ECLI:CZ:US:2005:1.US.267.03
sp. zn. I. ÚS 267/03
Usnesení
I.ÚS 267/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) MUDr. J. V. a 2) J. V., obou zastoupených Mgr. R. V., proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 2. 2003, čj. 22 Cdo 85/2003 - 303, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou na poště dne 7. 5. 2003, stěžovatelé navrhli zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 2. 2003, čj. 22 Cdo 85/2003 - 303, kterým odmítl, jako nepřípustné, jejich dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, jako soudu odvolacího, ze dne 15. 1. 2002, čj. 22 Co 463/2000 - 260. Tímto rozsudkem odvolací soud částečně potvrdil a částečně změnil rozsudek Okresního soudu v Pardubicích, jak níže uvedeno. Stěžovatelé tvrdili, že dovolací soud porušil jejich základní právo vlastnit majetek, neboť neodůvodněně poskytl širší ochranu vlastnického práva žalobkyni tím, že byla určena výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí. V tom spatřují porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, (dále jen "Listina"). Odmítnutím jejich dovolání došlo i k porušení rovnosti účastníků řízení, ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť dovolací soud nedostál své povinnosti "přezkoumat každé rozhodnutí odvolacího soudu, proti kterému je podáno dovolání, z důvodu, zda netrpí takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným". Bylo povinností dovolacího soudu zabývat se vadami řízení před odvolacím soudem, na které v dovolání upozornili, a pokud tak dovolací soud neučinil, porušil i jejich právo zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 36 Listiny, tj. právo, aby jejich záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem.
Ústavní soud si vyžádal spis sp. zn. 18 C 81/98 Okresního soudu v Pardubicích, ze kterého zjistil, že rozsudkem ze dne 22. 5. 2000, čj. 18 C 81/98 - 193, okresní soud zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně L. K. a obou stěžovatelů k domu čp. 221 na stavební parcele č. 677/1 a ke stavebním parcelám č. 677/11 a č. 677/12, v katastrálním území a obci P., zapsaným u Katastrálního úřadu v P. na listu vlastnictví č. 10770 pro k. ú. a obec P. Zrušil i podílové spoluvlastnictví žalobkyně a stěžovatele ad. 1) ke stavební parcele č. 677/1. Všechny uvedené nemovitosti přikázal, za náhradu, do výlučného vlastnictví žalobkyně. Té uložil povinnost zaplatit stěžovateli ad. 1) částku 1 868 750,-- Kč a stěžovatelce ad. 2) částku 1 381 250,-- Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně a stěžovatelé jsou podílovými spoluvlastníky shora uvedených nemovitostí a že ke zrušení a vypořádání spoluvlastnictví dohodou nedošlo. K návrhu žalobkyně podle §142 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen "ObčZ") zrušil okresní soud spoluvlastnictví ke shora označeným nemovitostem. Podle závěru znaleckého posudku Ing. J. N., CSc., nemovitosti není možné reálně rozdělit mezi spoluvlastníky podle velikosti jejich spoluvlastnických podílů; resp. nelze je reálně rozdělit vůbec. Za této situace dospěl okresní soud k přesvědčení, že nemovitosti budou účelně nejlépe využity ve vlastnictví žalobkyně, protože žalobkyně v domě pobývá po větší část týdne, bydlí s dcerou v bytě, ve kterém i podniká. Dcera žalobkyně užívá byt v domě trvale, neboť v P. studuje vysokou školu. Při stanovení přiměřené náhrady vyšel okresní soud rovněž ze závěrů shora označeného znaleckého posudku, kde byla stanovena tržní (obecná) cena pozemku i tržní (obecná) hodnota všech nemovitostí.
Odvolací soud potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku I. o zrušení podílového spoluvlastnictví, ve výrocích II. a III. o výši přiměřené náhrady jej změnil tak, že žalobkyni uložil zaplatit stěžovateli ad. 1) na náhradu jeho spoluvlastnického podílu částku 2 220 000,-- Kč a stěžovatelce ad. 2) částku 1 480 000,-- Kč, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. V řízení provedl důkaz doplňkem ke znaleckému posudku Ing. J. N., CSc., o tržní ceně nemovitostí k datu 4. 7. 2001. Stejně jako okresní soud neshledal existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, které by v předmětné věci bránily vypořádání podílového spoluvlastnictví přikázáním věci za náhradu, protože bylo zjištěno, že nemovitosti nelze reálně rozdělit. Pokud změnil výroky okresního soudu ve výši náhrady, učinil tak proto, že obvyklá cena nemovitostí se od doby rozhodnutí okresního soudu zvýšila.
Rozsudek odvolacího soudu napadli stěžovatelé dovoláním. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 11. 2. 2003, čj. 22 Cdo 85/2003 - 303, dovolání stěžovatelů odmítl jako nepřípustné, aniž se mohl věcně zabývat jejich dovolacími námitkami. Dovolání projednal podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. a rozhodl o něm podle OSŘ, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. V odůvodnění usnesení přehledně pojednal o všech důvodech, pro které dovolání stěžovatelů neshledal přípustným. Na toto odůvodnění Ústavní soud, z praktických důvodů, odkazuje.
Ústavní soud po zhodnocení námitek stěžovatelů i obsahu spisu sp. zn. 18 C 81/98 dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelé ústavní stížností napadli výhradně usnesení Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo odmítnuto jejich dovolání, s tvrzením, že došlo k porušení jejich základních práv a svobod podle čl. 11 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
K namítanému porušení čl. 11 odst. 1 Listiny považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že v přezkoumávané věci nelze najít souvislost mezi rozhodnutím dovolacího soudu o odmítnutí dovolání a porušením základního práva stěžovatelů na ochranu vlastnictví. Z konstantní judikatury Ústavního soudu je zřejmé, že "odmítnutí dovolání je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva podat dovolání" (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 129/97, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 8, str. 431). S ohledem na tuto skutečnost může být předmětem ústavní stížnosti pouze denegatio iustitiae, a nikoliv samotné hmotné subjektivní právo (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 1, str. 47).
Za této situace zbylo posoudit, zda napadené usnesení dovolacího soudu mohlo, ve svém důsledku, založit porušení práva stěžovatelů podle čl. 36 Listiny (resp. čl. 6 Úmluvy). Stěžovatelé opřeli svou argumentaci o přípustnosti dovolání o tvrzení, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, protože za zákonný dovolací důvod označili skutečnost, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolací soud správně vyšel z bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., dovolání projednal podle příslušných ustanovení OSŘ, ve znění účinném do 31. 12. 2000. V napadeném usnesení řádně zdůvodnil, proč nejsou dány podmínky přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 až §239 OSŘ, ve znění účinném do 31. 12. 2000. V předmětné věci nebyla splněna žádná z podmínek přípustnosti dovolání podle OSŘ. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o odmítnutí dovolání je tedy správné a ve svém důsledku nemohlo způsobit porušení žádných základních práv a svobod stěžovatelů.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2005
JUDr. Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu
Za správnost vyhotovení:
Naděžda Řeháčková