ECLI:CZ:US:2005:1.US.237.04
sp. zn. I. ÚS 237/04
Usnesení
I.ÚS 237/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. H., zastoupeného JUDr. V. V., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 2002, čj. 4 Cmo 779/99 -229, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 2002, čj. 4 Cmo 779/99 - 229, kterým byl potvrzen rozsudek Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 1999, čj. 23 Cm 111/98 - 89, ve znění opravného usnesení ze dne 31. 5. 1999, čj. 23 Cm 111/98 - 165. Tímto rozsudkem bývalý Krajský obchodní soud (dále jen "KOS") ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz vydaný dne 23. 8. 1998 pod sp. zn. 2 Sm 199/98 a rozhodl o nákladech řízení. Proti napadenému rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky, které bylo zamítnuto rozsudkem ze dne 27. 1. 2004, čj. 29 Odo 842/2002 - 334.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel zrekapituloval výsledky řízení před obecnými soudy, včetně Nejvyššího soudu ČR, a uvedl, že rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním pořádkem, zejména právo na spravedlivý proces, vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Rovněž došlo k porušení čl. 90 Ústavy ČR, neboť mu nebyla ze strany vrchního soudu poskytnuta, zákonem stanoveným způsobem, ochrana jeho právům. V podrobnostech odkázal na obsah svých námitek v odvolání, podaném dne 8. 9. 1998 a zejména v dovolání ze dne 19. 7. 2002.
Ze spisu KOS v Ostravě, sp. zn. 23 Cm 111/98, bylo zjištěno, že tento soud směnečným platebním rozkazem ze dne 24. 8. 1998, čj. 2 Sm 199/98 - 17, uložil odpůrcům: 1) Stavebnímu inovačnímu centru Ostrava, a. s., 2) Ing. J. H. (stěžovatel v řízení před Ústavním soudem), 3) F. Ž. a 4) Ing. I. M., aby společně a nerozdílně zaplatili navrhovateli Českomoravské hypoteční bance, a. s., do tří dnů od doručení částku 54 824 316,-- Kč s 6 % úrokem od 7. 5. 1998 do zaplacení.
KOS v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 1. 1999, čj. 23 Cm 111/98 - 89, shora označený směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti. V odůvodnění rozsudku se podrobně zabýval námitkami všech odpůrců. Námitku, že odpůrce č. 1 není na směnce řádně označen, posoudil jako nedůvodnou, protože zákon neurčuje jako nezbytnou náležitost pro posouzení platnosti směnky označení výstavce, ale jeho podpis. Je nepochybné, že subjekt musí být označen tak, aby nebylo možno jej zaměnit s jiným subjektem. Na předložené směnce je odpůrce č. 1 označen neúplným obchodním jménem, adresou sídla a IČO, což je označení způsobilé tento subjekt jednoznačně identifikovat. K námitce odpůrců, že aval podepsali členové statutárního orgánu odpůrce č. 1, tedy vlastně jako odpůrce č. 1 a nikoliv jako fyzické osoby, soud uvedl, že směnečné závazky je třeba posuzovat jako závazky abstraktní a nesporné a součástí tohoto nazírání je i skutečnost, že je zkoumán samotný obsah směnečné listiny a teprve potom může být zkoumán např. důvod vystavení směnky. Z obsahu směnky vyplývá, že tento závazek přijaly fyzické osoby, které se na směnku podepsaly, přičemž jejich označení na směnce, u jejich generálií i v textu, který je uveden nad podpisy, je pouze rozlišujícím dodatkem, který uvedené osoby blíže specifikuje. Z textu nelze v žádném případě dovodit, že by mělo jít o prohlášení, jímž aval za výstavce směnky přijímá právnická osoba, jejíž statutární orgán odpůrci č. 2 - 4 tvoří. Členové představenstva ani představenstvo nejsou právnickou osobou, jsou odlišnými subjekty, které právnickou osobu pouze zastupují. Z dokazování vyplynulo, že text směnky byl upraven v souladu s požadavky odpůrců č. 2 - 4, takže ti nemohou tvrdit, že by snad jednali v omylu vyvolaném navrhovatelem. Námitku o tom, že směnka byla podepsána v tísni, KOS neakceptoval s ohledem na ustanovení §267 odst. 2 ObchZ a taková situace navíc nebyla v řízení ani prokázána.
Rovněž tvrzenou nekonkrétnost a neurčitost směnečného prohlášení nepovažoval KOS za důvodnou. Poukázal na ustanovení čl. I §10 směnečného a šekového zákona, který vymezuje obsah námitek ve vztahu k blankosměnce. Podle názoru KOS je toto prohlášení dostatečně konkrétní, vzhledem k okolnostem, za nichž bylo sepisováno. S ohledem na obsah závazku zajištěného směnkou nelze konkretizovat způsob doplnění daty, sumami apod., protože jde o zajišťovací směnku, která není primárně určena k placení a není zřejmé, zda povinnost k placení nastane, v jakém rozsahu se tak stane a v jaké době. S touto námitkou souvisí další námitka odpůrců, že výše směnečné sumy neodpovídá výši dluhu odpůrce č. 1. Mají-li být námitky uznány za schopné projednání, musí být dostatečně konkrétní, avšak ani jeden z odpůrců neuvedl, v čem spatřuje důvod pro své tvrzení, že směnečná suma byla doplněna ve výši, která neodpovídá výši uvedeného dluhu. KOS proto tyto námitky považoval za nekonkrétní a blíže se jimi nezabýval.
K námitce, že navrhovatel mohl použít i jiné způsoby k vymožení své pohledávky, KOS uvedl, že je-li pohledávka zajištěna vícenásobně, je vždy na oprávněném, kterému způsobu dá přednost, pokud není dohodnut konkrétní způsob. K námitce, že směnka je nepřípustně domicilována, KOS uvedl, že s ohledem na ustanovení čl. I §4 šekového a směnečného zákona, určení platebního místa na směnce nelze považovat za domicil, za specifický způsob určení platebního místa.
Vrchní soud v Olomouci rozsudek KOS ve vztahu k žalovaným 2, 3 a 4 potvrdil, rozhodl o nákladech řízení a zamítl návrh na připuštění dovolání. Po částečném zopakování dokazování konstatoval, že v posuzované věci směnečné prohlášení, obsahující dohodu o vyplnění blankosměnky, splňuje náležitosti jednostranného právního úkonu, provedeného všemi žalovanými. K námitce podpisu avalu na směnce uvedl, že "statutární orgány právnických osob jsou zároveň i samy o sobě a za sebe účastníky právních vztahů, a proto, i když jednání těchto osob zavazuje právnické osoby vždy, nemůže to platit jindy, též je-li zřejmé, že jednají za tyto právnické osoby". Tak tomu je v případě, kdy součástí podpisu právnické osoby je jak její označení, tak i podpis osoby nebo osob, které za tuto právnickou osobu jednají. Uvedené náležitosti podpisu právnické osoby na předmětné směnce splňuje podpis výstavce (žalovaného ad. 1). U podpisů žalovaných 1) až 4) jde jednoznačně o podpisy fyzických osob. Z povahy směnky, jako závazku z cenného papíru, pro něž je rozhodné právě to, jak je listina vybavena, nemůže být významné, co určitá osoba chtěla na směnce vyjádřit, ale co skutečně vyjádřila. V této souvislosti vrchní soud odkázal na správné odůvodnění rozhodnutí KOS, podle kterého samotní členové představenstva ani představenstvo jako celek nejsou právnickou osobou, ale odlišnými subjekty, které právnickou osobu zastupují. I když v posuzované věci byl text směnky upraven podle požadavku žalovaných 2) až 4), nic to nemění na tom, že tito žalovaní se na směnku podepsali jako fyzické osoby, byť s vyznačením svých funkcí v představenstvu žalovaného ad. 1). Pokud žalovaní opakovaně v odvolání vznesli námitku, že výše směnečné sumy neodpovídá výši dluhu žalovaného ad. 1), dospěl vrchní soud k závěru, že ani v odvolacím řízení žádný z žalovaných neuvedl, v čem spatřuje konkrétní důvod pro toto tvrzení, případně jaká by měla být správná výše dluhu žalovaného ad. 1).
K odvolací námitce, týkající se místa splatnosti směnky, vrchní soud konstatoval, že obecně může být směnka splatná jak u remitenta, tak i dlužníka. Pouze v případě, je-li splatnost u třetí osoby, na účastnících nezávislé, jde o směnku domicilovanou, jak to má na mysli ustanovení čl. I §4 zákona směnečného a šekového. V posuzované věci je platební místo uvedeno tak, že směnka je splatná u remitenta, a protože nejde o osobu třetí, nejde o domicil.
Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele i dalších dvou žalovaných odmítl jako nepřípustné, protože napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam. Dovolatelé považovali za otázku zásadního právního významu především posouzení, zda osoby podepsané na směnce, před podpisem rukojemského prohlášení, projevily vůli nepodepisovat směnku za sebe, ale jako statutární orgán. Nejvyšší soud ČR uvedl, že nejde o právní otázku zásadního právního významu, neboť její posouzení závisí na posouzení specifických okolností případu. Zodpovězení takové otázky již postrádá příslušný judikatorní přesah, protože je významné jen pro věc samu.
Za otázku zásadního právního významu dovolatelé považovali rovněž platnost směnky, ve které jsou uvedena dvě místa splatnosti. K této námitce dovolací soud nemohl přihlédnout, vzhledem ke koncentraci směnečného řízení, neboť ji dovolatelé neuplatnili v rámci podaných námitek. V námitkách dovolatelé neuplatnili ani v dovolání namítanou nicotnost směnky, vyplývající z tvrzeného zásadního rozporu směnečného prohlášení, týkajícího se splatnosti směnky. Dovolací soud neshledal ani tvrzený důvod zmatečnosti podle §237 odst. 1 písm. e) OSŘ, spočívající ve vadné, resp. neexistující žalobě. Ze žalobního petitu vyplývá, že se žalobce domáhá zaplacení úroku z prodlení ve výši 6 % ze směnečného penízu a drobná odchylka v označení uplatněného nároku v odůvodnění žaloby, když je zřejmé, jaký nárok žalobkyně uplatňuje, nečiní žalobu zmatečnou.
Ostatní námitky žalovaných se týkaly především nesprávností postupu soudu v průběhu řízení. Těmito námitkami by se dovolací soud mohl zabývat pouze pokud by dospěl k závěru, že je dovolání přípustné.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že postupem obecných soudů byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny. Odkázal na svoje námitky uplatněné v odvolání a v dovolání v předchozím řízení před obecnými soudy, kde namítal porušení procesních i hmotněprávních předpisů ze strany obecných soudů. Jeho ústavní stížnost neobsahuje žádnou ústavněprávní argumentaci. Jedná se v podstatě o polemiku s rozhodnutími obecných soudů, kdy stěžovatel nesouhlasí s jejich právními závěry a odvolává se na vlastní výklad příslušných zákonných ustanovení. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní závěr, případně vyložily zákon nebo jiný právní předpis způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 188/94).
Posláním Ústavního soudu je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených zejména v ústavním pořádku České republiky. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů, a proto nemůže vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s ústavním pořádkem. Úkolem Ústavního soudu tedy není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných normami obecného - podústavního práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod.
Ústavní soud se zabýval ústavností postupu v řízení před obecnými soudy a dospěl k závěru, že jim nelze nic vytknout. Ve svých rozhodnutích se podrobně vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele, jak uvedeno shora, a opřely svá rozhodnutí zejména o příslušná ustanovení zákona směnečného a šekového č. 191/1950 Sb. Ani v postupu obecných soudů, ani v jejich rozhodnutích Ústavní soud neshledal nic protiústavního, nezjistil žádnou okolnost, která by předmětnou věc posouvala do ústavněprávní roviny. V řízení před obecnými soudy tedy nedošlo k porušení žádných základních práv stěžovatele.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2005
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu