ECLI:CZ:US:2005:1.US.239.03
sp. zn. I. ÚS 239/03
Usnesení
I.ÚS 239/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele S. m. B., zastoupeného JUDr. J. G., proti rozsudku Krajského soudu v Brně č.j. 28 Co/44 Co 75/98-96 ze dne 3. 12. 2002 a proti rozsudku Městského soudu v Brně č.j. 53 C 103/96-33 ze dne 13. 11. 1997, za vedlejší účasti F. P. a Z. P., zastoupených JUDr. J. K., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Brně č.j. 28 Co/44 Co 75/98-96 ze dne 3. 12. 2002, jímž byl potvrzen rozsudek (rovněž napadený) Městského soudu v Brně č.j. 53 C 103/96-33 ze dne 13. 11. 1997, kterým byla zamítnuta jeho žaloba na určení, že je vlastníkem nemovitostí - objektu č.p. 24 a pozemku parc. č. 319, stavební plocha o výměře 740 m2 a pozemku parc. č. 74/3 zahrada o výměře 1.322 m2, pozemku parc. č. 74/6 ostatní plocha o výměře 498 m2, zapsaných pro obec B., k.ú. Ú. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatele porušena ustanovení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Podle ustanovení §2 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel stal vlastníkem předmětných nemovitostí. Soudy obou stupňů nesprávně zamítly žalobu, Městský soud v Brně odůvodnil rozsudek nedostatkem naléhavého právního zájmu stěžovatele na určovací žalobě, Krajský soud v Brně považuje smlouvu o převodu nemovitostí - na rozdíl od mínění stěžovatele - za platnou; své rozhodnutí odůvodnil tím, že porušení čl. 6 smlouvy, kterým si účastníci smlouvy sjednali, že smlouva podléhá schválení nadřízenými orgány, nezakládá její neplatnost, neboť se nejednalo o povinnost stanovenou zákonem nebo vnitřními předpisy právního předchůdce vedlejšího účastníka a účastníci smlouvy si pro případ porušení této povinnosti nesjednali neplatnost smlouvy jako právní důsledek jejího porušení. Tímto postupem soudů prý byla porušena práva stěžovatele, protože soudy obou stupňů pominuly skutečnost, že si smluvní strany v předmětné smlouvě sjednaly podmínku odkládací, která - podle jimi projevené vůle - zcela nepochybně podmiňovala přechod vlastnictví k předmětným nemovitostem schválením této smlouvy nadřízenými orgány obou smluvních stran. Ke splnění této podmínky však nikdy nedošlo. Stěžovatel se domnívá, že se v daném případě jedná o spor zásadního významu, ve kterém mu byl postupem soudů obou stupňů znemožněn výkon jeho vlastnického práva a soudní řízení mu tak neposkytlo patřičnou ochranu. Proto navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
II.
K výzvě Ústavního soudu podal Krajský soud v Brně jako účastník řízení vyjádření, v němž plně odkázal na své právní závěry obsažené v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dále uvedl, že jeho procesním postupem a právním posouzením předmětné tzv. schvalovací doložky nedošlo k porušení vlastnického práva stěžovatele a ani žádného jiného ústavně zaručeného práva. Proto navrhl, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno.
Městský soud v Brně ve svém stručném vyjádření uvedl, že setrvává na svém stanovisku, obsaženém v napadeném rozhodnutí.
K ústavní stížnosti podali vyjádření i vedlejší účastníci. Uvedli, že stěžovatel v žádném stupni řízení neuplatnil své tvrzení, že se stal vlastníkem předmětných nemovitostí ze zákona, tj. podle §2 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. Jediným důvodem, z něhož odvozoval své vlastnictví k nemovitostem, byl jeho názor, že smlouva o převodu nemovitého národního majetku ze dne 29. 5. 1964 je absolutně neplatná; tuto neplatnost spatřoval v tom, že nebyla splněna podmínka schválení této smlouvy nadřízenými orgány obou smluvních stran. Je tedy nepochybné, že se stěžovatel snaží odůvodnit ústavní stížnost právním závěrem, "který zjistil teprve po uplynutí více než 12 let po dni účinnosti zákona č. 172/1992 Sb.". Vedlejší účastníci jsou přesvědčeni, že tento důvod ústavní stížnosti není právně relevantní, jestliže nebyl uplatněn stěžovatelem v rámci předchozích soudních řízení. Oba soudy posuzovaly věc v rozsahu argumentace stěžovatele a tudíž v daném případě nemohly porušit zákon, resp. základní práva stěžovatele. Soudy prý provedly rozsáhlé a vyčerpávající dokazování a provedené důkazy posoudily v souladu s právními předpisy platnými v době uzavření smlouvy. Vzhledem k tomu, že v předmětné smlouvě nebyla sjednána nejen žádná podmínka rozvazovací, ale ani žádná podmínka odkládací, a se zřetelem na to, že nedostatek případného souhlasu nebyl sankcionován ze zákona (ani smluvně) neplatností, nemůže být odůvodnění ústavní stížnosti právně relevantní. Proto navrhli, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 53 C 103/96 vedený u Městského soudu v Brně. Ze spisu zjistil, že se stěžovatel žalobou proti prvnímu žalovanému K. B., spotřební družstvo, a druhým žalovaným F. a Z. P. domáhal určení, že je vlastníkem v úvodu specifikovaných nemovitostí. Městský soud v Brně rozsudkem č.j. 53 C 103/96-33 ze dne 13. 11. 1997 žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že žalobní návrh nebyl podán důvodně, protože nebyl prokázán naléhavý právní zájem na určení, že je stěžovatel vlastníkem předmětných nemovitostí. Z provedeného dokazování soud I. stupně dovodil, že smlouva uzavřená mezi stěžovatelem a prvním žalovaným ze dne 29. 5. 1964 byla uzavřena platně a že se žalovaný stal vlastníkem těchto nemovitostí. Soud I. stupně dále uvedl, že souhlas příslušného nadřízeného orgánu spotřebního družstva podle směrnice o hospodaření s družstevním majetkem byl zapotřebí pouze v případě zatížení nebo zcizení základního prostředku družstva. Proti prvnímu žalovanému byla žaloba zamítnuta také proto, že v průběhu řízení ztratil pasivní legitimaci, protože na základě kupní smlouvy ze dne 13. 5. 1996 došlo k převodu předmětných nemovitostí na druhého žalovaného a na třetí žalovanou.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně rozsudkem č.j. 28 Co/ 44 Co 75/98-96 ze dne 3. 12. 2002 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění napadeného rozhodnutí pak uvedl, že na straně žalobce je dán naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Dále se zabýval posouzením platnosti smlouvy o převodu nemovitostí ze dne 29. 5. 1964; dospěl k závěru, že smlouva je platná a že na jejím základě původní vlastník řádně převedl nemovitosti na prvního žalovaného. Pokud ujednání v čl. 6 předmětné smlouvy (tzv. schvalovací doložka) nemělo reálný základ v existujících právních předpisech či vnitřních organizačních normách prvního žalovaného, tak pouhé smluvní ujednání, že tato smlouva podléhá schválení nadřízenými orgány obou smluvních stran, nemůže mít vliv na její platnost; to i s ohledem na to, že v souvislosti s naplněním obsahu čl. 6 předmětné smlouvy nebyly ve smlouvě sjednány žádné další právní důsledky, které by spojovaly s podmínkami čl. 6 smlouvy její neúčinnost. Dále se odvolací soud zabýval posouzením kupní smlouvy ze dne 13. 5. 1996, kterou byly předmětné nemovitosti prodány druhému žalovanému a třetí žalované, a dospěl k závěru, že rovněž tato smlouva je platná. Protože odvolací soud neshledal důvody neplatnosti ani smlouvy o převodu národního majetku ze dne 29. 5. 1964, ani smlouvy o prodeji předmětných nemovitostí ze dne 13. 5. 1996, nemohl žalobě na určení vlastnického práva vyhovět.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého vlastnického práva a práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry, k nimž dospěly soudy obou stupňů konkrétně tím, že porušení čl. 6 smlouvy (tj. její schválení nadřízenými orgány) nezakládá její neplatnost. Věcné námitky, které stěžovatel uplatnil v ústavní stížnosti, byly však rovněž předmětem zkoumání a posouzení obecnými soudy a jejich názor byl vyjádřen v odůvodněních obou napadených rozhodnutí. Ústavní soud k meritu ústavní stížnosti nejprve obecně připomíná, že samotný neúspěch stěžovatele v soudním sporu nemůže odůvodnit názor, že jeho základní právo na spravedlivý proces bylo postupem obecných soudů porušeno. Jestliže totiž obecné soudy při projednávání a rozhodování věci postupovaly v hranicích daných příslušnými procesními předpisy, pak sám negativní výsledek sporu pro stěžovatele nemůže porušení uvedeného základního práva znamenat.
Konkrétně pak k námitce stěžovatele proti údajně nesprávnému posouzení smlouvy o převodu národního majetku poukazuje Ústavní soud především na předmětný soudní spis; z něho je patrno, že obecné soudy, a to jak soud I. stupně, tak i soud odvolací provedly rozsáhlé dokazování a řádně také provedené důkazy zhodnotily, vyvodily z nich dostatečně zjištěný skutkový stav a právně jej posoudily. Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou zásadně nemůže zasahovat do procesu dokazování a hodnocení důkazů, jestliže obecné soudy postupují v tomto procesu v hranicích daných zásadou volného hodnocení důkazů tak, jak je stanovena v ustanovení §132 o.s.ř. Obecné soudy - v souladu s touto zásadou - jsou povinny posuzovat každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy potom navzájem v jejich vzájemných souvislostech a z takto posouzených důkazů potom vyvozovat příslušné právní závěry. Ústavní soud může do tohoto procesu zasáhnout pouze a jedině tehdy, jestliže obecné soudy vybočí z uvedených hranic takovým způsobem, že jejich nesprávný postup dosáhne roviny ústavněprávní. Ústavní soud při posouzení předmětné věci dospěl k závěru, že obecné soudy postupovaly při hodnocení důkazů ústavně konformním způsobem, nejednaly svévolně (čl. 2 odst. 2 Listiny) a nelze dovozovat - ve smyslu ustálené judikatury - ani extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry, jež obecné soudy učinily. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími základní právo stěžovatele na spravedlivý proces zjevně porušeno nebylo.
Stěžovatel namítal rovněž porušení čl. 11 Listiny, tj. neposkytnutí ochrany jeho vlastnickému právu. Zde Ústavní soud ve stručnosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že nelze považovat za porušení práva na ochranu vlastnického práva ve smyslu čl. 11 Listiny skutečnost, že stěžovatel nebyl úspěšný ve sporu, kterým se domáhal určení svého teprve tvrzeného vlastnického práva. Napadenými rozhodnutími proto nebylo porušeno ani ustanovení čl. 11 Listiny. K tvrzení stěžovatele, že se stal vlastníkem předmětných nemovitostí podle zákona č. 172/1991 Sb., Ústavní soud uvádí, že v řízení před obecnými soudy stěžovatel uvedeným zákonem argumentoval pouze v závěrečné řeči v odvolacím řízení, a to jen jako podpůrným argumentem k tvrzení, že smlouva o převodu národního majetku z roku 1964 byla neplatná, že proto nemovitosti zůstaly majetkem státu a že v souladu s úpravou obsaženou v citovaném zákoně přešly na něho. Ústavní soud se proto touto námitkou - před obecnými soudy náležitě neuplatněnou - blíže nezabýval; to i vzhledem k tomu, že jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním posouzením uvedené smlouvy.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu