ECLI:CZ:US:2005:1.US.256.04
sp. zn. I. ÚS 256/04
Usnesení
I.ÚS 256/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného JUDr. A. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 3 To 140/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 3 To 140/2003; dále požádal Ústavní soud, aby přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci trestní stíhání vedené proti němu zastavit nebo mu uložit "trest ryze výchovný".
V odůvodnění své stížnosti stěžovatel uvedl, že byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. 2 T 55/94, uznán vinným trestným činem zkrácení daně a podobné dávky podle §148 odst. 1, 3 tr. zák. ve znění platném do 31.12.1993 a že mu za to byl uložen trest odnětí svobody v trvání 2 roků za použití §40 odst. 1 písm. a) tr. zák., podmíněně odložený na zkušební dobu 5 roků. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28.1.2004, sp. zn. 3 To 140/2003 - napadeným předmětnou ústavní stížností - byl citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10.7.2001, sp. zn. 2 T 55/94, v celém rozsahu podle §258 odst. 1, písm. b),d),e) tr. ř. zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. vrchní soud nově rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Za tuto trestnou činnost pak Vrchní soud v Olomouci uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání 2 a půl roku nepodmíněně se zařazením pro jeho výkon do věznice s dozorem a dále mu byl uložen trest zákazu činnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že trestní řízení, které je vedeno od r. 1994, je nepřiměřeně dlouhé. Zcela nepřiměřená je i doba od spáchání trestného činu do pravomocně uloženého trestu, což je v jeho případě doba 12 roků. Stěžovatel je toho názoru, že Vrchní soud v Olomouci při svém rozhodnutí o trestu nevzal v úvahu, jak zásadním způsobem délka trestního řízení zasáhla do jeho soukromého života a jakým způsobem jej poškodila i po stránce psychické. Již průběh trestního řízení od r. 1992 se prý promítl do stěžovatelova života tak, že se mu rozpadlo nejen manželství, ale následně i družský vztah; z manželství má syna O., který se narodil dne 1.8.1992 a z družského vztahu syna J., který se narodil 7.4.1997. Zvláště k synovi J. je stěžovatel silně citově vázán a nemá ani odvahu mu říci, že by měl nastoupit výkon trestu. Podle stěžovatele je dvanáctiletá délka trestního řízení okolností mimořádnou; Vrchní soud v Olomouci měl právě mimořádnost této situace respektovat a promítnout ji s odkazem na ustanovení §40 odst. 1 tr. zák. do uložení ryze výchovného trestu; nástup výkonu trestu po 12 letech, tedy sankce za trestnou činnost, spáchanou před 12 lety, ztrácí podle stěžovatele jakýkoliv význam. S ohledem na uplynulých 12 let lze výchovného aspektu dosáhnout podle názoru stěžovatele zajisté lépe a účelněji trestem výchovným, to je trestem nespojeným s odnětím svobody; není totiž žádných zákonných důvodů, které by měly vést soud po 12 letech od spáchání trestné činnosti k uložení trestu nepodmíněného. V těchto úvahách soudu při ukládání druhu a výše trestu nemůže již v současné době - podle názoru stěžovatele - hrát zásadní roli charakter a rozsah trestné činnosti, spáchané před 12 lety. Podle mínění stěžovatele daleko citlivěji zhodnotil jeho osobu a charakter trestné činnosti při úvaze o trestu Krajský soud v Brně ve svém rozsudku ze dne 10.7.2001, který mu uložil pouze trest výchovný.
Ústavní soud z předloženého materiálu zjistil, že se stěžovatel spolu s dalšími dvěma obviněnými uvedeného trestného činu dopustil tím, že společně v době od 6.1.1992 do 3.3.1992 jako majitelé obchodní společnosti B.O.S. Falco, spol. s r.o., Brno, odebírali od 46 různých obchodních společností alkoholické nápoje za cenu bez daně z obratu a následně je prodávali dalším obchodním společnostem, avšak za cenu s daní z obratu v celkové částce 39.336.248,-Kč. Uvedenou daň Finančnímu úřadu Brno 1 neodvedli, ale naopak se svoji daňovou povinnost snažili administrativně zakrýt fiktivními účetními převody zboží z obchodní společnosti B.O.S. Falco, spol. s r.o., na obchodní společnost Malatinec za cenu bez daně z obratu a zpět za cenu s daní z obratu.
Z obsahu spisu se dále podává, že původně Vrchní soud v Olomouci svým usnesením ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 3 To 116/2002, rozsudek krajského soudu zrušil a trestní stíhání obviněných zastavil; Nejvyšší soud však o dovolání, které v neprospěch obviněných podala nejvyšší státní zástupkyně, rozhodl tak, že usnesením ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1284/2003, citované usnesení Vrchního soudu v Olomouci zrušil a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal. Nejvyšší soud ČR zejména konstatoval, že vývoj trestního stíhání obviněných - ani při zdůraznění stávající délky trestního stíhání a doby trvání neodůvodněných průtahů, jež obvinění skutečně nezapříčinili - neopodstatňuje závěr, že jde o okolnosti výjimečné, natož pak extrémní; za nepřípadné proto Nejvyšší soud označil zastavení trestního stíhání obžalovaných. Následoval ústavní stížností napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 3 To 140/2003, proti kterému podal stěžovatel dovolání, jež však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 8 Tdo 1399/2004, odmítnuto. Toto usnesení nebylo ústavní stížností napadeno.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) je povinen zasahovat do činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak její hlavy páté. Pokud soudy ve své jurisdikci respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a závěry obecných soudů přezkoumávat.
Z postupu Vrchního soudu v Olomouci, jakož i z napadeného rozsudku tohoto soudu nevyplývá žádné pochybení, zasahující do ústavněprávní sféry stěžovatele a již vůbec ne pochybení takového charakteru, které by vedlo k porušení stěžovatelových základních práv a svobod. Právní závěry ve věci učiněné jsou podle přesvědčení Ústavního soudu výrazem nezávislého rozhodování obecného soudu, mají oporu v řádně provedeném dokazování za dodržení veškerých práv obhajoby a dostatečně odůvodněný rozsudek žádné znaky protiústavnosti nevykazuje.
Ke stěžejní stěžovatelově námitce, která v zásadě směřuje - jak je z výše uvedeného zřejmé - pouze do závěru vrchního soudu týkajícího se uložení trestu, nutno uvést následující: Z odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci vyplývá, že tento soud se uvedenou problematikou ve vztahu ke konkrétnímu případu řádně zabýval a zohlednil délku řízení, kterou shledal skutečně nepřiměřenou; právě z tohoto důvodu snížil trest pod dolní hranici trestní sazby. Zároveň však konstatoval, že s ohledem na všechny skutečnosti dané trestní věci, jež spoluurčují konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jednání obžalovaných M. H. a stěžovatele, a to na jedné straně nezaviněné průtahy v trestním řízení i jejich dosavadní beztrestný život, na druhé straně však velký počet útoků (46), výši způsobené škody, jež téměř 8x převyšuje dolní hranici škody velkého rozsahu (jež činí dle §89 odst. 11 tr.zák. částku nejméně 5,000.000,- Kč) a dále to, že obžalovaní neprojevili snahu fiskální škodu státu nahradit, by bylo uložení trestu v trvání 2 roků s podmíněným odkladem na dobu 5 let ve smyslu ustanovení §258 odst. 1 písm. e) tr. ř. trestem nepřiměřeným. Konkrétní skutečnosti dané trestní věci u obžalovaných M. H. a stěžovatele dle názoru odvolacího soudu odůvodňují uložení trestu odnětí svobody v trvání 2,5 roků ve věznice s dozorem.
Z obecného hlediska lze k uvedenému závěru vrchního soudu doplnit, že právem na spravedlivý proces podle článku 6 Úmluvy je třeba rozumět soubor dílčích práv a svobod, jehož součástí je i právo na rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Soud") posuzována podle konkrétních okolností případu s přihlédnutím ke kritériím zakotveným v judikatuře Soudu, jimiž jsou především složitost případu, chování stěžovatele, chování příslušných státních orgánů a případné zvláštní okolnosti, jež mohly způsobit průtahy v řízení. Článek 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, která by stíhala porušení tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu zastavení trestního stíhání, ani nutnosti uložit např. pouze podmíněný či "výchovný" trest, jak se stěžovatel v dané věci v zásadě domáhá. I když do stěžovatelova práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. čl. 6 odst. 1 Úmluvy zasaženo bylo - což připustil i vrchní soud - byla tato okolnost obecným soudem ve výroku trestu dostatečně reflektována snížením pod dolní hranici trestní sazby. Jinak soudní řízení - ve svém celku - proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a rozsudek - včetně vlastního výroku o vině i trestu - je třeba je považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky), jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vskutku podstatného vytknout.
K žádosti stěžovatele, obsažené v petitu ústavní stížnosti, aby Ústavní soud přikázal Vrchnímu soudu trestní stíhání zastavit nebo uložit stěžovateli "trest ryze výchovný", je nutno - mimo výše uvedené věcné důvody - opět připomenout, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Při výkonu svých kompetencí musí i tento soud respektovat jeden ze základních principů právního státu zakotvený v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, kterou nemůže překračovat. V řízení o ústavních stížnostech je Ústavní soud především oprávněn rozhodnutí orgánu veřejné moci zrušit; směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, může Ústavní soud příslušnému orgánu zakázat, aby v porušování práva pokračoval, nebo mu přikázat, aby obnovil stav před porušením, jestliže je to možné. Nemůže však jinému orgánu veřejné moci přikazovat, o čem a jakým způsobem konkrétně má jednat a rozhodovat. Pokud se tedy stěžovatel v petitu svého návrhu, kterým je Ústavní soud na rozdíl od jeho odůvodnění vázán, domáhal vydání shora uvedeného výroku, jde v této části ústavní stížnosti zjevně o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost odmítnuta zčásti jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný podle §43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. srpna 2005
Ivana Janů v.r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu