ECLI:CZ:US:2005:1.US.261.02
sp. zn. I. ÚS 261/02
Usnesení
I.ÚS 261/02
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelů A) P. H., B) M. H., C) D. H. a D) H. H., zastoupených JUDr. V. D., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2002, čj. 64 Co 394/2001 - 95, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 2. 2001, čj. 6 C 433/98 - 79, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou na poště dne 7. 5. 2002 stěžovatelé napadli v záhlaví uvedené rozsudky Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud"). Uvedli, že se jako vlastníci domu, ve kterém je byt, užívaný žalovanou H. V. jako nájemnicí, domáhali dlužného nájemného a úhrad za služby. Dluh podle nich vznikl tím, že žalovaná hradila nájemné a služby pouze částečně, za byt, který podle jejího názoru odpovídal IV. kategorii. Podle stěžovatelů se, vzhledem k úpravám na bytě provedeným, jedná o byt II. kategorie a žalovaná by proto měla platit vyšší nájem. Obvodní soud jejich žalobu z větší části zamítl a městský soud jeho rozhodnutí potvrdil. Podle stěžovatelů rozsudky obou soudů porušily čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále porušily obecný princip rovnosti podle čl. 3 odst. 1 Listiny. Obecné soudy rozhodovaly v době, kdy již byl znám nález Ústavního soudu o návrhu na zrušení vyhlášky MF č. 176/1993 Sb. Bylo jim známo, proč byla vyhláška zrušena, byť až dnem 31. 12. 2001. Ústavní soud se sice nezabýval konkrétními ustanoveními vyhlášky, ale podle názoru stěžovatelů lze obecná hlediska z nálezu uplatnit i v tomto případě. Stěžovatelé uvedli, že závěry Ústavního soudu sice nejde zpětně aplikovat, ale obecné soudy při svém rozhodování měly uplatnit alespoň minimální hlediska spravedlnosti a hledat přiměřenou rovnováhu mezi ochranou práv nájemce a ochranou práv vlastníka. Žalovaná (příp. její právní předchůdci) si upravila byt na vlastní náklady, soudy aplikovaly §12 vyhlášky č. 176/1993 Sb. Toto ustanovení bylo protiústavní a soud ho použít neměl. Navíc, podle stěžovatelů, nájemné, které platí žalovaná, je zřejmě nutné považovat za sjednané nájemné a stěžovatelé nemají žádnou možnost dosáhnout alespoň takové změny nájemného, které by pokrývalo náklady na byt z jejich strany jako pronajímatelů.
V souladu s ustanovením §42 odst. 3, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla vyžádána vyjádření účastníků řízení.
Městský soud konstatoval, že se ztotožnil s důvody, pro které obvodní soud odmítl přisvědčit názoru stěžovatelů, že jsou oprávněni požadovat nájemné vyšší než odpovídá nájemní smlouvě (dohodě o užívání bytu) a vyhlášce č. 176/1993 Sb. Stěžovatelé uplatnili sporný nárok jako dluh na nájemném a úhradách za služby, aniž by uvedli důvody, pro které mělo dojít ke změně podmínek nájmu. Soudy proto posuzovaly, zda tento požadavek stěžovatelů má oporu v dohodnutých podmínkách nájmu a v právních předpisech. Došly k závěru, že tento nárok oporu nemá. Princip obecné spravedlnosti porušen nebyl, stejně jako čl. 11 odst. 1 nebo čl. 3 odst. 1 Listiny.
Obvodní soud ve vyjádření zcela odkázal na napadený rozsudek.
Ústavní soud zjistil ze spisu sp. zn. 6 C 433/98 Obvodního soudu pro Prahu 5, že stěžovatelé se žalobou domáhali po žalované H. V. zaplacení dlužného nájemného a úhrad za služby spojené s užíváním bytu. Obvodní soud rozsudkem ze dne 9. 2. 2001, čj. 6 C 433/98 - 79 žalobě vyhověl jen zčásti, žalované uložil povinnost zaplatit stěžovatelům 1 899,10 Kč, v částce 11 673,70 Kč žalobu zamítl a řízení o částkách 1 172,-- Kč a 1 048,30 Kč zastavil. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná a její právní předchůdci zhodnotili předmětný byt na svůj náklad, bez prokazatelného přispění jak původního vlastníka domu, tj. OPBH, tak stěžovatelů. Žalovaná uzavřela nájemní smlouvu (v podobě dohody o odevzdání a převzetí bytu) k bytu IV. kategorie a této kategorii také odpovídalo sjednané nájemné. V době, kdy se stěžovatelé stali majiteli domu, byly již v bytě provedeny takové úpravy, po nichž byt odpovídal II. kategorii. Zhodnocení bytu provedla žalovaná na své náklady, proto obvodní soud uzavřel, že stěžovatelé nebyli a nejsou oprávněni požadovat po žalované nájemné odpovídající bytu II. kategorie.
Obvodní soud vyšel z ustanovení §12 vyhlášky č. 176/1993 Sb., podle něhož stavební nebo jiná úprava v bytě, jíž se zlepšilo jeho vybavení, provedená nájemcem se souhlasem pronajímatele a bez jeho finanční spoluúčasti, není důvodem pro změnu nájemného. Žalovaná uzavřela dohodu o užívání bytu IV. kategorie. Úpravy bytu byly provedeny na její náklad, proto stěžovatelé nejsou oprávněni požadovat nájemné za jinou kategorii než je IV. Žalovaná ovšem neplatila nájem a služby ani ve výši odpovídající IV. kategorii, proto obvodní soud žalobě stěžovatelů zčásti vyhověl, tj. přisoudil jim 1 899,10 Kč.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 1. 2002, čj. 64 Co 394/2001 - 95, rozhodl o odvolání stěžovatelů tak, že rozsudek obvodního soudu potvrdil.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů [čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR] a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C.H.Beck, Praha 1994, str. 40]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny [čl. 83 Ústavy ČR].
Stěžovatelé tvrdí, že došlo k porušení jejich vlastnických práv garantovaných čl. 11 odst. 1 Listiny a principu rovnosti podle čl. 3 odst. 1 Listiny tím, že obecné soudy upřednostnily práva nájemce před právy vlastníka pronajímaného bytu. Odkázali na nález Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2000, publikovaný pod č. 231/2000 Sb., který zrušil vyhlášku č. 176/1993 Sb. dnem 31. 12. 2001.
Obvodní soud rozhodl dne 9. 2. 2001, tedy v době, kdy zmíněná vyhláška ještě platila, a ve věci aplikoval §12 odst. l uvedené vyhlášky. Odvolací soud rozsudkem ze dne 24. 1. 2002 (vyhlášeným v době, kdy zmíněná vyhláška již nebyla platnou součástí právního řádu České republiky), potvrdil rozsudek obvodního soudu jako věcně správný. V odůvodnění svého rozsudku zmíněnou vyhláškou neoperuje a zdůrazňuje obecný princip, spočívající v tom, že žalovaná jednoznačně prokázala, že úpravy bytu, které vedly ke zvýšení kategorie bytu, provedla na své náklady, bez přispění vlastníka a s jeho souhlasem. Za této situace není důvod ke změně sjednaného nájemného.
Skutečnost, že obecné soudy rozhodovaly po vydání nálezu Ústavního soudu č. 231/2000 Sb., nemá pro přezkoumávanou věc žádný podstatný význam. Podstatou celého sporu, vedeného před obecnými soudy, nebyl spor o dlužné nájemné. Jeho podstatou byla snaha stěžovatelů dosáhnout zvýšení nájemného placeného žalovanou. V této oblasti platily a stále platí příslušná ustanovení občanského zákoníku o nájmu, jejichž platnosti se zmíněný nález netýká. Žalovaná platila nájemné na základě dohody o odevzdání a převzetí bytu, uzavřené dne 2. 11. 1988 s tehdejším OBPH, a to tehdy za byt tzv. IV. kategorie, tedy byt v horší kvalitě, než po úpravách provedených převážně v průběhu roku 1988 (viz čl. 28 - čl. 36 spisu). Jednalo se o sjednané nájemné (viz §671 ObčZ), jehož změna je možná jen dohodou obou stran nájemního vztahu. V konkrétním sporu obecné soudy řešily situaci, kdy si nájemnice upravila, na své vlastní náklady, pronajatou věc se souhlasem pronajímatele. Obecné soudy tak prakticky odpověděly na otázku, zda je spravedlivé, v případě, kdy nájemce na své náklady zvýší kvalitu pronajaté věci, požadovat po nájemci, aby poté, co vynaložil zmíněné náklady, platil do budoucna víc za to, že na základě své iniciativy užívá věc kvalitnější. V tom není nic protiústavního.
Námitky stěžovatelů, že soudy porušily jejich ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny, jsou tedy, vzhledem k výše uvedenému, zjevně neopodstatněné. Ústavní soud chápe situaci pronajímatelů bytů s tzv. regulovaným nájemným a konstatuje, že příslušné orgány moci zákonodárné a výkonné neučinily za dobu od vydání nálezu č. 231/2000 Sb. žádný účinný krok, který by (alespoň částečně) narovnal pokřivené a nerovné vztahy mezi nájemci a pronajímateli.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů v řízení před obecnými soudy v rozsahu, v jakém je namítali, ani v rozsahu jiných ústavně zaručených práv nebo svobod, odmítl Ústavní soud jejich ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2005
JUDr. Ivana Janů , v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu
Za správnost vyhotovení:
Naděžda Řeháčková