákon v tomto případě pro vypracování znaleckých posudků nestanoví konkrétní metodu a že není oprávněn znalecké posudky přezkoumávat; stěžovatel proti usnesení podal odvolání. Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem soudu I. stupně, proto napadené rozhodnutí potvrdil. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, dovolací soud dovolání zamítl. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, když zásadní právní význam shledal v řešení otázky, zda se na znalecký posudek podle §69a odst. 3 obch. zákoníku vztahuje zákon č. 151/1997 Sb.; přitom uzavřel, že nikoliv. Podle tvrzení stěžovatele obecné soudy upřely jeho právu ochranu a tak porušily stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a též specifikovaná ustanovení čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR (dále jen "Ústava").
Relevantní znění příslušných článků Listiny a Ústavy, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 90 Ústavy:
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Čl.95 odst. 1 Ústavy:
Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.
Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je nutno v rámci dokazování, které Ústavní soud provádí, vyžádat i vyjádření účastníků, případně vedlejších účastníků, k ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud pouze odkázal na odůvodnění svého usnesení, žádný návrh neformuloval.
Vrchní soud nepovažuje stížnost za důvodnou, námitky zařazené do ústavní stížnosti, kterými napadá právní závěry odvolacího soudu, jsou shodné s námitkami uplatněnými v dovolání. Ohledně svých závěrů odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, nad jeho rámec údajně nelze nic dodat.
Krajský soud plně odkázal na obsah svého rozhodnutí, samosoudkyně uvedla, že si není vědoma ničeho, čím by jako soudce porušila práva stěžovatele na spravedlivý proces.
Vedlejší účastník považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, za její důvod považuje skutečnost, že obecné soudy nerozhodly podle stěžovatelových představ. Podle jeho názoru stěžovatel v ústavní stížnosti pouze pokračuje v argumentaci, kterou již uplatňoval v průběhu řízení před obecnými soudy a se kterou se obecné soudy řádně vypořádaly. V další části vyjádření vedlejší účastník podrobně reaguje na jednotlivé stěžovatelovy námitky a s využitím četných odkazů na judikaturu Ústavního soudu k nim formuluje svoje stanoviska.
Ze spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 23 Cm 146/2000 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel jako akcionář vedlejšího účastníka podal dne 7.7.2000 návrh na určení neplatnosti všech usnesení přijatých na valné hromadě uskutečněné dne 30.6.2000, a to z řady důvodů, kromě jiného též proto, že ve znaleckých posudcích tvořících podklad pro ocenění majetku a závazků byla použita metoda, která neodpovídá postupu upravenému v §24 odst. 3 zák. č. 151/1997 Sb. Krajský soud žalobu usnesením ze dne 1.6.2001, č.j. 23 Cm 146/2000-52, zamítl. Ohledně usnesení o schválení ocenění majetku uvedl, že ho neshledal jako nezákonné, vyšel z toho, že §69a odst. 3 písm. c) obch. zákoníku nestanoví pro vypracování posudků konkrétní metodu, ani valná hromada je nemůže přezkoumávat, ocenění majetku může buď přijmout nebo odmítnout. Protože posudky nemají v řízení před soudem charakter důkazního prostředku, nemůže je soud nechat přezkoumat jiným znalcem. Proti usnesení podal stěžovatel odvolání, posléze podal i návrh na připuštění dovolání a vznesl námitku podjatosti soudce. Námitku podjatosti neshledal odvolací soud důvodnou, napadené usnesení svým usnesením ze dne 9.4.2002, č.j. 14 Cmo 61/2001-75, potvrdil a návrh na připuštění dovolání zamítl. Vrchní soud se ztotožnil s právním závěrem prvostupňového soudu, přitom zejména zdůraznil, že tvrzený rozpor znaleckých posudků s §24 odst. 3 zák. č. 151/1997 Sb. nelze dovodit, neboť toto ustanovení se na oceňování majetku podle §69 odst. 3 písm. c) obch. zákoníku nevztahuje. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost odvozoval z §237 odst. 1 písm. g) a důvodnost z §241 odst. 3 písm. d) obč. soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. g), protože postup odvolacího soudu při posuzování námitky podjatosti soudce shledal správným; přesto dovolání zhodnotil jako přípustné podle §239 odst. 2 obč. soudního řádu, protože otázku, zda se na znalecký posudek podle §69a odst. 3 písm. c) obch. zákoníku vztahuje zák. č. 151/1997 Sb., považuje za otázku zásadního právního významu. Po jejím zhodnocení dovodil, že oceňování podle zák. č. 151/1997 Sb. připadá v úvahu jen v těch případech, kdy právní předpis odkazuje na použití zvláštního předpisu pro ocenění, jestliže existuje veřejný zájem na tom, aby ocenění proběhlo podle zákonem stanovených pravidel. Taková situace ale v případě oceňování majetku pro účely ustanovení §69a odst. 3 písm. c) obch. zákoníku nenastává, proto Nejvyšší soud považuje závěr odvolacího soudu za správný a usnesení, kterým valná hromada schválila ocenění majetku pro účely sloučení, není neplatné pro rozpor se zákonem č. 151/1997 Sb., neplatná nejsou ani navazující usnesení. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že stěžovatelův návrh je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soudu se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základních práv stěžovatele nebylo zjištěno. Podstatu ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatele se závěry obecných soudů o nezbytnosti aplikace zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, na ocenění majetku a závazků společností zúčastněných na sloučení nebo splynutí podle §69a odst. 3 písm. c) obch. zákoníku ve znění účinném v době od 1.7.1996 do 31.12.2000. Jde tedy o typický příklad výkladu a použití jiného právního předpisu než ústavního, což je výlučnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud je oprávněn posuzovat pouze ústavnost takové interpretace či aplikace, jestliže by jejich konečným důsledkem byl zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod. K namítanému porušení práva na soudní ochranu Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k porušení tohoto práva dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno stěžovatelovo právo domáhat se určení neplatnosti usnesení valné hromady. Obecné soudy se stěžovatelovými žalobními návrhy velmi zevrubně zabývaly, vypořádaly se náležitým způsobem s jeho tvrzeními i s navrženými důkazy. Argumentačně přesvědčivým způsobem obecné soudy zdůvodnily adekvátní stanovisko ve věci aplikace zák. č. 151/1997 Sb. při oceňování majetku a závazků společností zúčastněných na sloučení nebo splynutí. Pokud jde o stěžovatelem tvrzené porušení čl. 90 a 95 Ústavy, připomíná Ústavní soud, že jde o ústavně právní regulaci základních pravidel činnosti obecných soudů, neobsahující úpravu základních práv a svobod.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu