ECLI:CZ:US:2005:1.US.231.05
sp. zn. I. ÚS 231/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. P., zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, se sídlem Křižíkova 16, 186 00 Praha 8, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. 4 To 65/2004, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 5 Tdo 43/2005, za účasti Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 4. 2005 a dále doplněnou podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 21. 6. 2005 stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "Krajský soud") ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. 4 To 65/2004 (dále jen "rozsudek Krajského soudu"), kterým byl uznán vinným trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Rovněž napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 5 Tdo 43/2005 (dále jen "usnesení"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu.
Dle názoru stěžovatele bylo napadenými rozhodnutími porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje skutková zjištění obecných soudů. V prvé řadě má za to, že soudy nezjistily skutečnou hodnotu rozbité vázy, které se pojistný podvod měl týkat, přičemž upozorňuje, že různí znalci došli k různým číslům. Stěžovatel také má za to, že se soudy nezabývaly otázkou subjektivního povědomí obžalovaných o ceně vázy.
Dále stěžovatel uvádí, že pokud jde o otázku, zda k rozbití vázy došlo úmyslně či nešťastnou náhodou, závěry soudů se pohybují pouze v rámci úvah a nikoliv jasného logického závěru. Dle stěžovatele soudy vyšly pouze z toho, že ve znaleckém posudku vytvořeném před rozbitím vázy nejsou v podstatě žádné údaje, které by mohly vést k bližší identifikaci vázy, a z toho, že volal policii k identifikaci R. M., což nebylo třeba, protože jeho totožnost znal, přičemž soudy nepřihlédly k tomu, že telefonní odposlechy svědčí spíše o tom, že k rozbití došlo nešťastnou náhodou.
Stěžovatel rovněž uvádí, že se nepodařilo zjistit, jakou by měli odsouzení motivaci ke svému jednání, když jejich finanční situace není taková aby se dopouštěli "kvůli částce 180.000,- Kč trestné činnosti".
Stěžovatel uzavřel, že dle jeho názoru soudy postupovaly ve věci neobjektivně a shromažďování a hodnocení důkazů neodpovídalo ustanovení §2 odst. 5, 6 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"). Stěžovatel navrhnul, aby Ústavní soud rozsudek Krajského soudu a usnesení zrušil.
II.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud. Ve svém vyjádření uvedl, že v ústavní stížnosti je opakována obhajoba stěžovatele, na kterou je v odůvodnění obou rozhodnutí reagováno. Dále uvedl, že ústavní stížnost neuvádí žádné extrémní vybočení ze zásad spravedlivého procesu.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud. Ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatel uvádí obdobné námitky jako již před soudy prvého a druhého stupně a částečně i při řízení o dovolání. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto z důvodů podrobně rozvedených v odůvodnění usnesení, na něž pro stručnost Nejvyšší soud odkazuje. Nejvyšší soud také poznamenal, že pokud jde o motivaci, tato nepatří mezi znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu podvodu, přesto se touto námitkou stěžovatele zabýval, a má za to, že z finančního rozdílu mezi částkou 580.000 Kč, kterou stěžovatel požadoval po České pojišťovně, a částkou 400.000 Kč, na kterou byl stěžovatel se svědkyní B. dohodnut za prodanou vázu, je jeho motivace k trestnému jednání zřejmá. Nejvyšší soud uzavřel, že svým rozhodnutím nezasáhl do základních práv obviněného, neboť nelze souhlasit s jeho tvrzením o nedostatečném zjištění skutkového stavu, a již vůbec ne s jeho tvrzením, že se jedná o extrémní vybočení ze zásad spravedlivého procesu, pročež navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro zrušení rozhodnutí obecných soudů, si Ústavní soud vyžádal příslušný spis Městského soudu v Brně sp. zn. 6 T 152/2002 (dále jen spis Městského soudu). Po přezkoumání tohoto spisu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavně zaručená práva stěžovatele nebyla porušena.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen Ústava]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy. Stěžovatel staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu, hodnocení důkazů se týkající, plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení stěžovatelových základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup logicky také zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se soudy dopustily libovůle v rozhodování.
Pokud jde o otázku hodnoty rozbité vázy je pravdou, že různí odborníci v řízení před obecnými soudy uvedli různé závěry. Ústavní soud však zjistil, že obecné soudy se z tímto rozporem řádně vypořádaly (viz str. 5 rozsudku Krajského soudu), když vyšly z nižší hodnoty vázy s logickým odůvodněním, totiž že znalecké posudky stanovující hodnotu vyšší byly zřejmě učiněny na jinou, podstatně větší vázu (změřená výška vázy v posudcích se výrazně liší). Otázkou subjektivní stránky ve vztahu ke stěžovateli se obecné soudy v této souvislosti rovněž věnovaly (viz str. 6 rozsudku Krajského soudu).
Ústavní soud nezjistil vybočení ze zásad pro hodnocení důkazů ani pokud jde o to, zda k rozbití vázy došlo úmyslně či nešťastnou náhodou, když obecné soudy vyšly z konkrétních skutkových zjištění, včetně nestandardního znaleckého posudku vytvořeného před rozbitím vázy, či z toho, že z telefonních odposlechů vyplynulo, že se stěžovatel s osobou, která vázu měla nešťastnou náhodou rozbít, velmi dobře zná, ač před soudem se tváří, že se neznají skoro vůbec (viz rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 22. 9. 2003, sp. zn. 6 T 152/2002 str. 6-8).
Pokud jde o motiv trestného činu Ústavní soud přisvědčuje názoru Nejvyššího soudu, že z hlediska formálních znaků skutkové podstaty je bez právního významu (str. 5 usnesení). Rovněž nemá za to, že by výše částky kterou by pachatelé mohly trestným činem získat musela vést k závěru, že se jednání, za které byli odsouzeni, nedopustili.
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je patrné, že věnovaly patřičnou pozornost i otázce hodnocení důkazů. Vzájemně je konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily dostatečným způsobem.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnul.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2005
Ivana Janů v.r. předsedkyně senátu